Oikofóbia

Definice

Termín „oikofobie“ (oikos – řecky domácnost, phobia – strach, neodpovídající skutečné hrozbě) zavedl filosof Roger Scruton. V českém prostředí ji definoval Rudolf Kohoutek jako „záporné životní pocity, strach, odpor až averze a nenávist vůči vlastnímu domovu, vlasti, národní kultuře a duchovnímu dědictví vlastní společnosti“. Tato porucha osobnosti se velmi často vyskytuje v kombinaci s xenofilií (chorobným přeceňováním cizího). Komplementarita oikofobie - xenofilie je podobná např. komplementaritě bulimie – anorexie.

Druhy oikofobie

Oikofobie pravá (mentální) – vzniká z nezvládnutého přechodu mezi pubertou a dospělostí. Odmítnutí domova je do jisté míry součástí pubertální vzpoury proti rodičovské autoritě, mívá krátké trvání a je překonáno s nástupem mentální dospělosti. U některých jedinců však k takovému završení puberty nikdy nedojde a podvědomě pociťovaný nevyrovnaný vztah k rodičům může přerůst v averzi k celé společnosti a kultuře.

Oikofobie indukovaná – postihuje celé skupiny a jedná se tedy o jev sociálně patologický. Jeho podstatou je nepřijetí základních norem a požadavků společností na jedince kladených, zejména pak požadavku na produktivitu. Tedy na schopnost vytvářet hodnoty a v procesu dobrovolné směny s ostatními získávat obživu. Neschopnost k produktivní činnosti (často zapříčiněná chybějící kvalifikací, někdy i absencí základních sociálních dovedností) pak vede k antisociálním modelům chování, jejichž společensky nejnebezpečnější formou je vytváření parazitických uskupení různého druhu, která oikofobní program užívají jako ideologické krytí svého příživnictví. Společenská nebezpečnost spočívá zejména v napojení těchto útvarů na struktury organizované kriminality (viz pasáž o trestných činech zdaňování a dotování v předchozí kapitole). Parazitická společenství nejsou většinou na počátku složena z pravých (mentálních) oikofobů, oikofobie, jak už řečeno výše, slouží jen jako maska. Hrozí však, že vlivem silné materiální motivace začne původně nepostižený příslušník oikofobní organizace pociťovat typicky oikofobní nenávist a odpor -  dojde k oikofobní indukci.

Nejradikálnějším nositelem oikofobních postojů je tzv. neziskový sektor, s oikofobními postoji se lze setkat také v médiích, státním školství a státním aparátě (důvody a parazitické motivace jsou identické).

Oikofobie ve filosofii

Negativistickými postoji k vlastní kultuře se vyznačuje filosofie postmodernismu, tzv. New Age a především neomarxismus frankfurtské školy (Adorno, Fromm, Habermass). Tito marxisté třetí vlny  se poučili z krachu tradiční marxistické doktríny a změnili „obraz nepřítele“. Už ne buržoazie, ale cílem útoku je celá západní kultura, která má být zničena se svými hlavními oporami – rodinou a náboženstvím. Už ne dělnická třída coby hnací síla, ale nespokojené menšiny (ženy, homosexuálové, přistěhovalci). A už ne revoluce, ale „dlouhý pochod institucemi“ (Adorno). Pomalé, trpělivé, do postupných a drobných kroků rozložené ovládnutí masové kultury, médií a vzdělávací soustavy (podobnou taktiku formulovali také angličtí fabiáni).

Oikofobie v ideologii

Nejvlastnějším ideologickým výrazem oikofobního myšlení je nenávistná ideologie multikulturalismu, oikofobní akcenty se rovněž objevují v ideologii politické korektnosti.

Multikulturalismus hlásá radikální rovnost všech kultur, z této všeobjímající rovnosti však vyjímá  kulturu evropskou, která je činěna zodpovědnou za všechno zlo ve světě. Jejím největším proviněním je kolonialismus, imperialismus a v moderní době pak konzumerismus, údajně ničící duchovněji založené kultury ostatní. Multikulturalismus v praxi znamená, že cizí zvyklosti a instituce mají být preferovány kdykoli je to možné, v případě konfliktu s jakoukoli kulturní minoritou mají domácí instituce a konvence ustoupit. Všemi dostupnými prostředky má být také řízeně šířen pocit provinění a dluhu vůči zbytku světa.

Oikofobie ve vědě

Typická oikofobní sebenenávist se projevuje především ve dvou oborech – v ekologii a klimatologii. Ekonomiku poškozující opatření mají především postihnout západní průmysl a poškodit jeho konkurenceschopnost.

Oikofobie v politice

V politické oblasti se oikofobie projevuje ve formě sílící role mezinárodních organizací, řízených anonymními byrokratickými aparáty. Výsledkem činnosti těchto organizací je stupňující se množství regulací, harmonizací, směrnic a jiných opatření, zacílených především proti místním zvyklostem a hodnotám. Politické instituce domácí předávají čím dál tím větší část rozhodovacích pravomocí těmto nadnárodním uskupením a samy se stávají pouhými implementátory. Nejviditelnějším projevem oikofobních a xenofilních tendencí současné politiky je organizovaná imigrace ze vzdálených civilizačních okruhů. Motivací je tzv. dovoz voličů, kteří mají vládnoucím socialistickým elitám zajistit oporu proti nespokojené části produktivního obyvatelstva.

 
na D-Fens
Autor: 
D-Fense
téma: 
Náhodný okoloidúci

Za celý svoj život som vo svojom okolí stretol dosť párov typu Slovenka + tmavý kolík, ale iba jeden pár Slovák + Čínaňka (aj na naše pomery pekná). Pár Slovák + černoška som ešte nikdy naživo nevidel, a o páre Slovák + onikábovaná Arabka nemá zmysel ani len uvažovať. Aj keď pod plachtou sa môže občas skrývať pohľadné stvorenie. Páry typu Slovák + Ruska (Ukrajinka, Češka, Poľka) neriešim, sme jedna krv.

Z toho mi ale vyplýva, že naše ženy majú oveľa menšie zábrany naraziť si cudzinca exota ako muži zbaliť cudzinku z inej rasy. Čím to môže byť spôsobené? Žeby naozaj tým, že muž miluje očami (a cudzinky sa mu až tak nepáčia) a žena ušami (a naletí na sladké/svalnaté reči)? Alebo sú v tom čisto zištné záujmy - nalepiť sa na prachatých cudzincov, hoci aj exotov?

Okrem toho občas vo správach zachytím adoračné správy o tom, ako sa Slovenka vybrala do Afriky zachraňovať černoškov. Takže na jednej strane zachraňuje tých, čo nezvládajú vlastnú populačnú explóziu a vlastnými silami si vybývali svoju krajinu, ale ani jej nenapadne priviesť na svet vlastné slovenské deti, radšej sa stará o cudzie.

Pavel Kamas