Na sieti sa zjavil článok , ktorý sa venuje jednému zo základných problémov súčasnosti. Je rozsiahly, ale naprek tomu stojí za prečítanie - zvlášť podrobne tými, ktorí tejto problematike zatiaľ príliš nevenovali pozornosť. Na konci je priam rozpracovaný postup, ako treba eugenicky pokračovať. Považujem za isté, že táto téma a podobne články sa budú zjavovať čoraz viac a ich autori už nebudú musieť byť anonymní.

I. Pády bílých civilizací

 

Vyspělé civilizace jsou vytvářeny tvrdými, pracovitými, inteligentními, kreativními lidmi. Pokud by se společnost skládala jen z nich a opírala se jen o fakta, rozum a morálku, její civilizace by nikdy nezemřela. Stále by se jen rozvíjela skrze vědu, technologii, kulturu, moudrost, prosperitu a harmonii spojující pokrok s řádem.

 

Od počátku věků má však lidská civilizace několik velkých nepřátel. O to mocnějších, že jsou pevně zakořeněny jak v samotném řádu světa, tak v samotné lidské psychice a přirozenosti. Rozvinutá společnost je složena z elity a ostatní masy lidí, která je dále rozdělena na několik tříd – od stále kvalitní vyšší střední třídy až po naprosto nekvalitní spodinu. Elity mají díky svému rozumu, pracovitosti a agilitě tendenci k regulaci sexuality, k rozvoji kariéry a omezování reprodukce. Zpočátku, v barbarských dobách rodící se civilizace, je však elita ještě nedotčená kariérismem, změkčilostí a luxusem rozvinuté civilizace, naopak je díky svému statutu i reprodukčně favorizována. Nabývání moci i bohatství ale vede ke zpohodlnění, luxusu a odvádění pozornosti od rodiny a rození potomstva. Ženy z elit často co nejvíce omezují reprodukci.

 

Úpadek porodnosti mezi římskou aristokracií, který započal už v Cézarových dobách, byl hlavních příčinou zmizení nejschopnějšího elementu, který vytvořil římskou civilizaci a impérium. Existuje mnoho dochovaných svědectví o dlouhodobém úpadku porodnosti mezi urozenými římskými patricii a mizení celých patricijských rodů. Vůdčí element, jehož schopnosti byly pro vytvoření a udržení římské civilizace a impéria klíčové, byl zničen. A když zmizel, vzal si s sebou obojí do hrobu.

 

Naopak nižší třídy a zejména spodina díky své nízké úrovni inteligence, sebeovládání a morálky dává snadněji průchod svým pudům a emocím. To vede k sexuální nevázanosti a promiskuitě nízkých tříd a jejich vysoké porodnosti. Sex je také pro nízké třídy jedinou levnou a dostupnou „zábavou“. Chudoba, tvrdé poměry, nízká inteligence a neodpovědnost však do určité doby eliminuje porodnost nižších tříd a spodiny. Když však civilizace dosáhne určitého stupně humanity, technologie a bohatství, selekční tlaky přestávají fungovat a porodnost i počet přeživších dětí z nekvalitních elementů vzrůstá. Ve stejné době, kdy civilizace dosáhne vysoké úrovně umožňující vzestup spodiny, naopak porodnost elity obvykle upadá. Řím pozdní doby úpadku byl zaplaven nejen cizinci a otroky, ale i vlastní luzou, „proletariátem“; její název se odvíjí právě od faktu, že děti byly jediným, čeho měla dostatek.

 

Ač to může znít překvapivě a podivně – civilizace tedy může za snižování genetických kvalit populace. A o čím vyspělejší civilizaci se jedná, tím silnější destruktivní trendy jsou a tím více se přibližuje vlastnímu konci. Situace na současném Západě, kde elity vymírají nejrychleji a spodina jediná má porodnost nad populační obměnou, platnost tohoto principu opět potvrzuje.

 

Toto pravidlo platí nejen mezi třídami v civilizaci, ale i mezi civilizacemi a populačními skupinami jako celky. Vyšší, kulturnější a vyspělejší civilizace mívají nižší porodnost než zaostalé civilizace. Rasy s vyšší inteligencí mívají nižší porodnost než rasy s nižší inteligencí. Často pak vzniká demografická nerovnováha – populační přebytky nekulturních oblastí s nižší inteligencí se tlačí do kulturních oblastí s vyšší inteligencí, jejichž populace vymírá a prostor se vyprazdňuje. Tento trend je samozřejmě silně motivován prospěchářstvím – masy z chudého světa si chtějí užívat životního standardu, který byl vytvořen inteligentnější rasou. Vzestup sentimentální změkčilosti u elit v pozdní době dekadence pak úpadek jen urychlí. Vede je k šíření ideologií o „rovnosti“, „solidaritě“ a „bratrství“, které vedou k otevírání hranic a podporování imigrace, ke ztrátě povědomí o vlastní rasové a kulturní identitě a míšení s cizinci. Elity také v dobách úpadku často mluví o „dorovnání počtů“ domácí populace, která vymírá, a o „ekonomickém přínosu imigrace“ a „levné pracovní síle“.

 

Od počátku věků tak bývá obvyklým scénářem, že domácí inteligentní rasa dysgenicky upadá, vymírá, je zaplavována imigrací cizích ras – obvykle s nižší inteligencí, mísí se s nimi, společnost je dezintegrována na domácí populaci a přistěhovalce, domácí elity a střední třída mizí, domácí populace se integruje s imigranty, společnost je zaplavena domácí i cizí spodinou. S početním úpadkem domácí populace i jejích genetických kvalit a nárůstem méně inteligentních přistěhovalců a míšenců upadá i sama civilizace, i když až se zpožděním. Progres, který se opírá o menšinu ubývajících tvůrčích lidí a v minulosti dosažené výdobytky, může pokračovat desetiletí, někdy i déle poté, co začala kvalita, kvantita a homogenita domácí populace upadat. Ale jak úpadek pokračuje, zákonitosti demografie a genetiky začnou převažovat a civilizační progres se zastaví. Po nějakou dobu se však udržuje civilizace alespoň na dosažené úrovni. Jak však kvalita a homogenita populace upadá ještě hlouběji, není po jisté době už schopna civilizaci udržet ani na úrovni dosažené předcházejícími generacemi. Civilizace pak upadá do zaostalosti, chudoby a chaosu, kolabuje a nakonec navždy mizí. Až na pár výjimek tímto způsobem, jen s různými obměnami a kombinacemi zmíněných vlivů a procesů, zmizely všechny velké civilizace minulosti – takřka vždy vytvořené bílou rasou. Dnešní vymírající Západ, obklopen plodnějšími populacemi a zahlcován plodnějšími přistěhovalci a menšinami, je nyní v situaci ještě se rozvíjející, ale vnitřně již upadající civilizace. Není možné věřit dnešním optimistům zaklínajícím se ekonomickým růstem – jde o rozvoj založený na dosud zachované míře genetických kvalit, které však rychle upadají. Při hlubším pohledu jsou známky úpadku víc než patrné.

