Chcel by som upozorniť na zauíjmavé texty, ktoré začali vznikať na stránke
 amahara.cz, tento je viacmenej úvodný:

V minulém díle jsem okrajově zmínil důležitost dělení společenského a technologického vývoje, a konstatoval, že ten společenský již nějaký ten rok klesá strmě ke dnu. Tentokrát se budu věnovat právě kategoriím vývoje, pokroku apod.;  a v komparaci s několika historickými modely prokážu rozklad sociálně-ekonomického systému Okcidentu.

Lidstvo se začalo vážně zajímat o dějiny z filosofického či teologického hlediska od dob, kdy se zrodila monoteistická náboženství. Židé, vyháněný a utiskovaný národ, se upírali k budoucnosti s nadějí, že jako vyvolený lid dospějí ke klidu a blahobytu. Křesťané zase měli svou fatalistickou eschatologii, boží plány a soudné dny. První cyklické modely se začaly objevovat v 17. století, kdy lidé začali o apokalypse pochybovat, a v důsledku sociálních, hospodářských a technologických změn hledali lepší odpovědi na své otázky o směřování historie. Ideu pokroku nám do povědomí vryli osvícenci a racionalisté právě v druhé polovině 18. století, jejichž myšlenky podnítily Velkou francouzskou revoluci, zlomový okamžik dějin, na který dodnes doplácíme. Jeden z nejdůležitějších filosofů všech dob, G. W. F. Hegel, formuloval svou představu o pokroku, kterou se inspirovala prakticky celá politická levice (ač byl Hegel pruský konzervativec). Až pesimismus myslitelů, jakými byli např. Arthur Schopenhauer či Friedrich Nietzsche, s kterým se tak silně ztotožnili lidé na přelomu 19. a 20. století (fin de siécle), v době, kdy společnosti vládl odůvodněný strach z budoucnosti, představoval první náznaky pochyb o pokroku a optimistickém vývoji dějin. Lidé jako Julius Evola či Oswald Spengler však zůstali v poválečném budovatelském optimismu na obou stranách opony opomenuti a jejich význam byl překřičen novým liberalismem, který se pomalu měnil v onu abominaci, s kterou se potýkáme dnes.

Moudrost však nikdy není v budoucnosti, nýbrž vždy v minulosti. Jak pravil Cicero, historia magistra vitae - tak se do toho pusťme.

Time is a flat circle

Představa cyklického vývoje civilizací se poprvé v filosofickém a vědeckém slova smyslu (v náboženství se cykly objevují často ve východních myšleních) objevila v díle Itala Giovanniho Battisty Vica (1668-1744). Ten rozdělil koloběh civilizací do tří epoch - božské, hrdinské a lidské. Každý z těchto věků se dá charakterizovat typickými tropy a jazykovými prostředky, stejně tak jako politicko-sociálními projevy. Božská epocha se vyznačuje užíváním přirovnaní a metafor k pochopení okolního světa (typické pro společnost v pravěku a starověku). Vytváří se tenká vrstva "teologických básníků," kteří vedou společnost k obecnému dobru. Heroická epocha, doba, kdy se idoly v podobě kněží mění do idolů hrdinů, je charakteristická užitím metonymie a synekdochy. Vico podotýká, že tyto prostředky tvoří myšlenkový základ pro podporu feudálních monarchických státních uspořádání. Na přelomu druhého a třetího stupně vrcholí konflikt mezi hrdiny a plebejci, kteří touží po vlastních privilegiích. Pomocí rozumu a vědecké metody se odpoutávají od původních mýtů a vítězí, čímž započíná poslední fáze. Tuto lidovou epochu dominuje demokracie, jejímž jazykovým prostředkem je ironie a satira. Lidé se dočkají rovnosti a svobody, avšak podlomením moudrosti teologických básníků, která držela společnost dohromady, končí jejich motivace dosáhnou společného dobra. Rozmáchá se individualismus, egoismus, občanské války se vedou jen kvůli osobním ziskům. Vico tento stav nazývá barbarismem reflexe. Chaos přinutí lid hledat stabilní hodnoty, čímž se civilizace vrací do božské epochy.

