Jak souvisí vznešená evropská myšlenka s „panskou rasou“?

Čelní politikové EU jsou vyznamenáváni cenou pojmenovanou po rasistovi. 
Lukáš Beer

 Je skutečně někdy až zarážející, jakým způsobem přepisovači dějin dokáží obracet některá fakta naruby. Při příležitosti voleb do „Evropského parlamentu“ si jen připomeňme fakta, související s působením člověka, který je dnes považován za vůbec jednoho z nejvýznamnějších duchovních otců myšlenky „evropské integrace“. Herman Van Rompuy, stálý předseda Evropské rady, v roce 2012 obdržel od Panevropské unie „evropskou cenu“ za zásluhy, nesoucí jméno jisté osobnosti, stejně jako v roce 2010 „německá“ kancléřka Angela Merkelová. Řeč je o ocenění pojmenovaném po Richardu Mikuláši Coudenhove-Kalergi, jehož jméno nechybí v žádné příručce o historii vzniku Evropské unie.

 

kalergi

S trochou nadsázky lze tuto knihu nazvat "Mein Kampfem
Evropské unie". Knihu "Praktischer Idealismus"vydal
"otec evropské myšlenky" Richard Mikuláš Coudenhove-
-Kalergi v roce 1925. Přečíst si ji můžete ZDE


Člověku, který je alespoň částečně obeznámen s obsahem jeho některých spisů, jednoduše nemůže ujít pikantérie následujícího výkladu české Wikipedie o „Panevropském hnutí za nacismu“, ve kterém se praví: „Nacisté, kteří zakladatele Panevropského hnutí Richarda Mikuláše Coudenhove-Kalergi podle své ideologie označovali za rasového ,křížence‘ a také ho na základě politického obsahu jeho spisů roku 1938 donutili opustit vlast, Panevropskou unii roku 1933 zakázali. Na jedné straně rétorika jejích kritiků spočívala v tom, že spojení evropských států by vedlo ke smíchání ras. Na druhé straně byly požadavky Panevropanů škodlivé pro jejich nacionalistické představy a válečně-štvavou nepřátelskou propagandu.“

Laskavý čtenář nechť se seznámí nejprve s následujícími snadno ověřitelnými fakty a poté si tento „výklad“ na Wikipedii přečte důkladně znovu. Dojmy, které se jej pak zmocní, mu nepochybně pomohou otevřít oči – a to hned v několika směrech.

Předešleme, že v žádných informačních letáčcích, brožurkách a článcích na internetu, sloužícících PR Evropské unie, tyto informace nenajdete, protože z pochopitelných důvodů podléhají přísné cenzuře. Co kdyby to zdiskreditovalo "vznešené myšlenky evropské integrace"? Jak by to také vypadalo, kdyby integrovaní Evropané věděli, že jeden z duchovních tvůrců EU používal výraz „kříženec“ nebo „míšenec“ ve svých spisech řekněme poněkud více než zdrávo, nemluvě o pojmu „panská rasa“ či dokonce "vůdcovská rasa". Těžko říci, jak by to zapadalo do „evropského kánonu hodnot“.

Ovšem všechny, kteří očekávají další „důkaz“ toho, že EU je ve skutečnosti konstruktem německých nacistů na ovládnutí Evropy a že EU je ve skutečnosti cestou, jak posthitlerovsky zajistit německou hegemonii nad Evropou, musíme zklamat – rasistické teorie – to bude pro někoho možná nové poznání – může zastávat i takovýto protivník nacionálního socialismu, jehož jménem jsou vyznamenány takové velké a významné politické osobnosti jako Merkelová nebo Van Rompuy!