 

V minulosti se rovněž – avšak ne moc často – stávalo, že kulturnější populace byla pobita nebo vyhnána početnější a zaostalejší masou skrze invazi nebo povstání. Motivem bývá opět kořistnické prospěchářství, agresivita zaostalých populací nebo destruktivní rovnostářské ideologie. Tak byl zničen Sumer „zlatého věku“, kvetoucí Mayská civilizace nebo prosperující San Domingo.

 

Ale jsou zde i další okolnosti, k udržení civilizace nepřátelské. Nejsou to jen jasná pravidla genetiky, demografie a obecné vlivy inteligence a lidské přirozenosti. Jsou to i konkrétní psychologické charakteristiky lidí, které se projevují zejména ve vyspělé a stratifikované společnosti.

 

Jak bylo řečeno, rozvinutá společnost je složena z elity a ostatní masy lidí, která je dále rozdělena na několik tříd. Pro většinu lidí je přirozená větší či menší míra prospěchářství, které je buď čistě individuální, nebo skupinové, odvíjející se od příslušnosti jedince k nějaké skupině. Pro elitu je charakteristická vysoká inteligence, tvořivost, agilita a iniciativnost, které jsou hodnotnými lidskými vlohami. Nicméně, mohou být použity i velmi negativním a destruktivním směrem. Pro masy, zejména jejich nižší třídy, je charakteristická větší či menší míra omezenosti, podprůměrné inteligence, neodpovědnosti, lenosti a pasivity. Mezi nízkými třídami a spodinou je vysoký výskyt sociálních patologií, mentální zaostalosti a celková sociální dezintegrovanost a kulturní zaostalost – potenciální hrozby každé civilizaci. To jsou základní psychologické vzorce, jimiž se vyznačuje každá vyspělejší sociálně diferencovaná společnost, a které se odvíjejí od přirozeného rozdělení vrozených vloh v populaci.

 

Obecným základem a základem přežití každé vyspělé civilizace – vedle tvůrčí elity – je její genetická jedinečnost – tedy rasa, demografické počty, genetické kvality a jasně určená kulturní identita. Prostředkem k jejich udržení je rasová homogenita (endogamie a rasově homogenní populace), dostatečná porodnost, udržování genetických vloh národa (absence dysgenického trendu), udržování kulturní identity, vitální hodnoty, které tyto pozitivní trendy podporují, vůle k sebezáchově a udržování stabilního území, na němž skupina žije.

 

Naneštěstí, negativní způsob užívání vloh elit a negativní vlastnosti mas jdou často proti těmto základním vitálním principům. Elita dává před zachováním svého národa často přednost vlastnímu prospěchářství týkajícímu se moci a bohatství, díky své inteligenci si vymýšlí „světanápravné“ ideologie mající předělat svět podle jejich představ a které se vyznačují válkychtivostí, despotismem, fanatismem, či touhou zničit přirozený řád odvíjející se od nerovnosti lidí co do vloh, které jsou pro jejich civilizaci ve skutečnosti zhoubné. A s vysokým stupněm civilizace navíc často elita degeneruje směrem k sentimentální změkčilosti, jejímž nejlepším příkladem je politicky korektní fanatismus moderní doby. Masy se pak kvůli své nižší inteligenci, pasivitě, manipulovatelnosti a prospěchářství stávají figurkami na šachovnici elit, které je ve jménu svého prospěchářství, ideologií nebo kvůli pseudohumanistické změkčilosti využívají. Kupříkladu se pod vidinou zisku bohatství se masy snadno nechávaly vmanipulovat do válek, které pak způsobily demografické i materiální ztráty na straně obránců i samotných útočníků.

 

Mocichtivost, válkychtivost a ziskuchtivost vládnoucích elit i ovládaných mas přispěly k zániku všech velkých civilizací minulosti. K tomu se pojí i další vlivy – ideologická zaslepenost elity i ostatní populace, pohodlnost elity i ostatní populace a omezenost a manipulovatelnost podprůměrně inteligentní části populace. Jak uvidíme, ve šlépějích těchto vlivů leží trosky velkých zaniklých civilizací minulosti.

 

Už první vyspělé civilizace byly negativně zasaženy mocichtivostí elit, které hnaly své národy do válek, způsobovaly jim nenapravitelné demografické ztráty a halily své záměry do hávu války „za vlast“ nebo „pro bohy“. Nebo své poddané pro válku získaly vidinou kořisti. Sumer nebo staré Řecko, patřící k jedné rase a civilizaci, byly rozděleny na samostatné městské státy a jejich elity s vidinou moci a bohatství posílaly vlastní obyvatelstvo do válek mezi sebou samým. To, jimi zmanipulováno, zřejmě často i souhlasilo. Výsledkem byly ztráty v řadách vlastního národa a jeho oslabení, které značnou měrou přispělo k pádu obou velkých civilizací. Peloponéská válka i následující desítky let vnitřních konfliktů jsou hlavním viníkem pádu starého Řecka, když způsobily zdrcující depopulaci, zejména mezi schopnějšími elementy. Síla Řecka byla hloupostí jeho vlastních politiků a vojevůdců podlomena a celková slabost i snahy o obnovení populace vedly k otevření se přílivu cizinců. Dílo zkázy po válkách a imigraci cizinců dokončil Alexandr a jeho následovníci. Makedonci, původně na rozdíl od Řeků té doby ještě válkami a míšením nedotčení, mohli svojí krví slávu Řecka alespoň načas obnovit. Alexandr se však místo usazení svého národa v Řecku a obnovy jeho počtů i krve vydal dobývat svět. Ztráty ve válkách a taženích v Orientu stejně jako ztráty Makedonců a Řeků, které tam usadil a kteří se rozpustili v místní populaci, jen prohloubily demografický propad. I římský národ byl ve jménu moci, ve jménu neustálého rozšiřování impéria zasažen ztrátami v neustálých válkách a odlivem svých nejschopnějších lidí do vzdálených imperiálních držav. Tak město Řím ovládlo polovinu tehdy známého světa, ale i kvůli populačním ztrátám nakonec ztratilo sílu uhájit jen sebe sama.

 

Ve středověku mocichtivost elit vehnala Francouze a Angličany do stoleté války. Po celých sto let se tyto dva velké národy navzájem vybíjely, aniž bylo čehokoli dosaženo. Po dvě staletí byli Španělé nejsilnějším národem světa, který vytvořil globální impérium a podrobil si velkou část Evropy. Síla a vitalita španělského národa však byla, vedle jiných vlivů, podlomena i neustálým odlivem dobyvatelů a kolonistů do zámoří, který způsobil drastický pokles populace. Těchto výprav se navíc zpravidla účastní ty nejaktivnější a nejnadanější elementy. Španělsko přišlo o obrovské množství lidí i svých nejlepších mužů i v po dvě staletí trvajících evropských válkách, vedených mocichtivostí a náboženským fanatismem. V zámoří i na evropských bojištích ztratilo ve jménu Boha, moci, bohatství a slávy možná až třetinu populace a s ní i výkvět národa. K odlivu šlechty do zámoří přispíval i její útlak králem a k odlivu ekonomicky schopných lidí (řemeslníků a obchodníků) drtivé zdanění. Brzy poté, co byly počty, inteligence a energie španělského národa vážně postiženy, se španělská moc zhroutila navždy. Přibližně stejný scénář, jen v ještě drastičtější podobě, postihl i Portugalsko.V éře raného novověku zemřelo mnoho evropských mužů na bojištích Evropy, když je panovníci vládnoucí ze svých honosných paláců používali jako figurky na šachovnici a pro své čistě mocenské zájmy tak plýtvali krví vlastního národa.