Dalším důležitým autorem, který se zabýval cyklickým vývojem civilizací, byl Oswald Spengler (1880-1936). Jeho kniha Zánik Západu se stala bestsellerem. Rovnou z kraje je nutno poznamenat, že Spengler nechápal zánik jako apokalypsu, spíše jako postupný soumrak. Spengler viděl civilizace jako organismus, který prochází jak stádiem růstu (Spengler jej nazval Kulturou) tak stářím, umíráním (to nazval Civilizací). Kultury vznikají z obavy ze smrti, s kterou se vypořádává každá společnost, která kdy existovala. Věřil, že každá Kultura je založena na nějakém znaku či symbolu. Pro Okcident je tímto znakem nekonečno. S tím se pojí obdiv k vzdálenosti, nekonečnému prostoru, tragická touha po nedosažitelném (z toho důvodu nazval Spengler Okcident „faustovskou“ Kulturou, protože stejně jako Faust zaprodáváme svou duši Mefistofelovi za neomezené vědění a moc). Nekonečno se projevuje ve všech oborech - od matematiky přes vážnou hudbu až ke sportu (žádná jiná kultura nevyvinula takovou touhu stát např. první na nejvyšší hoře světa). Spengler přirovnával vývoj a pád k ročním obdobím.

• Jaro - doba formování kultury - je charakteristická vztahem k přírodě a zemi. Je to doba hrdinů a bohů, vládne šlechta a kněžstvo.  Vznikají mýty a eposy. Pro Okcident to byla doba od scholastiky přes gotiku k renesanci, začíná objevitelský věk.
• Léto je vrcholem - město a venkov mají stejný význam, tradice jsou upevněny, vkus a politika jsou rafinovanější. Rozum i tradice spolupracují, což vede k nevídané kreativitě a rozvoji. Typické je baroko, nastává prudký rozmach vážné hudby, vládne klasicismus - striktní forma umění. Války se stále vedou kvůli cti a tradicím.
• Podzimem začíná úpadek, ač se projevuje růstem megalopolí. Městský racionalismus sterilizuje neúměrnou kritikou Kulturu, politika se stává prostředkem ekonomiky. Umění se pomalu vyčerpává. Objevuje se romantismus, ve filosofii to jsou Kant, Hegel či Schelling. Osvícenství vede k revoluci, město vítězí nad vesnicí. Kultura se mění v Civilizaci. Ve vzniklém chaosu se na popředí dostává despota (Napoleon), čímž se ztrácí důvěra v boží právo králů vládnout. Peníze se stávají absolutní mocí. Umění se upírá na buržoazii a městskou kulturu. Vše venkovské či tradiční je popliváno. Dominuje materialismus, vzniká kult vědy, ateismu. Masová produkce vede k masovým médiím. Náboženství je nahrazeno nacionalismem, války jsou gigantické a vedeny obrovskými armádami tvořenými statisíci branců. Život samotný se stává problematickým, projevuje se anomie, úpadek kreativity vede ke sběrným oborům (archeologie, encyklopedie). 
• Zima znamená depopulaci, umění je repetitivní, vládci jsou despotičtí, demokracie se mění v caesarismus. Věda se dostává k nejistým koncům, roste význam statistiky. Sociologii a filosofii dominuje relativismus, multikulturalismus, postmoderna. Svět se přesto stává standardizovaným, byrokratizovaným a uniformním. Vládnou globální impéria. Etnická diverzita, stagnující ekonomika a úpadek plodnosti původního obyvatelstva díky feminismu vede k bezmocnosti demokratických mechanismů. Technologie kvete, avšak vše ostatní upadá. Veškeré bohatství se koncentruje do rukou mála, zoufalí lidé volí čím dál tím extrémnější vůdce. Caesarové začnou ničit inteligenci, masám dávají chléb a hry, z tříd se stávají kasty. Politické strany se mění v osobní kulty, což vede k občanským válkám, které oslabí Civilizaci natolik, až ji dobijí cizinci. 

Podle Spenglera jsme na počátku zimy.

Pitrim Sorokin (1889-1968) se také věnoval tomuto problému a navrhl jednodušší model. Kultury dělí na ideové (svět je spirituální), sensitivní (svět je hmotný) a idealistické (syntéza obou). Podle něj vývoj vede od ideové k idealistické až k sensitivní. Okcident pochopitelně chápal jako sensitivní civilizaci zaměřenou na technologický pokrok, a prorokoval jeho dekadentní úpadek, vedoucí k ideové či idealistické epoše.