A aby toho nebylo málo, neobdržel teprve před několika dny toto ocenění nikdo jiný než Jean-Claude Juncker. Vyznamenáním bylo doposud poctěno 19 osobností a na internetových stránkách EurActiv.de, významném portálu zaměřeném na politiku EU, je o Coudenhove-Kalergi řeč jako o „zakladateli evropské myšlenky“. A také se tu píše: „Je vskutku zajímavé a lze se o tom dočíst v učebnicích dějepisu, že svazek evropských států, navržený Coudenhove-Kalergi, sahající od Polska až po Portugalsko, měl jako politicko-hospodářský účelový svazek zabránit nové světové válce“ a měl představovat protiváhu k „Panamerice“ (tím se chápala unie USA se státy Latinské Ameriky), dále k Rusku a k britskému impériu, stejně jako k východní Asii (Japonsko a Čína). „Válečná mašinérie Druhé světové války neumožnila této vznešené myšlence žádnou šanci“, píše se zde. Stejně jako, že tato idea iniciovala založení Rady Evropy v roce 1949 a že politická iniciativa této významné osoby „je dnes považována za standardní dílo demokratické evropské myšlenky. Když se tak díváme na probíhající volební boj EU v jednotlivých zemích Evropské unie, teprve člověku dochází, jak dnes takovýto myslitel, filosof a publicista chybí.“

V těchto oslavných článcích a ani v učebnicích dějepisu stoprocentně nenalezneme informaci, že Coudenhove-Kalergi byl zjevně člověk rasistického smýšlení a že jeho „evropská myšlenka“ se neobešla bez předpokladu vládnoucí „panské rasy“, jakési elity, která v takovéto Evropě bude mít hlavní slovo. Šokující poznání, že, pomyslíme-li, že tato osobnost je uctívána předními eurokraty a že cenou, pojmenovanou podle této osobnosti, jsou vyznamenáváni „přední“ evropští politikové.

Coudenhove-Kalergi (1894-1972) vyrůstal v Rakousko-Uhersku, žil ve Francii a vlastnil československé státní občanství. Jeho matka byla Japonka. Navzdory tomu, co se o Panevropské unii tvrdí na české Wikipedii, neměl však tento muž sebemenší problém s pojmem „kříženec“. Naopak – jak si ukážeme, pojem „Mischling“ pro něj představoval jeden z ideálů nové, sjednocené Evropy, „Spojených států evropských“.

Po hrůzách I. světové války došel tento muž k závěru, že na vině jsou národní státy a národy vůbec. Ve svém stěžejním díle Pan-Europa zvěčnil tento názor: „Každý kulturní člověk musí pracovat na tom, aby tak jako dnes náboženství, stala se zítra i národnost soukromou věcí každého. Budoucí rozdělení národa a státu bude osvíceným činem stejně velkým jako rozdělení Církve a státu.“ V roce 1922 se stal členem vídeňské zednářské lóže „Humanitas“. Svým spisem „Pan-Europa“ (1923) založil panevropské hnutí, jehož cílem bylo vytvoření evropského „spolkového státu“ bez účasti Anglie a Ruska, zato ale při vzájemném zapojení afrických kolonií. Coudenhove-Kalergi si v té době nedokázal představit, že by se tehdejší britské impérium k této „evropské myšlence“ bylo ochotno připojit. Od roku 1924 byl vydavatelem časopisu „Paneuropa“, ve kterém byl v dubnu téhož roku zveřejněn tzv. „Panevropský manifest“. Teprve díky prvnímu sjedzu „Pavevropské unie“ na podzim 1926 ve Vídni jeho hnutí vstoupilo do povědomí širší veřejnosti.

Způsob uvažování tohoto myslitele jakoby z oka vypadl některým konceptům uplatňovaným dnes v rámci Evropské unie. A nebo jsou tyto podobnosti čistě náhodné, kdo ví...

Tak například zásada, podle níž dosažení žádoucí národní vykořeněnosti je nutno přetrhat vazby na národní státy a nahradit je jakýmsi vyšším, všezahrnujícím celkem: „Jako je dnes občanovi Wittenbergu lhostejné, zda jeho vlast patří k Sasku, nebo Prusku, tak bude v budoucnu lhostejné obyvateli Reichenbergu [Liberce], zda jeho vlast náleží k Sasku, nebo do Čech.“ Nový Evropan, který by splnil Coudenhove-Kalergiho sen o jednotě bez hranic, musí být zbaven zátěže národní identity: „Pro Panevropu si přeji euroasijsko-negroidní rasu budoucnosti, a tak lidské osobnosti zajistit různorodost.“ (Wiener Freimaurerzeitung 9–10/1923). Do jaké míry se tento jeho sen dnes může podařit realizovat? Zeptejte se jeho obdivovatelů.