 

Za Napoleona se Francie vydala dobývat svět; během 23 let válek po celé Evropě přišla o miliony mužů, často těch nejlepších, a na konci válečné éry se její populace propadla a natrvalo ztratila demografické a ekonomické evropské prvenství.

 

Obě světové války ve 20. století tvrdě zasáhly bílou rasu na evropském kontinentu, která v nich ztratila desítky milionů svých nejlepších mladých mužů, většinou ještě dříve, než zanechali potomstvo, a další desítky milionů mužů i žen kvůli souvisejícím příčinám, čímž definitivně odsunuly Evropu z prvního místa na světě v oblasti politické, vojenské a ekonomické síly. Mocichtivost a válkychtivost elit společně s manipulovatelností mas znovu a znovu vítězily nad principy sebezáchovy a rozumem.

 

Ani utopický humanismus a kosmopolitismus moderní doby nebyl už v dobách dřívějších věcí úplně neznámou. Když se v římské říši začalo šířit křesťanství, učilo o naprosté rovnosti lidí před „Bohem – Stvořitelem“, o všelidském bratrství. Před starou moudrostí vědy a filosofie antického světa a před realistickou vírou v nerovnost lidí dávalo přednost iracionální víře, obracelo se k chudým a nevzdělaným. Proto se nejdříve šířilo mezi nejméně vzdělanými, nejnižšími a nejchudšími vrstvami – mezi otroky, cizinci a spodinou z domácího obyvatelstva. Časem se však i se svojí utopickou ideologií začalo šířit i do středních a vyšších tříd. Tato změna smýšlení od víry v nerovnost lidí v jejich vlohách a od římského nacionalismu, který uznával jen rodilé Římany jako občany, ke kosmopolitnímu univerzalismu a rovnostářství byla jednou z příčin zmizení římského národa a pádu jeho impéria. Řím nezničili barbaři, morální dekadence, hospodářský kolaps ani přebujelé daně a byrokracie, jak se tvrdí. To byly jen symptomy skutečného problému. Řím byl zaplaven „chudými duchem“ z řad cizinců, otroků a proletariátu domácího obyvatelstva. Římská říše se stala zdegenerovaným multikulturním a multietnickým obrem, v jehož kotli se původní Římané dokonale rozpustili. Kolaps římské civilizace a zmizení římského národa se staly nevyhnutelnými. Rostoucí daně a přerozdělování byly populistickou odpovědí zbývající elity na materiální chtivost nízkých tříd a na potřeby rostoucí armády ve snaze udržet si moc a udržet pořádek. Hospodářský úpadek, narůstající chudoba a morální dekadence byly způsobeny úpadkem genetických kvalit populace. Rostoucí anarchie kvůli množící se spodině vyvolala tlak ze strany státu po větší míře kontroly a byrokracie k zachování řádu. Ale žádné systémové opatření nemohlo změnit skutečnost, že genetické kvality se z populace vytratily. Moc v pozdní době úpadku převzala a pořádek udržovala armáda, složená z geneticky kvalitních Keltů a Germánů, neboť původní Římané již vymírali, zdegenerovali a nahrazovali je potomci otroků a cizinci, s nimiž se také mísili. Pravý Řím byl zničen dříve, než první barbar vstoupil do jeho bran. A bojovníci z řad samotných barbarů v římské armádě pomáhali udržet impérium při životě právě proti barbarským kmenům dlouho po tom, co samo ztratilo vitalitu.

 

Podobně i Egypt pozdější doby Nové říše, kdy expandoval do světa, doznal změny v definici národa. Egyptská národní hrdost byla nahrazena kosmopolitismem a brzy byl zaplaven cizinci ze zaostalejších etnik. Původní egyptský národ zmizel a stará egyptská civilizace se zhroutila navěky.

 

Když byla populace starověké Hellas zdecimována desítkami let vnitřních válek, vládnoucí elity v mnoha městských státech se ještě více otevřely imigraci barevných cizinců k dorovnání populace. Výsledkem bylo promíšení původních bílých Řeků s barevnými přistěhovalci a definitivní pád toho, co z jejich civilizace po válečné devastaci ještě zbylo. Další ránu zbývajícím bílým Řekům pak představovala Alexandrova kosmopolitní politika, když cíleně integroval již tak míšením zčásti poznamenané Řeky s rasově pomíšenou perskou masou, v níž se rozplynula stará nordická perská šlechta. Národní povědomí se vytratilo, a když pak v době Alexandrových následovníků nastal odliv posledních talentovaných a vesměs bílých Řeků do Orientu a Egypta a následně i celkový pokles porodnosti, který se patrně týkal opět těch nejnadanějších, bylo dílo zkázy dokonáno. Řecko ztratilo bílou populaci, která vytvořila jeho civilizaci, a ta se zhroutila navěky. Po zmizení původního národa zde zbyly zdegenerované a smíšené masy, které byly v následujících staletích zaplavovány dalšími rasově smíšenými migracemi a invazemi. Ze starých Řeků téměř nic nezbylo. Ruiny paláců a chrámů v dnešním Řecku jsou jen němými připomínkami dávno zmizelého národa.

 

Světanápravné ideologie kosmopolitismu a univerzalismu hlásající všelidskou rovnost a bratrství sehrály podstatnou roli ve zničení Řecka, Říma, Egypta i dalších civilizací. Chtivost moci a bohatství často vede elity a někdy i průměrnou domácí masu k sebedestruktivnímu připuštění imigrace cizinců do vlastní země.

 

Dokonce už egyptští faraoni prvních dynastií za Staré říše začali do země zatahovat první cizince – většinou černochy – jako levnou pracovní sílu pro své stavby a jako vojáky pro své mocenské cíle. Za Střední a zejména za imperiálně-kosmopolitní atmosféry Nové říše trend zatahování cizinců stejně jako jejich dobrovolná imigrace ještě zesílily a někteří cizinci dokonce dosáhli vysokých postů přímo na královském dvoře. Od časů Ramesse II. a III. byl původní bílý egyptský národ imigrací natolik dezintegrován a egyptská populace natolik dysgenicky zasažena míšením, že egyptská civilizace se zhroutila a už nikdy se nevzpamatovala.

