Predstavme si dve väčšie rodiny, rodinu A a B. Majú spolu nejaké susedské spory, majú rôzne názory, a ako to už býva, možno sa ani nedá rozhodnúť, kto je v práve a kto nie. Ale jedna vec je neobvyklá. Hlava rodiny B má občas také konanie: zoberie bejzbolku, chytí najbližšie decko z rodiny A, hodí ho na zem a bejzbolkou mu rozmláti hlavu. Mláti a mláti, až je hlave decka na kašu. Nato si hlava rodiny B odgrgne, vycerí krivé zuby v špinavej brade do sebaspokojného úsmevu ... načiahne sa, chytá ďalšie decko z rodiny A a aj tomu rozbije hlavu na kašu. A tak to s dlhšími či kratšími prestávkami pokračuje.

Sionizmus.

Človek sa pýta, kde sa vlastne vzal, ako vlastne také niečo historicky vznikalo a jednu dobrú odpoveď dáva nový článok na Zvedavcovi, autor Thierry Meyssan. Uveďme si bez zmeny zaujímavú časť o vzniku tohto fenoménu:

Co je sionismus

V polovině sedmnáctého století se britští kalvinisté shromáždili kolem Olivera Cromwella a zpochybnili víru a hierarchii režimu. Po svržení anglikánské monarchie si „lord Protektor“ dovolil umožnit Britům dosáhnout morální čistoty nezbytné k přečkání 7 let utrpení a uvítání návratu Krista a poklidnému životu s ním po 1000 let. K tomu, podle jeho interpretace bible, byli židé rozeseti do všech koutů světa, pak opět seskupeni v Palestině, aby tam znovu vybudovali Šalamounův chrám. Na tomto základě zavedl puritánský režim, zrušil zákaz proti usazování židů v Anglii z r. 1656 a oznámil, že jeho země je oddána vytvoření státu Izrael v Palestině (4).

Cromwellova sekta byla pak svržena na konci „první anglické občanské války“, jeho stoupenci pobiti nebo vyhnáni do exilu a anglikánská monarchie byla obnovena. Sionismus (tedy navrhované vytvoření státu pro židy) byl opuštěn. Znovu se objevil v osmnáctém století s „druhou anglickou občanskou válkou“ (podle britských učebnic historie), kterou zbytek světa zná jako „válku za nezávislost Spojených států (1775-83). Na rozdíl od všeobecné víry se nevedla ve jménu osvíceneckých ideálů, které o několik let později podnítily francouzskou revoluci, ale byla financována francouzským králem a vedena na náboženském základě za pokřiku „náš král je Ježíš!“.

George Washington, Thomas Jefferson a Benjamin Franklin, abych jich uvedl aspoň pár, se vydávali za nástupce exilovaných stoupenců Olivera Cromwella. Spojené státy logicky obnovily sionistický projekt.

V r. 1868 v Anglii královna Viktorie jmenovala žida Benjamina Disraeliho za premiéra. Ten navrhl zaručit podíl na demokracii potomkům Cromwellových stoupenců, na které bylo možné se spolehnout při rozšiřování moci Koruny po celém světě. Především navrhl alianci s židovskou diasporou, aby ta vedla imperialistickou politiku, jejíž byla avantgardou. V r. 1878 dal „obnovu Izraele“ do agendy Berlínského kongresu u nového přerozdělování světa.

Právě na tomto základě obnovili britští sionisté dobré vztahy se svými bývalými koloniemi a došlo ve Spojených státech nakonec ke „třetí anglické občanské válce“, která je ve Spojených státech známá jako „americká občanská válka“ a v kontinentální Evropě jako „občanská válka“ (1861-1865) – ve které zvítězili následovníci stoupenců Cromwella, WASP (White Anglo-Saxon Puritans) (5). Opět, je poměrně chybné prezentovat tento konflikt jako boj proti otroctví, kdy ho pět států severu stále praktikovalo.