Coudenhove-Kalergi si uvědomoval, že šťastné mase míšenců, ať už z Wittenbergu, či Liberce, musí vládnout „duchovní elita“. Ta má vzniknout kolem „panské rasy“, jak nazývá ve svých dílech Židy. Neboť ti se staletími pronásledování geneticky a duchovně zocelili, čímž získali předpoklady k poučování druhých. Rozhodování a vedení euroelity má zabránit možným sporům mezi jednotlivými členy společenství, kteří by chtěli prosazovat svůj dílčí zájem a nezohledňovali by dobro celku. Ve své práci Adel (Vídeň 1922) označuje Coudenhove-Kalergi Židy v pozitivním a žádoucím smyslu za Führernation (vedoucí národ), Herrenrasse (panská rasa), Herrenmensch (panský člověk) a Herrenvolk (panský národ).

Coudenhove-Kalergi, který se díky zděděnému majetku nemusel soustředit na žádnou produktivní pracovní činnost, je autorem myšlenky Panevropy, jež dle jeho představ měla být osídlena míšenci a jejíž vedení mělo připadnout Židům. Coudenhove-Kalergi byl, jak jsme si uvedli, sám míšenec s japonskou krví. Už v mladých letech si vzal za ženu Židovku a i v pozdější době se znovu oženil s ženou židovského původu, což patrně svědčí o jeho určitých osobních preferencích.

Ve své fantazii dospěl až tak daleko, že si představoval postavení Židů v Evropě ve formě jakési šlechty, šlechtického rodu. Ve svém spisu Adel (1922) o Židech napsal: „Charakter těchto mužů a žen, kteří se pokoušejí osvobodit lidstvo, je podivná syntéza náboženských a politických prvků (...) Tyto charakteristické rysy, díky kterým se kdysi stali tvůrci světového křesťanského hnutí, je dnes staví v popředí hnutí socialistického. (...) Ani ne jedno století po svém osvobození stojí dnes tento malý národ s Einsteinem v popředí moderní vědy; s Mahlerem v popředí moderní hudby; s Bergsonem v popředí moderní filosofie; s Trotzkim v popředí moderní politiky. Prominentní postavení, které dnes Židovstvo zaujímá, vděčí především své duchovní převaze.“

Ale proč si neocitovat také slovo od slova z jeho práce Praktischer Idealismus, která vyšla ve Vídni v roce 1925? Tedy:

„Městský člověk je zpravidla míšencem z různých sociálních a nacionálních prvků. Ukládají se v něm protikladné charakterové vlastnosti, předsudkky, zábrany, tendence vůle a světové názory jeho rodičů a prarodičů, nebo přinejmenším se navzájem oslabují. Následkem je, že míšenci často kombinují bezcharakternost, nespoutanost, slabost vůle, nestálost, neúctu a neloajálnost s objektivitou, mnohostranností, duchovní čilostí, bezpředsudkovostí a šíří rozhledu.“ (Strana 21)

„Boj mezi kapitalismem a komunismem o dědictví poražené šlechty krve je bratrskou válkou vítězné šlechty mozků, boj mezi individualistickým a socialistickým, egoistickým a altruistickým, pohanským a křesťanským duchem. Generální štáb obou stran se rekrutuje z duchovní vůdcovské rasy (Führerrasse) Evropy: Židovstva.“

„Kapitalismus a komunismus jsou oba racionalistické, oba mechanické, oba abstraktní, oba urbánní. Šlechta meče definitivně dohrála. Účinek ducha, moc ducha, víra v ducha, naděje v ducha roste: a s ním nová šlechta.“ (Strany 32-33)

„Co hlavně odděluje Židy od průměrného městského obyvatelstva, je, že jsou Inzuchtmenschen (pozn. překl: lidé, kteří se navzájem rozmnožují s pokrevně spřízněnými jedinci). Síla charakteru spojená s bystrostí ducha předurčuje Žida v podobě svých nejznamenitějších exemplářů k pozici vůdce městského lidstva, k nepravému stejně jako opravdovému aristokratu ducha, k protagonistovi kapitalismu stejně jako revoluce.“ (Strana 28)

Později, kdy Coudenhove-Kalergi působil ve Spojených státech, jím byl v roce 1944 Rooseveltovi, Stalinovi a Churchillovi představen návrh ústavy „Spojených států evropských“. Stalin a Roosevelt ovšem nejevili zájem, ale jeho nástupce Truman rozpoznal potenciál využití této myšlenky. Po konci války přednesl v roce 1946 v Curychu Churchill projev, jehož autorem byl Coudenhove-Kalergi a který obsahoval prvky panevropské myšlenky. Coudenhove-Kalergi byl v mnoha směrech Churchillovým poradcem.