 

Řecko i Řím byly rovněž těžce zasaženy krátkozrakou ziskuchtivostí a pohodlností elit i celé domácí populace, když dopustila cílený hromadný příliv cizinců, aby za ni s nízkými náklady pracovali. Brzy se cizinci stali natolik početnými, že dezintegrovali do té doby homogenní domácí populaci, začali se s ní mísit, snižovat genetické kvality obyvatelstva a nakonec vyšší porodností domácí i přečíslovat. Společně se ztrátami ve válkách, emigracím domácích obyvatel a přednostnímu vymírání domácí elity bylo zatahování a integrace cizinců do původní populace hlavní příčinou pádu starých civilizací Řecka a Říma.

 

V Římě se zatahování cizinců týkalo dokonce samotného Senátu – motivací byla mocichtivost příslušníků římské elity. Zatahováním cizinců z podrobených vzdálených krajů do Senátu si mnozí přední Římané zajišťovali politickou podporu. Od počátku 3. století se římský Senát stával stále více nesourodým multietnickým tělesem, které se skoro na ničem neshodlo.

 

Zatahování cizinců jako levné pracovní síly a žoldnéřů z důvodů krátkozraké ziskuchtivosti, mocichtivosti a válkychtivosti je jedním z nejdůležitějších vlivů při pádu velkých civilizací minulosti.

 

Moc je jedním z nejsilnějších motivů lidského jednání a jsou lidé, kteří o ni usilují za každou cenu. Vybíjení se navzájem v bojích o moc většinou zasahuje ty nejlepší z národa – ty, nejinteligentnější a nejagilnější, kteří o moc často usilují. V Sumeru i Řecku se elity často vybíjely kvůli nadvládě nad městskými státy – uvnitř i mezi nimi. Bojům o moc mezi patricii a císaři i mezi patricii navzájem padlo za oběť mnoho lidí z řad těch nejlepších Římanů. I to přispělo k pádu jejich civilizací. V Rusku se mocichtivá šlechta navzájem pobíjela. Car Ivan Hrozný dal pobít většinu šlechty, aby nebyla jeho moc ohrožena. Na Britských ostrovech za války růží se skoro celá stará aristokracie vybila navzájem.

 

Mocichtivost elit nemusí zdecimovat jen je samé, může těžce zasáhnout i kvalitu celého národa. Irsko kdysi disponovalo vysoce nadanou dynamickou populací. Jeho vzdělaná elita – křesťanští mniši – ještě za Doby temna počínajícího středověku zachránila mnohé z antické vzdělanosti. Po jistou dobu bylo Irsko nejgramotnější a nejvzdělanější částí Evropy s jedinou sítí klášterních škol. Irští mniši-misionáři hnáni svým zápalem pronikli už v 6. století dokonce až do Ameriky, dlouho před Vikingy a Kolumbem. Později se však Irsko dostalo pod britskou nadvládu, a její tvrdé podmínky vyvolaly několik vln masové emigrace do zámoří, jichž se účastnila hlavně nadaná část obyvatelstva. Irský národ byl kvůli mocichtivosti anglických vůdců těžce zasažen, když odešla většina lidí z vyšších vrstev. Dnes Irsko patří k nejzaostalejším částem Evropy. Jeho moderní ekonomika byla založena jen díky přílivu cizích investic a znalostí.

 

V českých zemích byla inteligence několikrát těžce zasažena perzekucí, vězněním i popravami kvůli mocichtivosti představitelů cizích zemí, kteří chtěli, aby byl národ bez vůdců a snadněji ovladatelný. A ještě více přímo nepostižených příslušníků elity samo uteklo před nesvobodou. Stalo se to po Bílé hoře, za protektorátu i za komunismu, který se zde udržel tak dlouho hlavně díky mocichtivosti bolševiků v Moskvě.

 

Mocichtivost elit se velmi negativně projevuje v diktaturách, kde neomezení vládci mohou bez zábran potlačovat jakýkoli odpor. To samozřejmě vede ke ztrátám nejen mezi elitou, ale může to početně zasáhnout i národ jako celek. Mnoho lidí z různých národů skončila na popravišti nebo zemřelo v pracovních táborech jen proto, že se dopustili skutečného nebo jen domnělého odporu vůči totalitní vládě ve své zemi. Zejména ruští bolševici v tomto vynikli, když zavraždili desítky milionů Rusů během své vlády a snížili tak počty ruského národa. Také čínští komunisté během Maovy éry způsobili smrt desítek milionů lidí. Mocichtivost elit i ovládaných mas někdy dokonce úplně zničila celé vyspělé civilizace i s jejich populací. Mínojská civilizace na Krétě a Trója byly zničeny Achájci, Chetitská civilizace byla zničena mořskými národy a posléze Asyřany.

 

Elity se také nejvíce pouštějí do nebezpečných dobrodružství, z nichž se mnohdy už nevrátí a ochuzují národ o své kvality. Po dvě staletí evropská šlechta plýtvala svou krví na křižáckých výpravách na Předním východě. Germánská šlechta po staletí krvácela při taženích císařů Svaté říše římské na Apeninský poloostrov, když si ji chtěli podrobit a nechat se korunovat v Římě. Jak bylo již řečeno, téměř celá šlechta Španělska a Portugalska navždy zmizela v koloniích nebo zemřela na evropských bojištích. Řecko a Řím přišlo o mnoho nejschopnějších lidí kvůli jejich odchodu do kolonií, resp. imperiálních držav. Odliv elity, která vždy vyniká nad průměrnou masou energií a aktivitou, v rámci zahraničních válek, kolonizací a imperiálních expanzí je dalším vlivem, který dysgenicky poznamenal mnohé národy.

 

Někdy tento proces může zajít tak daleko, že civilizaci to stojí život.

 

Stará perská nordická aristokracie, která vytvořila Perskou říši, se ve jménu rozšiřování své říše rozptýlila natolik, že se nakonec zcela rozpustila v ovládaných a mnohem početnějších masách místního lidu. Persie tak zanikla. Helénská civilizace v Orientu, kterou tam rozšířil Alexandr, závisela na malém počtu Řeků a Makedonců, které zde rozptýlil. Tato žalostná menšina se však skrze míšení s místními a nižší porodností nakonec v místní mase úplně rozpustila a tím orientální větev řecké civilizace zanikla navždy.

 

Zpohodlnění a změkčilost je jedním z dalších rysů upadajících civilizací. I to je důvod, proč ženy z vyspělých civilizací – zejména z jejich středních a vyšších vrstev – se vyhýbají těhotenství a rození dětí – před námahou a problémy těhotenství a mateřství dávají přednost pohodlí neplodnosti. Je známo, že Sumerové, Řekové i Římané postupně omezovali svoji porodnost, čímž jejich civilizace ztrácela sílu a dynamiku, zatímco rostl počet přistěhovalců za hranicemi i uvnitř země. Velmi podobně je na tom i dnešní Západ.

