18.2.2013

Výbor OSN pro lidská práva již předloni přijal usnesení, ve kterém se praví, že pronásledování za popírání holokoustu je pro země, které podepsaly Konvenci o lidských právech, nepřípustné! A celý rok ticho po pěšině…

OSN požaduje svobodné popírání holokoustu

5. července 2012 Rada OSN pro lidská práva přijala historickou rezoluci o právu na svobodu slova na internetu. Nicméně málokdo ví, že před rokem Výbor OSN pro lidská práva přijal stejně významné rozhodnutí, stanovující, že pronásledování za popírání holokoustu je pro země, které podepsaly Konvenci o lidských právech, nepřípustné. Demokratická média si tohoto senzačního dokumentu „nevšimla“.

Organizace spojených národů byla založena na konci druhé světové války jako spolek států nepřátelských vůči Německu, a tato situace se vlastně až do dnešních dnů formálně nezměnila. Avšak OSN se ve vztahu k americko-sionistickým vládcům stala kritičtější, protože mnohé země Asie, Afriky a latinské Ameriky nejsou v žádném případě nakloněny bezvýhradnému podřizování se diktátu Washingtonu a Tel Avivu.

OSN například mnohokrát a jasně odsoudila izraelskou politiku apartheidu proti Palestincům.

Postoj OSN k výbušnému problému tak zvaného „popírání holokoustu“ byl doposud nejasný. V řadě evropských zemí jsou výzkumníci a političtí analytici, kteří považují „genocidu 6 milionů v nacistických plynových komorách“ za lež propagandy sionistů a jejich spojenců a tvrdí, že to mohou dokázat, vystaveni štvanici v médiích, veřejnému ostrakizování, propouštění z práce a někdy i likvidaci ve formě mnoha let vězení (viz text „Myšlení osvobozuje“). K posledním příkladům známých lidí propuštěných za pochybnosti o holokoustu patří televizní komentátor Ken Jebsen z Německa a vídeňský profesor ekonomie Franz Herman v Rakousku.

Nyní však vešlo ve známost, že OSN připravila neočekávanou ránu, která se může pro utlačovatele svobodného zkoumání a vyjadřování názorů stát smrtonosnou: od 11. do 29. července 2011 probíhalo v Ženevě 102. zasedání Výboru OSN pro lidská práva, na kterém bylo pro všechny státy, které podepsaly Konvenci o lidských právech /včetně Německa, Francie, Rakouska a Švýcarska), přijato následující závazné rozhodnutí:

„Zákony, které pronásledují vyjadřování názorů ve vztahu k historickým faktům, jsou neslučitelné s povinnostmi, které ukládá Konvence zemím, které ji podepsaly, ohledně svobody slova a svobody projevu. Konvence nedovoluje žádný obecný zákaz vyjadřování mylných názorů nebo nesprávné interpretace minulých událostí…“ (odst. 49, CCPR/C/GC/34).

Samo sebou, že prohlásit takové názory za „mylné“ a určité interpretace za „špatné“ může pouze svobodný výzkum a svobodné posuzování. Je to věcí vědy, a ne trestního soudu. A výsledek výzkumů nemůže být nikdy považován za natolik konečný, aby při objevení se nových faktů a závěrů nebyla možná jeho revize. Pravidlo platné pro vědu musí samozřejmě platit i pro justici právního státu. Proto se rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva týká výslovně francouzského zákona o perzekuci, který byl přijat právě proti francouzskému výzkumníku holokoustu profesorovi Robertu Faurissonovi. Odkazy 9 a 116 jasně odkazují na „Faurissonův zákon“: „Tak zvané „zákony o vzpomínání“, viz proces Faurisson versus Francie, č. 550/93.

Ohledně Faurissoova případu je v rozhodnutí jasně napsáno: „Chráněny jsou názory na jakékoliv otázky, včetně politických, vědeckých, historických, morálních nebo náboženských otázek. Kriminalizace toho, že má člověk vlastní názor, je neslučitelná s bodem 1. Pronásledování, zastrašování nebo stigmatizace člověka, včetně jeho uvěznění, držení ve vazbě, soudního projednávání nebo připravení o svobodu za názory, které může zastávat, je porušením bodu 1 paragrafu 19.“

Rozhodnutí Výboru znamená, jako minimum, že již existující zákony jsou ilegální a že byly protizákonné již v době svého přijetí, takže všechna doposud provedená odsouzení musí být zrušena a odsouzení musí obdržet kompenzaci.