Posledním moderním autorem, který se zabýval pádem civilizací, a kterého zmíním, byl John Glubb (1897-1986). Ten ve své krátké knize The Fate of Empires formuloval další zajímavý model. Započíná zvláštním obecným znakem říší - mnoho civilizací od Asýrie přes Persii, Řecko, Mameluckou říci, Osmanskou říši, Španělsko či romanovské Rusko se dožilo přibližně 250 let. Vytknout by se dal Řím, avšak pokud rozdělíme Řím na Řím jako republiku a jako císařství, dostaneme opět cca 250 let (shodou okolností je to dnes téměř právě tolik let od Velké francouzské revoluce). Glubb charakterizuje 6 věku - věk pionýrů, dobývání, obchodu, blahobytu, intelektualismu a dekadence. Věk pionýrů je počátečním obdobím, kdy vzniká nový národní stát, čímž započíná věk dobývání. Stát se rozšiřuje, aby získal moc a zdroje. Jakmile je má pod kontrolou, nastává věk obchodu. Hlavním významem je akumulace bohatství. V této době se pomalu mění původní hodnota sebeobětování v hodnotu egoismu. Věk blahobytu znamená rozevírající se nůžky mezi chudými a bohatými, lidé konzumují více, než potřebují. Věk intelektualismu započíná, když se přežití stává samozřejmostí a zájem se obrací na přírodu samotnou - rozmáchá se vše od vědy po umění. Pak začíná věk dekadence (Glubb podotýká, že jde o dekadenci duchovní, nikoliv fyzickou), který je charakteristický defenzivní vojenskou politikou, úpadkem morálky a náboženství, promiskuitou, individualismem, pesimismem, přílivem cizinců, materialismem, sociálním státem. Když se stav zhorší, lid se místo společného úsilí rozdělí na protichůdné tábory. Důvodem je sobectví, příliš dlouhá doba hojnosti a moci, ztráta smyslu pro povinnost. Tyto skutečnosti platily ve všech výše zmíněných říších, ač často poslední podnět k jejich rozpadu byl externí.

Implikace

Ač se všechny teorie v některých věcech liší, ty základní znaky jsou totožné. Je zcela zřejmé, že Okcident se nachází v posledním stádiu všech výše zmíněných modelů, jelikož všechny neřesti, o kterých autoři mluví, se v naší společnosti vyskytují nad míru. Pokud s tímto názorem nesouhlasíte, doporučuji předchozí část pročíst ještě jednou.

Je však nutno zdůraznit roli „pokroku“ jako idey, která nás k tomuto problému přivedla. Tato myšlenka přichází už ze starověku, ale zásadní vliv na její chápání měl G. W. F. Hegel. Ten chápal historii jako vývoj, kdy si absolutní duch (jeho idealistický základ všehomíra) uvědomuje sám sebe prostřednictvím tzv. hegelovské triády (studenti filosfie by mohli odporovat, tato triáda je vlastní spíše Fichtemu, avšak je s Hegelem spojena tak jako tak). Tato triáda je vám všem jistě známa - jde o tezi, antitezi a syntezi. Civilizace X přijde s tezí, porazí ji civilizace Y s antitezí, civilizace Z teze obou civilizací spojí v syntezi, která se stává tezí pro další dialektický vývoj. Hegelovská historie je spirála těchto triád, která pomalu stoupá vzhůru až do konce, vítězství rozumu nad vším, kdy už neexistuje žádná antiteze. Tato myšlenka by možná sama o sobě takový dopad neměla, kdyby se jí nechopil Karl Marx při budování své vlastní politické filosofie (komunismus viděl jako finální syntézu). Myslím, že se nenajde nikdo, kdo by tvrdil, že Marx neměl pro moderní levici definující význam.

Jak to? Zatímco synteze reakcionářství a progresivismu je odměřený konzervatismus, synteze konzervatismu a progresivismu je zkrátka pokrok. Z toho důvodu nejen že neexistuje žádná moderní reakcionářská strana, neexistuje ani strana, která by byla čiře konzervativní, aneb jak praví rčení, dnešní konzervativec je včerejší progresivista. Politická atmosféra dneška tak odmítá se podívat zpět pro reflexi či radu a upírá zrak jen do prázdného neznáma a přinejlepším k dnešku. Ocitáme se v ozvěnové komoře, jakékoliv jiné pohledy jsou politickou korektností v zájmu pokroku umlčeny. Toto odvracení se od historie a popření čehokoliv dobrého na tom, co bylo, nás odsuzuje k opakování chyb. Pokrok se stává cílem sám o sobě, bez ohledu na to, co přináší, což civilizaci škodí.

O rodině, maskulinitě, femininitě, a sexuálním trhu

Příště: O rovnosti lidí, přirozené hierarchii a demokracii