 

Lidé z vyspělých civilizací mají i tendenci se vyhýbat manuální práci a vůbec činnostem s nižšími výdělky. Dávají přednost přílivu cizinců, aby to dělali za ně. V dřívějších dobách byly některé vyspělé civilizace dokonce úplně závislé na otrocích a cizincích; vyspělé a civilizací změkčilé národy zaplavily vlastní zemi masami cizinců, aby na ně pracovaly. V pozdějších dobách se národ stává i obecně změkčilým, „překultivovaným“, a zejména jeho elity pak často začínají hlásat ideologie utopického humanismu o bratrství všech lidí bez rozdílu, rovnostářství, solidaritě s chudými národy a žádoucí „obohacující“ imigraci. Současné západní elity jsou přehnaným humanismem naprosto ochromené.

 

I překultivovanost a přemrštěná humanita vrcholně rozvinuté civilizace tak hraje roli v imigraci cizinců a poklesu porodnosti u původního obyvatelstva, zejména jeho nejnadanějších elementů.

 

Elity pro zisk moci a bohatství mnohdy i cíleně podporují růst nižších tříd a přistěhovalectví, čímž však jen dále stimulují dysgenický trend, míšení a vytlačování domácí populace, jedny z hlavních příčin zániku civilizací. Vládci chtějí moc, popularitu a bohatství. Ekonomická elita chce bohatství a zisk. Představitelé vládnoucího náboženství chtějí vliv, úctu a profit. Tedy – vládci chtějí ovládat co nevíce lidí, chtějí daňové poplatníky a vojáky, ekonomická elita chce dělníky, pracovníky a zákazníky, klérus chce povolné ovečky a plátce desátek. I to přispívalo v minulosti ke snižování genetických kvalit populací, které vytvořily velké civilizace. Dodnes platí, že církve přitahují lidi se spíše nižším vzděláním a zároveň je nabádají k vyšší plodnosti. Populistické sociální programy a podpora porodnosti státem, které jsou plošné a nezohledňují kvalitu, zvyšují porodnost hlavně u nízkých vrstev, které rození dětí berou jako příležitost k obohacení. Politické elity často podporují imigraci ke zvyšování počtu obyvatel a ekonomické elity chtějí přistěhovalce jako levnou pracovní sílu ke zvýšení zisků, přičemž zcela zapomínají na otázku genetických kvalit a odlišnou rasovou i kulturní identitu přistěhovalců.

 

Na scéně historie se brzy zjevil další nebezpečný fenomén, který zasáhl demografické počty i genetické kvality některých národů – náboženský fanatismus.

 

Ten přispěl, společně s jinými vlivy, k odlivu evropské šlechty na Přední východ v rámci kruciát. A mnoho jejích příslušníků se z po dvě staletí trvající kampaně nevrátilo. Náboženští fanatici měli značný podíl i na zničení španělské moci. Zatímco jedna část výkvětu španělského národa umírala a ztrácela se v zahraničí, k čemuž ostatně přispíval i právě náboženský fanatismus, druhá část, nadaní lidé s kritickým rozumem, odmítající jejich tmářská dogmata, kteří zůstali doma, byli vězněni, vyháněni, emigrovali nebo dokonce skončili na hranici. Náboženský zápal pronikl španělskou společností natolik, že mnišské ideály „odevzdání se Bohu“ se široce rozšířily a mnoho dalších mužů a žen s nadprůměrnou inteligencí, která se vždy pojí s větší schopností sexuální inhibice a obětováním pro vyšší ideály, vstupovalo do mnišských řádů a klášterů. Mnozí z nejlepších lidí Španělska tak umírali bezdětní a jejich vlohy zmizely navždy. Nejkvalitnější část španělské populace byla těžce zasažena nejen válkami v Evropě a emigrací do zámoří, ale i náboženským dogmatismem.

 

Kvůli náboženským válkám, které vyvolali náboženští fanatici a do nichž se masy nechaly vmanipulovat, a kvůli následné mocichtivosti a ziskuchtivosti, které se s nimi vždy pojí, přišla bílá rasa o obrovské množství lidí. Především za třicetileté války v první polovině 17. století, která zpustošila část Evropy, v některých oblastech, zejména dnešního Německa, dosahovaly ztráty třetiny, možná až poloviny obyvatel. Už předtím kvůli náboženské nesnášenlivosti byly v rámci husitských válek zpustošeny české země a populační ztráty, navíc se opět týkající spíše kvalitnějších segmentů populace, dosahovaly možná až celé poloviny obyvatel.

 

Stejný trend pokračoval i v moderních dobách, kdy náboženské fanatiky nahradili fanatici ideologičtí. Vyšší třídy jsou vždy nebezpečím pro totalitní ideologie, neboť mají větší smysl pro svobodu a morálku, nebývají příliš nakloněny nesvobodě, zabíjení a destrukci ve jménu „Dobra“. Také bývají díky nadprůměrné inteligenci kritičtějšího smýšlení a nejsou oproti masám tak snadno zmanipulovatelné ideologickými dogmaty. A, jsouce hlavními držiteli bohatství a moci v starém režimu, jsou první obětí totalitářů jako „vykořisťovatelé“, „boháči“ a nositelé starých a „zkažených“ institucí a morálky. Zejména levicové ideologie se vyznačují touto destruktivní rétorikou, která často vyúsťuje v likvidaci starých elit. Nízké a nevzdělané vrstvy, na které destruktivní ideologie apelují, jsou levicovými a totalitními fanatiky snadno ovladatelné, neboť jejich ideologie jim dává ospravedlnění a motivaci k průchodu jejich agresivity a závisti.

 

Husité v 15. století v českých zemích zmasakrovali podstatnou část elit. Jakobíni v 18. století zdecimovali starou francouzskou aristokracii. Bolševici ve 20. století vybili velkou část nejnadanější části ruského národa. A zasáhli i výkvět jiných národů, například na Ukrajině. V Katyni povraždili výkvět polského národa. Německý nacismus rovněž postihl tamní elitu. Kulturní revoluce v Maově Číně zasáhla vzdělanou část národa. V Kambodži Pol Pot ve svém hrůzném rovnostářském experimentu zlikvidoval prakticky celou vyšší i střední třídu.

 

Nicméně, jsou to právě vyšší třídy, z nichž se na první pohled paradoxně vůdčí elementy destruktivních hnutí a ideologií rekrutují. V elitách se vždy vyskytuje určité procento lidí, kteří si díky smyslu pro morálku, který je rozšířen hlavně ve vyšších vrstvách, oškliví „nespravedlnost“ světa a mají výčitky kvůli vlastnímu bohatství. Mnozí z nich jsou však motivováni také touhou po moci a po předělávání společnosti podle svých představ. A jejich vysoká inteligence jim umožňuje koncipovat ideologie mající vytvořit „lepší zítřky“. Vysoká inteligence elit, ač je obecně velmi cennou vlohou, se tak může pro národ stát velmi nebezpečnou, pokud ji začnou užívat k obhajobě amorálních cílů nebo k vytváření a obhajobě ideologií, které jsou pro národ destruktivní.