Až téměř do konce devatenáctého století byl proto sionismus výhradně puritánským anglo-saským projektem, na kterém lpí pouze židovská elita. Je silně odsuzován rabíny, kteří interpretují tóru jako alegorii a nikoliv jako politický plán.

K současným následkům těchto politických fakt musíme počítat i to, že pokud je cílem sionismu vytvoření státu pro židy, je rovněž základem Spojených států. Proto je otázka, jestli jsou politická rozhodnutí činěna ve Washingtonu nebo v Tel Avivu, pouze relativní. Je to stejná ideologie, která je u moci v obou zemích. Navíc sionismus umožnil usmíření mezi Londýnem a Washingtonem, a výzvou je zastavit tuto alianci, nejmocnější na světě.

Oddanost židů anglo-saskému sionismu

V dnešní oficiální historii je obvyklé ignorovat období sedmnáctého století a prezentovat Theodora Herzla jako zakladatele sionismu. Nicméně podle vnitřních publikací Světové sionistické organizace je i toto chybné.

Skutečným zakladatelem moderního sionismu nebyl žid, ale křesťan. Reverend William E. Blackstone byl americkým kazatelem, podle kterého se skuteční křesťané nemuseli zúčastnit soudu konce časů. Hlásal, že budou vzati do nebe během konečné bitvy („pozdvižení církve“, v angličtině „vytržení“). Podle jeho názoru by židé tuto bitvu vedli a vyšli by z ní jako konvertité ke Kristu a jako vítězi.

Je to teologie reverenda Blackstonea, která posloužila jako základ pro neoblomnou podporu Washingtonu vytvoření Izraele. A ten byl vytvořen dlouho před AIPAC (pro-izraelskou lobby) a převzal kontrolu nad kongresem. Ve skutečnosti je moc lobby odvozena nikoliv ani tak od jejích peněz a její schopnosti financovat volební kampaně, jako od této ideologie, která je v USA stále přítomna (6).

Teologie vytržení, jakkoliv stupidní se dnes může zdát, je ve Spojených státech velmi silná a mocná. Je i fenoménem v knihovnách a filmech (viz film Zapomenutí s Nicolasem Cagem, který přijde do kin v říjnu).

Theodor Herzl byl obdivovatelem diamantového magnáta Cecila Rhodese, britského imperialistického teoretika a zakladatele Jižní Afriky, Rhodesie (která se jmenovala po něm) a Zambie (dříve Severní Rhodesie). Herzl nebyl náboženským židem a nenechal svého syna obřezat. Jako ateista, stejně jako mnoho evropských příslušníků buržoazie té doby, prosazoval především asimilaci židů jejich konverzí ke křesťanství. Nicméně po převzetí teorie Benjamina Disraeliho došel k závěru, že nejlepším řešením je zapojit je do britského kolonialismu tím, že vytvoří židovský stát v současné Ugandě nebo Argentině. Následoval příkladu Rhodese a nakupoval půdu a vytvořil Židovskou agenturu.

Blackstone dokázal přesvědčit Herzla, aby připojil zájmy dispensionalistů k zájmům kolonialistů. K tomu postačí zvážit zřízení Izraele v Palestině a rozmnožení biblických zmínek. Díky této jednoduché myšlence naverbovali pro tento svůj projekt většinu evropských židů. Dnes je Herzl pohřben v Izraeli (na hoře Herzl) a na jeho rakev stát umístil komentovanou bibli, kterou mu dal Blackstone.

Cílem sionismu tudíž nikdy nebylo „zachránit židy tím, že jim poskytne domov“, ale triumf anglo-saského imperialismu tím, že s ním splyne. Navíc nejen, že sionismus není produktem židovské kultury, ale většina sionistů nikdy židy nebyla, zatímco většina židovských sionistů není náboženskými židy. Biblické zmínky, všudypřítomné ve veřejných izraelských statích, odráží jen víru části země a jejím primárním účelem je přesvědčit americkou populaci.