V roce 1947 se Coudenhove-Kalergi stal generálním tajemníkem jím založené EPU (Union parlementaire européenne), což byla unie poslanců parlamentů z různých západoevropských států, která si kladla za cíl sjednocení Evropy. Později se EPU sloučila s Evropským hnutím, které vzniklo právě z popudu W. Churchilla. EPU dosáhla toho, že Rada Evropy (založená v roce 1949) obdržela kromě rady ministrů jako druhý orgán poradní parlamentní shromáždění a tím byl položen základní kámen v dějinách „evropského parlamentarismu“. Coudenhove-Kalergi se významně podílel na práci tohoto shromáždění, ačkoliv k tomu neměl žádný národní parlamentní mandát. (V roce 1948 se za předsednictví Churchilla konal kongres Evropského hnutí v Haagu, který vyústil v založení Rady Evropy.)

Od té doby aktivity Coudenhove-Kalergiho pokračovaly paralelně s vytvářením „evropských institucí“, ale nakonec mezi „Evropany“ došlo k rozkolu. Coudenhove-Kalergi se nacházel v táboře, který se domníval, že „evropská grémia“ nebudou schopna realizovat sjednocení Evropy.

Panevropská unie ovšem, i to si je třeba uvést, usiluje o Evropu postavenou na základech křesťanství a „bojuje proti veškerým tendencím, které podkopávají duchovní a morální sílu Evropy, jako je nihilismus, ateismus a nemorální konsumismus“. Tyto konzervativní postoje se projevují i v definici rodiny coby přirozeného společenství, stejně jako odmítnutí interrupce, eutanazie a genetické manipulace. Své, v mnoha ohledech komzervativní smýšlení, kombinoval Coudenhove-Kalergi ovšem s myšlenkami rasistického ražení.

K necenzurovaným a naopak vyzdvihovaným informacím patří také vedle připomínání jeho role při zrodu „evropské myšlenky“ a „evropských hodnot“ také zmiňování jeho zásluhy na přijetí Beethovenovy „Ódy na radost“ za hymnu Evropské unie, protože on ji za tímto účelem navhoval již v roce 1955.

Ve svých pamětech o své politické dráze prozradil Coudenhove-Kalergi v roce 1966 mimochodem tuto informaci o počátcích propagace svého hnutí:

„Počátkem roku 1924 nám volal baron Louis Rothschild: Jeden z jeho přátel, Max Warburg z Hamburgu, četl mou knihu (Pan-Europa – pozn. překl.) a chtěl nás poznat. K mému velkému údivu mi Warburg spontánně nabídl šedesát tisíc zlatých marek za účelem oživení hnutí během prvních tří let.“ (Ein Leben für Europa. Meine Erinnerungen. Kiepenheur und Witsch, 1966, str. 124-125).

Proč nám současné politické „elity“ zamlčují některé myšlenkové rysy otce evropské myšlenky? A jak je vůbec možné, že se významní politikové EU nechají vyznamenávat cenou, pojmenovanou po muži, který se snažil své rasistické teorie uplatňovat v praxi? V sousedním Rakousku je například nemožné, aby ulice ve městech a v obcích nosily jména sportovců nebo vědců, kteří byli v letech 1938-1945 aktivními členy NSDAP. A to se jednalo v podstatě o jinak nepolitické osobnosti. Coudenhove-Kalergi byla osobnost politicky činná, mající politický vliv a podporu některých evropskýcch státníků. Učebnice a encyklopedie o něm hovoří pouze v pozitivním smyslu. Jak to jde dohromady?

Tuto otázku si, myslím, čtenář zodpoví nejlépe sám. Doporučuji ale zajít si předtím k lékaři a zeptat se jej, dříve než si vytvoříte vlastní úsudek, zda vám nemůže něco předepsat proti duševní „nákaze spikleneckou teorií“. Hodně štěstí!

 
 
 
Autor: 
Lukáš Beer