 

Ideový fanatismus v náboženství a politice ilustruje věčný problém lidstva – sklon k utopickým idejím a vizím, kterým velmi často dává přednost na úkor skutečných fakt a z nich rozumem vyvozených závěrů. Ideologický dogmatismus a omezenost fanatiků a ignorantů se nejfatálněji projevuje právě neschopností zamezit vlivům vedoucím k úpadku civilizace, i když fakta a závěry rozumu jsou zcela evidentní. To se projevilo již mnohokrát – počínaje právě náboženskými fanatiky v minulosti a konče dnešními politicky korektními dogmatiky. Destruktivní ideologie vyznávané fanatiky z elit a zmanipulovanými masami ničí civilizaci buď nevědomky, jako komunismus nebo křesťanská inkvizice, nebo ji ničí dokonce cíleně, i když si to nejsou ochotny připustit, jako dnešní univerzalisticko-rovnostářská ideologie. A vždy posilují atmosféru ignorance, kde se dogmatikům neuznávajícím fakta a rozum dobře daří a manipuluje masy. Fanatici parazitující na omezenosti mas a z toho plynoucí převaha dogmatismu a ignorance – to všechno má na civilizaci vždy velmi destruktivní vliv. Dnešní pro bílou rasu naprosto destruktivní ideologie hlásající rasovou uniformitu, univerzalismus, rovnostářství a multikulturalismus je svou nesnášenlivostí, omezeností a neschopností uznat fakta jen novodobou obdobou křesťanské inkvizice dávných časů.

 

Nejobecnějším a fatálním vlivem při pádu civilizací, společným jmenovatelem tohoto temného jevu, je absence povědomí o rasové/genetické identitě, udržení genetických kvalit a nutnosti demografického přežití

 

Absence uvědomění těchto zásadních věcí nebo jeho ztráta je obecně nejpodstatnějším vlivem při pádu velkých bílých civilizací minulosti. Tato nevědomost se univerzálně pojí s připuštěním všech uvedených příčin, které způsobily zánik národů a jejich kultur. Kdysi, bez moderních poznatků vědy, si nebyli lidé vědomi fatálních důsledků rasy a genetiky na společnost a civilizaci. Nicméně, většinou se nechali instinktivně řídit vrozeným etnocentrismem a alespoň dočasně pak svoji rasovou identitu chránili pod záštitou národa, rodového nebo kastovního systému. Nakonec však bariéry padly, zvítězil barvoslepý univerzalismus a bílí zakladatelé civilizací byli pohlceni barevnou masou. Tak zanikl Sumer, Egypt, Řecko, Řím, Indie, Persie a mnoho dalších. Zisk levné pracovní síly, vojáků k mocenským cílům, imigrantů k dorovnání či posílení počtu domácí populace, prostý nedostatek vůle k zamezení přistěhovalectví nebo dokonce „humanita“ tak byly nadřazeny uchování genetické integrity rasy a národa.

 

Někde dokonce, například ve Španělsku či Portugalsku, toto povědomí ani nikdy neexistovalo. Bílý a nebílý mediteránní typ, hlavní složky jejich obyvatelstva, na pohled sobě poměrně podobné, se postupně mísily, a to je hlavní důvod trvalého úpadku obou kdysi mocných národů. Ztráty u bílé části obyvatelstva ve válkách a koloniích by mohly oba národy postupně napravit novými populačními přírůstky, ale míšení negativně poznamenalo jejich genetické kvality navždy. Také v Jižní Americe rasové uvědomění ustoupilo křesťanskému univerzalismu a mnoho přistěhovalých bělochů se smísilo s pokřtěnými indiánskými ženami, čímž byl dán základ pro zaostalost Jižní Ameriky ve srovnání s Amerikou Severní, kde se vytvořila rasově homogenní bílá populace.

 

K masové imigraci a míšení se vždy jako další úpadkový trend přidružoval i pokles porodnosti a dysgenický trend, neboť ani otázky počtu a kvality domácí populace související s přežitím její civilizace nebyly dostatečně brány na zřetel. Někde existovaly už za dávných dob i bez dostatečných znalostí v oblasti genetiky a demografie – jen na základě požadavku sebezáchovy a zdravého rozumu – snahy tyto negativní trendy zvrátit. Ve Spartě nebo u starých Germánů existovaly eugenické praktiky podporující udržování kvalitního genofondu. Někteří římští císařové, počínaje už Augustem, se zase snažili zvrátit úpadek porodnosti rodilých Římanů, zejména patriciů. Všechny tyto praktiky i snahy ale byly pro nedůslednost v uplatňování i přesvědčení nakonec odsouzeny k nezdaru a zapomnění.

 

Kombinace cizí imigrace, míšení s přistěhovalci, vymírání a dysgenického trendu, spojená s absencí vědomí vlastní identity, s absencí znalostí o rase, genetice a demografii, a s nedostatkem vůle k sebezáchově, tak nakonec zničila všechny velké civilizace minulosti.

 

II. Cesta k záchraně

 

Dnes je na obzoru dalším kolaps, jehož stín se dnes vznáší nad Západní civilizací a bílou rasou. Vymírání, dysgenický trend, početní vzestup menšin, masová imigrace z třetího světa a míšení s přistěhovalci ničí bělošský genofond a kvality, které stojí za vznikem Západu i většiny předchozích velkých civilizací. Současná situace je ale mnohem vážnější – dřívější bílé civilizace byly jen lokální a tak dávné kolapsy bílých civilizací byly jen dílčími epizodami v dějinách bílé rasy – deprimujícími, ale ne fatálními. Dříve vždy existovali nějací bílí barbaři s nedotčenými a tvrdým životem „vylepšenými“ genetickými kvalitami, kteří prošli procesem kultivace a pochodeň civilizace pozvedli znovu. Po pádu bílých civilizací v Orientu převzali štafetu civilizace Řekové a Římané a po pádu těchto civilizací obyvatelé severnějších částí Evropy. Dnes však směřuje k zániku celá bílá rasa. Pokud ta zanikne, bude to navždy a Západní civilizace se stane poslední kapitolou jejích velkolepých dějin. Neexistují již žádní bílí barbaři, kteří by převzali pochodeň civilizace. Bílá rasa nikdy nečelila tak všeobjímající masové imigraci cizinců jako dnes. Za současného demografického a imigračního vývoje nebude na konci 21. století na světě země s bílou většinou (snad se zanedbatelnou výjimkou Islandu). Nikdy dříve nevykazovala bílá rasa tak tragicky nízkou porodnost, která nestačí ani na udržení jejích počtů. A známky zlepšení nejsou na obzoru, naopak porodnost ve většině západních zemí dále upadá. Nikdy dříve také nečelila bílá rasa dysgenickému trendu ve vlastních řadách, který je dán vysokým stupněm bohatství, technologie a humanity na dnešním Západě. Ani zde nejsou známky obratu na obzoru. Nikdy dříve nebyla celá bílá rasa tak všeobecně zasažena míšením s přistěhovalci, které je stále na vzestupu a dále oslabuje její genofond. Nikdy dříve nebyla v bílých civilizacích situace nastavena v oblasti sociálních systémů, humanity, moderní medicíny a otevírání hranic tak výhodně pro preferování a početní nárůst přistěhovalců, nebílých menšin i bílé spodiny jako je tomu na dnešním Západě. A nakonec, nikdy dříve nebyla žádná bílá civilizace tak absolutně sevřena a ovládnuta ideologickými fanatiky a ignoranty, jejichž ideologie pod rouškou na první pohled líbivých, ale laciných, lživých a naprosto utopických tezí vede bílou rasu a její Západní civilizaci přímou cestou ke zničení.