Anglo-saský pakt s cílem vytvořit Izrael v Palestině

Rozhodnutí vytvořit židovský stát v Palestině bylo přijato společně britskou a americkou vládou. Bylo vyjednáno prvním židovským soudcem Nejvyššího soudu Spojených států Lousiem Brandeisem, pod záštitou reverenda Blackstona, a bylo schváleno jak prezidentem Woodrow Wilsonem, tak premiérem Davidem Lloydem Georgem, bezprostředně po anglo-francouzské smlouvě Sykes-Picot, rozdělující „Střední východ“. Tato dohoda byla postupně pouštěna na veřejnost.

Budoucí ministr pro kolonie, Leo Amery, byl pověřen řízením starších „Mulích jednotek Sionu“, s cílem vytvořit, se dvěma britskými agenty Chaimem Weizmannem a Ze’ev Jabotinskym, „židovskou legii“ v britské armádě.

Ministr zahraničí, lord Balfour, poslal otevřený dopis lordu Walteru Rothschildovi, aby zařídil vytvoření „národního domova židů“ v Palestině (2. listopadu 1917). Prezident Wilson zahrnul do svých oficiálních válečných cílů (č. 12 ve 14 bodech předložených kongresu 8. ledna 1918) vytvoření Izraele (7).

Proto nemá rozhodnutí vytvořit Izrael nic společného s likvidací evropských židů, ke kterému došlo o dvacet let později, během druhé světové války.

Během Pařížské konference emír Faisal (syn Sharifa z Mekky a pozdější král Britského Iráku) podepsal, 3. ledna 1919, dohodu se Sionistickou organizací, ve které se zavázal k trvalé podpoře anglo-saského rozhodnutí.

Vytvoření státu Izrael, proti lidem Palestiny, bylo proto rovněž provedeno po dohodě s arabskými monarchy. Navíc v té době Sharif z Mekky, Hussein bin Ali, neinterpretoval korán tak, jako Hamas. Nemyslel si, že „muslimská půda nemůže být ovládána nemuslimy“.

Toľko Thierry Meyssan k podstatným, ale menej známym aspektom pôvodu sionizmu. Sionizmus je v každom slova zmysle nie (len) o založení štátu niekde v Palestíne, ale je to extrémistické nábožensko-politické hnutie vzídené zo šialenstva moci britského imperializmu ocitajúceho sa na vrchole moci. Ovládanie morí a tak fantastická možnosť prvýkrat v histórii  rabovať z celého nepripraveného sveta viedlo k otvoreným túžbam po svetovláde. Tá, prirodzene, musela byť podporená náboženským delíriom, ktoré radi dodali židia. Reálny vznik sionizmu koncom 17. storočia nie náhodou časovo súvisí s prvými revolučnými teóriami a revolučnou praxou ničenia národov, ale aj so vznikom Bank of England. Džin bol vypustený z flaše a je stále otázne, čím všetkým Zem za tento náboženský experiment zaplatí.

Na záver dajme ešte jeden citát z Meyssanovho článku:

Je naprosto špatné si myslet, že problém představovaný Izraelem se týká pouze Středního východu. Dnes provádí Izrael vojenské akce kdekoliv ve světě a poskytuje tak krytí anglo-saskému imperialismu. V latinské Americe izraelští agenti organizovali represe během puče proti Hugo Chavezovi (2002) nebo při svržení Manulea Zelayi (2009). V Africe byli přítomni všude během války o Velká jezera a organizovali zatčení Muammara el-Kaddáfího. V Asii vedli útok na Tamilské tygry a jejich vraždění (2009), atd. Pokaždé Londýn a Washington přísahají, že do toho nejsou zapleteni. Navíc Izrael ovládá mnoho médií a finančních institucí (jako americké Federální rezervy).

V texte spomínané pôvodné poznámky:

4.Sur l’histoire du sionisme, on se reportera au chapitre correspondant (« Israël et les Anglo-Saxons ») de mon livre L’Effroyable imposture 2, Manipulations et désinformations, Edition Alphée, 2007. Les lecteurs y trouveront de nombreuses références bibliographiques.