Charta 77: osvetlenie reality

NATO tedy expandovalo na východ, byť to pokládali za obrovskou chybu velmi respektovaní západní politologové (žádné holubičky, ale dost ostří hoši – za všechny autor koncepce „zadržování komunismu“ George Kennan, nebo poradce dvou amerických prezidentů Zbygniew Brzezinski).

Zato váleční štváči měli pré. Přemluvili dokonce ukrajinské představitele, aby se začali ucházet o členství v NATO, přestože Ukrajina při svém vzniku (1991) deklarovala zásadu neutrality, od roku 2006 ji měla dokonce zakotvenu v ústavě, což v roce 2010 ukrajinští zákonodárci ještě doplnili zákonem (2411-VI), v článku 11 výslovně zakazujícím Ukrajině vstup do jakéhokoliv vojenského bloku.

Této neutrální a bezjaderné Ukrajině byla garantována územní celistvost. Avšak Ukrajina sama od neutrality po puči v roce 2014 odstoupila, přestože do té doby zadrhávaně, leč přesto fungoval jakýsi modus vivendi ve vztazích s Ruskem a Ukrajina se dokonce těšila z velmi zvýhodněných cen plynu.

 

Jak však napsal již v roce 2008 proslulý geoanalytik George Friedman, USA jsou historicky „válečnickou zemí“. Jsou v neustálém válečném stavu. Války jsou pro americkou zkušenost ústřední a jejich frekvence stále narůstá. Válka je zabudovaná do americké kultury a hluboce zakořeněná v americké geopolitice. Amerika se zrodila z války, pokračuje v boji až do dnešního dne a vojenské tempo se stále zrychluje. Přitom cílem aktivit Spojených států není stabilizovat, ale destabilizovat. Stejně jako ve Vietnamu nebo v Koreji je účelem konfliktů v Eurasii prostě blokovat moc nebo destabilizovat region, nikoliv nastolit pořádek.

Tuto Friedmanovu knihu však Ukrajinci zřejmě nečetli, proto se nyní podivují, že se ocitli v podobné situaci, jako Maďaři, kteří povstali v roce 1956 proti komunistickému režimu, a pak zjistili, že ty podpůrné výzvy ze Západu byla jen prázdná slova. Že nejde o zlepšení života v jejich zemi, ale naopak, iniciátoři chtějí destabilizací jejich země způsobit problémy celému regionu.

Váleční štváči z celého světa se za tím účelem spojili a navodili tuto tragickou situaci, kdy propukla válka. Na to, že jsme k tomu svým dílem přispěli, opravdu nemůžeme být hrdi. Jedinou logickou reakcí – kromě výslovného odsouzení války a důrazného odmítnutí všeho, co k ní vedlo – může být prosazování vlastní důstojné zahraniční a bezpečnostní politiky, ideově navazující na zmíněné Vojenské memorandum z roku 1968. Nebude-li ji však možné realizovat v rámci vojenského bloku, jehož jsme členy, pak z něj musíme vystoupit.

Naše zahraniční politika by měla navázat též na odkaz diplomata a zpravodajce Miroslava Polreicha, který – ač atheista – svým učením v praxi navázal na to nejdůležitější, co leží v základech naší civilizace, totiž biblické poselství pokoje. V Polreichově pojetí šlo konkrétně o systematickou snahu snižovat napětí, odstraňovat příčiny sporů, respektovat jak „druhé“, tak i ty „cizí“, a o úsilí ukončovat konflikty tak, aby v nich již nebyly obsaženy počátky konfliktů dalších. To všechno proto, aby mohla být zvyšována důvěra ve vztazích mezi státy a národy.

Vzpomínám si v této souvislosti na vášnivě vyslovené přání sovětského zpravodajského důstojníka Olega Gordijevského, který ve skutečnosti pracoval pro britskou zpravodajskou službu: „vezměte Rusko do hry!“ Na srdci mu ležela nutnost dobrých vztahů Ruska a Západu, aby vzájemně posíleny čelily budoucím výzvám.

Opak se stal pravdou. „Od vyhlášení nezávislosti v roce 1991 podpořil americký lid přechod Ukrajiny k demokracii a tržnímu hospodářství pěti miliardami dolarů, v rozpočtovém roce 2013 překročila naše pomoc 100 miliónů dolarů,“ uvedla poradkyně amerického ministra zahraničí Victoria Nulandová 14. listopadu 2013 v přednášce pro Atlantic Council ve Washingtonu. Tentýž pramen uvádí i výrok bývalého amerického kongresmana Rona Paula, který toto sdělení Nulandové pokládá za důkaz amerického financování změny režimu na Ukrajině, což je podle tamtéž uvedeného vyjádření profesora státního práva Karla Albrechta Schachtschneidera v rozporu s mezinárodním právem.

Pointa? George Friedman napsal, že ruské akce v budoucnu se budou jevit jako agresivní, ale v podstatě budou obranné...

Nevím, jestli měl na mysli i akce až tohoto rozsahu, které snad ani nelze obhajovat – i když v případě mnohem mohutnější agrese Spojených států do Iráku v roce 2003 téměř nikdo ze současných kritiků Ruska ani nepípl. Nicméně kritika je stejně jako svoboda a bezpečnost nedělitelná. Buď platí kritéria pro všechny, nebo jde jen o sprostou propagandu. A o ní jde i v případě, když někdo odsuzuje válku, ale arogantně přehlíží všechno, co k ní vedlo.
 
 
 
Jan Schneider je český bezpečnostný analytik,
publicista a signatár Charty 77.
 
 
Celý text Nové Slovo

nové