Poznámka

Výbor OSN pro lidská práva je organizace zabývající se dozorem nad dodržováním Mezinárodní dohody o občanských a politických právech v členských zemích této dohody. Byl zřízen v souladu s částí 4 Dohody. Výbor pro lidská práva byl vytvořen v r. 1977. Výbor má 18 členů – občanů členských zemí Dohody, s vysokou morálkou a přiznanými kompetencemi v oblasti lidských práv. Členové Výboru se volí na konferenci členských států v tajném hlasování, na dobu čtyř let, a vystupují sami za sebe, nikoliv jako představitelé své země.

Důležitou funkcí Výboru pro lidská práva je výklad tezí Mezinárodní dohody o občanských a politických právech, s cílem rozptýlit jakékoliv pochyby ohledně dosahu a smyslu jejích ustanovení. Tyto výklady jsou vydávány ve formě Obecných připomínek. Připomínky slouží jako směrnice pro uplatňování ustanovení Dohody.

* * *

Údajně neutrální a demokratické Švýcarsko je obzvláště zářným příkladem toho, jak se podvádí občané, masmédia a strany. Když v r. 1994 proběhlo všeobecné referendum o „náhubkovém zákonu“ s vyumělkovaným názvem „trestní stíhání rasismu“ či „protirasistický zákon“, voličům namlouvali, že Švýcarsko musí tento zákon zavést jako signatář Konvence OSN o lidských právech. Nyní OSN stanovila, i když dost pozdě, že to byly naprosté žvásty.

Nejvyšší soud Španělska a Francie v uplynulých měsících již odpovídající zákony ve svých zemích zrušily, zatímco německojazyčná média, jak se dalo očekávat, dodnes úspěšně rozhodnutí OSN před veřejností zatajovala. Bylo to možné proto, že Německo a Rakousko jsou pod bezprostřední kuratelou sionistů a jejich spojenců.

Ale i zde je možné pozorovat mlčenlivé změny v chování soudních orgánů. Poté, co zemský soud v Regensburgu 11. července 2011 – právě v den, kdy v Ženevě zasedal Výbor OSN – odsoudil britského biskupa Richarda Williamsona za popírání holokoustu, byl tento rozsudek ve středu prvního velikonočního týdne zrušen dolnobavorským nevyšším zemským soudem v Norimberku. Soud zároveň rozhodl, že Williamsonovy soudní výlohy musí nahradit stát Bavorsko.

Také u dalších procesů probíhajících v Německu je oznamováno, že byly zastaveny. Zakladatel „Evropské akce“, švýcarský revizionista Bernhard Schaub však zatím žádné informace neobdržel: 25. července 2011 bylo proti němu prokuraturou Waldshut-Ting (Baden-Würtenberg) zahájeno vyšetřování na základě obvinění z „podezření z národnostního podněcování“ (tak v Německu říkají popírání holokoustu).

Bernhard Schaub ve Švýcarsku již dvakrát přišel o práci učitele, a nejen on, ale i jeho rodina (děti 10, 8 a 1 rok) byli připraveni o byt, jen před pár týdny, z politických důvodů, a mimo to byl ještě dvakrát odsouzen kvůli „rasismu“ (jak říkají ve Švýcarsku popírání holokoustu), jednou ho odsoudili k peněžní pokutě a jednou k 3 měsícům podmíněně (obvodní soud Dornach, soudci Krist a Frei).

Západní justice také předpokládala, že našla důvod pro chycení Schauba: v r. 2006 proběhla v Teheránu, jak známo, na popud prezidenta Ahmadinejada nyní již proslavená „Konference o holokoustu“. Schaub tam vystoupil – stejně jako Faurisson a další známí revizionisté. Pak předsedal nyní již zakázanému „Svazu pro rehabilitaci pronásledovaných kvůli popírání holokoustu“ (VRBHV), který založil spolu s Hoerstem Mahlerem a Urschulou Hafferbeck, jehož členy bylo v té době několik set aktivních revizionistů z celé Evropy a zpoza oceánu.

Konference, a tedy i Schaubeho zpráva, byla zaznamenávána neznámými lidmi, stejně jako přednáška, kterou tento revizionista po návratu do Švýcarska udělal pro několik zainteresovaných přátel. Další neznámí lidé z tohoto materiálu udělali film a šířili ho na DVD pod názvem „Radostná zpráva z Teheránu“ po celém světě. Bylo to možné proto, že tam byly titulky v různých jazycích. A opět další neznámí lidé dali film na internet, kde ho nyní našla německá justice. Německá justice Schauba za výroky pronesené v zahraničí stíhat nemůže, ale může se chytit faktu, že jeho výroky mohou vidět na internetu uživatelé z Německa – i když, pravda, jen za podmínky, že by mohla dokázat, že Schaub dal film na internet sám, nebo kdyby o to někoho požádal.