 

Současná krize se navíc netýká jen samotné bílé rasy. Lidstvo dysgenicky upadá jako celek a hrozba pro Západ je o to vážnější. Celkový vzestup ekonomické úrovně, humanity (rozvojová pomoc, sociální systémy) a vědy (v tomto případě zejména medicíny) vedl k naprostému potlačení přírodní selekce, která vytvořila genetické kvality lidstva. Dnes celosvětově platí, že čím méně inteligentní populační skupina a sociální vrstva, tím více dětí má. Tak je nyní svět zaplavován podprůměrně inteligentními lidmi přinejlepším a mentálně retardovanými přinejhorším. Nelze věřit naivním optimistům, že pouze svobodná společnost, trhy a demokracie samy vždy zajistí natrvalo prosperitu a rozvoj. Je vždy třeba i druhý pilíř, na nějž tito zcela zapomínají – dostatečně geneticky kvalitní populace a existence tvůrčí elity. Nejsou-li v populaci dostatečné genetické kvality, pak není nic, co by společnost povzneslo ke kultuře, řádu a bohatství, i když existují vhodné podmínky. Kolaps lidské civilizace je tedy vědeckou jistotou. Stejně jako nelze věřit naivním optimistům, že progres a prosperita budou pokračovat, nelze však věřit ani apokalyptickým dogmatikům, kteří se mýlí v příčinách úpadku a straší nás kolapsem ekologickým, hospodářským nebo morálním. Na těchto problémech může být něco pravdy, ale nepředstavují zdaleka tak zásadní riziko, jakým je početní a dysgenický úpadek bílé rasy i dysgenická katastrofa postihující celé lidstvo. Bílou rasu tak ohrožují nejen demografická nebezpečí uvnitř jejich vlastních zemí a cizí imigrace, ale i pravděpodobné zhroucení systémů ve většině zemí světa v budoucnosti, které slábnoucí bílou populaci vystaví ještě masivnějším migračním a ekonomickým tlakům.

 

Jen obrat k vědě, vědecké etice, faktům a rozumu nás může vést k rozeznání toho, co je skutečně podstatné. Po nesčetných minulých zkušenostech s mnoha příčinami, které znovu a znovu ničily velké civilizace, i na základě moderních poznatků z genetiky, antropologie, demografie, psychologie a sociologie dnes již konečně můžeme skutečným nebezpečí čelit a nadcházející kolaps odvrátit. Prvním krokem k obrácení se k principům věčného přežití, k vítězství rozumu a nastoupení cesty k sebezáchově by muselo být podlomení vlivu fanatiků a ignorantů, jejichž ideologie dnes svírají Západ. A trvalé uznání, že rozum a fakta jsou jediným správným východiskem ke koncipování kroků k naší záchraně. Moudrost požadavků sebezáchovy, která plyne z poznaných fakt, kritického rozumu a skutečné morálky, která dokáže dohlédnout konečné důsledky každého jednání, musí zvítězit nad každým úmyslem nebo nevědomostí, které jsou s ní v rozporu. Odpovědí na narůstající hrozby je racionální a dobře míněná populační, eugenická a migrační politika, mající uchovat bílou rasu a její Západní civilizaci při životě. Tedy udržovat bílou rasu v dostatečných počtech, zabránit dysgenickému trendu, udržovat genetické kvality bílé populace nebo je i vylepšovat, zastavit masovou imigraci z třetího světa a přimět již přítomné nezápadní přistěhovalce k odchodu do zemí jejich původu.

 

Tím může být nejen udržena existenční kontinuita bílé rasy, ale může díky udržení svých počtů, své homogenity a využití eugeniky svoji Západní civilizaci trvale povznést na mnohem vyšší úroveň.

 

Je však takový optimistický scénář vůbec reálný? Od našich dnešních elit nemůžeme čekat žádnou záchranu ani řešení našich problémů. Jsou zaslepeny a ochromeny rovnostářstvím, multikulturalismem a kosmopolitismem. Jen my sami můžeme zabránit nadcházející zkáze, jen my sami si můžeme pomoci. Nikdo to za nás neudělá, naše dnešní „elity“ už vůbec ne. Pro Západ a bílou rasu jako celek asi již není záchrany. Demografické a imigrační trendy jsou pevně dány a jen těžko se samy změní.

 

A jaké jsou vyhlídky v oblasti ideové, která by mohla negativní trend skrze změnu myšlení a jednání zvrátit? Ani zde nejsou závěry nijak optimistické. Nad lidmi s kritickým rozumem a smyslem pro fakta dnes mají navrch fanatici, dogmatici a ignoranti všech možných názorových směrů. Naši politici, akademici a novináři jsou k naší budoucnosti buď lhostejní nebo kvůli ideologické politicko-korektní zaslepenosti našemu zániku nevědomě napomáhají a nebo si náš zánik dokonce otevřeně přejí. Ale i značná část veřejnosti sebevražedným idejím politické korektnosti věří a další části je náš osud lhostejný. Co je horší, i většina takzvaně „prozápadních“ politiků a intelektuálů je naprosto zaslepena ideologií biologického rovnostářství a environmentalismu, která tvrdí, že rasy jsou stejné a vše v člověku je determinováno prostředím. Proto tito hovoří pouze o „západní kultuře a hodnotách“, ale zcela zapomínají na její skutečný zdroj – bílou rasu a její genofond, z něhož její mentalita, inteligence a tedy i Západní civilizace pocházejí. Proto nejsou proti imigraci principiálně a nevadí jim narušování bělošského genofondu a homogenity, nýbrž jsou pro „selektivní“ imigraci a „asimilaci“ přistěhovalců i menšin, což však jen dále posiluje trend likvidace bělošské biologické identity a je zřejmě ještě horší cestou než multikulturní separatismus, který dává možnost alespoň část bílé rasy zachránit. Tito „prozápadní“, ale ve skutečnosti protibělošští a tudíž protizápadní dogmatici vykládající západní civilizaci v barvoslepě univerzalistickém duchu jsou stejným nebezpečím jako politicky korektní fanatici. Pokud jde o naivní optimisty a apokalyptické dogmatiky – ti první jakékoli známky úpadku odmítají vidět a ti druzí vidí nebezpečí na nesprávné straně. Jsou tedy beznadějnými omezenými ignoranty, o něž se při snaze o sebezáchovu rovněž nelze opřít.