Vyšetřování, o kterém je řeč, předcházela obzvláště smutná historie, kterou je třeba uvést rovněž, byť jen krátce. Tehdy Schaubeho děti navštěvovaly Svobodnou waldorfskou školu v Schopheimu (Schwarzwald). V listopadu 2010 je natrvalo vyloučili ze školy, bez předešlého upozornění a bez jakéhokoliv důvodu. Důvod uveden nebyl, ale samozřejmě existoval. Škola se dozvěděla, kdo je otcem dětí a zareagovala stejně hystericky, jako většina současníků podlehnuvších holokoustovému náboženství. „Popírači holokoustu“ a jejich rodinní příslušníci, dokonce i když jde o malé děti, jsou považování za kacíře, moderními párii, kteří téměř automaticky spadají do kategorie veřejně pronásledovaných, v duchu moderního „honu na čarodějnice“. Ten, kdo se tohoto pronásledování neúčastní, je sám podezřelý, a proto se účastní /téměř) všichni.

Bernhard Schaub a jeho životní družka to tak nenechali, nenadále přišli do školy a požadovali odpověď od čtyř přítomných učitelů, včetně vedoucího Tomase Wekampa. Schaub při tom ve spravedlivém hněvu neskrýval svůj názor na takové pedagogy: učitelé od něj dostali jako nezbední učedníci od mistra. Ze strachu nebo touhy po pomstě zašli na policii a tam na Schauba podali trestní oznámení. Švýcarská policie musela (s poměrně velkým údivem, jak se ukázalo později) na žádost německých kolegů provést se Schaubem tak zvaný „profylaktický pohovor kvůli odvrácení ohrožení“, jako by vyhrožoval, že zamoří školu smrtelnými bacily, nebo že postřílí všechny učitele.

Schaub se pak, na oplátku, rozhodl podat na policii trestní oznámení na učitele pro urážku, protože ti použili odpovídající výrazy během jejich rozhovoru. Justice, jak se dalo očekávat, se tímto trestním oznámením nezabývala, ale zato kvůli sdělení učitelů obrátila pozornost na Schaubovu internetovou aktivitu, což nakonec vedlo k níže uvedenému dopisu v rámci vyšetřování prokurátora Lemanna.

Obžalovaný napsal natolik výraznou a jasnou odpověď, že ve veřejném zájmu stojí rovněž za zveřejnění. U prokuratury vyvolal cosi jako strnulost strachy, protože již sedm měsíců čeká Schaub na reakci. Pravděpodobně se i k Lemannovi dostalo rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva a teď neví, co má dělat. Instrukce z Berlína, New Yorku nebo Jeruzaléma ještě, zdá se, nedorazily…

Uvedeme si zde nejdříve oba dokumenty a pak, jako přílohu Schaubovo odpovědi, text, který se objevil poprvé v r. 2009 na letáku „Myšlení osvobozuje“, s prosbou ke všem čtenářům, aby šířili celou dokumentaci co možná nejdále, protože má příznačný charakter a napomáhá osvětě populace. Pouze touto cestou vzniká dostatečný tlak na odpovídající politiky, právníky a masmédia.

Nedůstojné patolízalství Evropy ve vztahu k americko-sionistické politice je možné jen proto, že Německo a celá Evropa se oddávají holokoustovému náboženství, a proto, že evropské národy za tohoto obrázku vidí v židech jen věčné oběti a v Američanech jen věčné osvoboditele. Jen proto kolaboranti ve vládách EU mohou beztrestně podporovat, či dokonce páchat zločiny západu v Iráku a Libyi, a brzy zřejmě i v Sýrii a Iránu.

Nicméně velmi se mýlí ti, kteří Írán a jeho ruské a čínské přátele podceňují. Ten, kdo napadne Írán, musí být blázen, který spekuluje s Armageddonem, bitvou konce časů.

Zachování svobodného výzkumu a odhalení „holokoustu“ není ničím jiným, než příspěvkem k odvrácení třetí světové války. Výbor OSN pro lidská práva to ví, prezident Ahmadinejad to ví, a my v evropském domě to víme také.

Poznámka editora

Příslušný dokument OSN je v archivu OSN veden pod značkou CCPR/C/GC/34, datován je 12.září 2011 a stáhnout si jej můžete zde: http://www2.ohchr.org/english/bodies/hrc/docs/gc34.pdf.

http://www.zvedavec.org/komentare/2013/02/5362-popirani-holokoustu-zcela...

foto na titulke: maďarskí židovskí vezni máj 1944