 

Kapitulace před tím vším, co se děje, může pro některé bělochy nepřijatelná i přes všechny těžkosti a nemožnost změnit celkovou situaci, a proto musí zvolit jinou cestu. Tou je cesta skupinové autonomie pro ty, kteří o záchranu bílé rasy a její kultury stojí.

 

Zdrojem inspirace pro bělošský separatismus a sebezáchovu mohou být křesťané ve starověkém Římě nebo některé větve křesťanství v USA, které rovněž nastoupily cestu kulturní autonomie.

 

Buchanan píše: „Pokud Amerika přestala být dobrou zemí, v níž jsme vyrůstali, čím jsme povinováni vládě? Odpověď naleznete v Matoušovi 22,21: ‚Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.‘ Tradicionalisté by měli napodobit římské konvertity. Impérium se stále těšilo jejich loajalitě, tradicionalisté však začali vidět jejich kulturu jako úpadkovou. Únik měl zásadní význam. Proto se oddělili od starých druhů a zvyků a vytvořili ve vlastních rodinách a společenství konvertitů novou křesťanskou kulturu. Zůstali loajální k římskému impériu, ale odštěpili se od jeho pohanské kultury. (…)

 

Amenité se odštěpili. Ortodoxní židé se odštěpili. Mormoni se odštěpili za dlouhé namáhavé cesty k Velkému solnému jezeru pod vedením Brighama Younga. Katolíci přestali v 19. století posílat své děti do státních škol a dávali je do farních škol. V osmdesátých letech 20. století začali evangeličtí a fundamentální křesťané vytvářet alternativní kulturu a paralelní instituce – křesťanské školy, televizní show, časopisy, rádiové stanice, televizní společnosti, knihkupectví a nakladatelství. Miliony dětí navštěvují katolické a křesťanské školy, přes milion se jich učí v domácí škole.“ Komentátor týdeníku Wanderer James F. Fitzpatrick v článku pro katolické konzervativce píše: „Budeme se muset vyrovnat s životem subkultury a se vším, co z toho plyne. (…) Alternativou je naše smíření se s novou Amerikou, již formují hollywoodští obchodníci s pornografií. (…) Tato kapitulace je nemyslitelná.“

 

V USA již existují i bělošské separatistické komunity – křesťanské i pohanské. Jejich politický či náboženský extremismus však nevzbuzuje mnoho nadějí pro plnohodnotnou obnovu západní kultury. Bílý člověk potřebuje ke svému rozvoji svobodu.

 

Jak tedy začít? Jaké první kroky mohou být učiněny?

 

Internet může spojit společenství lidí stejného přesvědčení a poskytovat informace nezmanipulované postmoderní dogmatikou. Nezávislá média na síti mohou podlomit informační monopol politicky korektního hlavního proudu. Cílevědomá výchova v rodině může vyvažovat všeobjímající propagandu politické korektnosti za domovními dveřmi. I selektivní výběr knih, filmů či pořadů v televizi může být jednou z forem odštěpení. Uvědomění si, že současná propaganda prokazatelně zamlčuje některé skutečnosti, může být dobrým motivem k posílení přesvědčení o správnosti požadavku bělošské sebezáchovy. Hledání a nalezení dalších utajovaných faktů může tuto motivaci a přesvědčení jen posílit. Pro rozšíření obzorů o zásadních tématech týkajících se udržení západní a bělošské identity je nutný obrat k myslitelům, aktivistům a vědcům, kteří se otevřeně zabývají o vlivu genetiky na člověka i na rozdíly mezi populacemi a kterým osud bílé rasy není lhostejný. Tito lidé jsou dnes pod tlakem politicky korektních fanatiků a potřebují podporu. Pro získání co nejširší podpory mezi veřejností je vhodné přesvědčování racionálními argumenty a kultivované vystupování. Probělošský aktivismus by měl zapomenout na nacismus, Ku-Klux-Klan nebo skinheads – pokud se bude prezentovat jako pokračovatel těchto hnutí a idejí, většinu lidí jen odradí. Zejména zisk vzdělaných a inteligentních lidí schopných vzdorovat politicky korektní demagogii věcnými argumenty je velmi důležitý. Ti mohou vytvořit alternativní elitu vůči dnešním politicky korektním elitám, které ovládly Západ. Pro budoucí záchranu bílé rasy v těžkých dobách civilizačního kolapsu budou velmi důležité i schopnosti přežití mimo vyspělou společnost a ubránění se násilnické spodině (survival), a není tak od věci se o ně začít zajímat. Stejně důležité je pro sebezáchovu i utužování bělošské identity, separatismu a soudržnosti.

 

Jedním z požadavků, který však může být státem napaden, je požadavek na utváření bělošsky exkluzivních organizací s orientací na západní kulturu. Možná se to zdá být radikální, ale takové organizace mají na Západě kromě bělochů všechny rasové skupiny. Huntington se logicky ptá: „Jestliže existují skupiny hájící zájmy hispánské nebo černošské komunity, proč by nemohly existovat organizace hájící zájmy příslušníků bílé rasy?“ Koneckonců je to právě západní tradice pluralismu, která umožňuje svobodné zakládání hnutí, která si sama mohou určovat účel existence a podmínky členství. Autonomie jednotlivců i skupin je hodnotou, která by měla být oživena jako výraz vzdoru rozrůstající se státní byrokracii, která za nadvlády politické korektnosti všem vnucuje multikulturalismus a podobné „moderní“ myšlenky. Probělošsky orientovaným lidem je v dnešní době vstup do politiky zcela zapovězen. Je však možné alespoň prozatím uvažovat o samosprávě na nejnižších úrovních mimo oficiální státní aparát, která by v rámci možností měla na zřeteli požadavky bílého přežití. S rostoucí nespokojeností veřejnosti s menšinami a imigrací nelze v budoucnosti vyloučit vzestup probělošsky orientovaných lidí i do vyšší politiky. To by mohl být základ pro politické vedení bílých separatistických komunit, které na Západě časem začnou pod tlakem imigrace a vysoké porodnosti přistěhovalců vznikat.

 

Základem k přežití je vedle separatismu pochopitelně dostatečná porodnost zajišťující existenční kontinuitu skupiny do budoucna. Inspirací mohou být některé náboženské skupiny, které se vyznačují velkou demografickou dynamikou. Jejich náboženská rigidnost ale nenabízí potenciál k obnově vyspělé kultury.

 

Pokud jde o problém dysgenického trendu a eugeniku, jestliže ji současné západní státy neumožní, je možné v rámci bělošských komunit uvažovat o kulturně-eugenických praktikách a podpoře porodnosti svých nadanějších členů, jako to dělaly židovské komunity po staletí. Toto je rozhodující program pro zachování naší existenční kontinuity a pro všechny, kterým není vlastní sebezáchova a dědictví lhostejné. Temná budoucnost ani nedává jinou možnost, pokud si zbylí odhodlaní běloši budou chtít své genetické a kulturní dědictví udržet. Dysgenický trend probíhající ve všech populacích, vymírání inteligentních populačních skupin a populační exploze těch s nízkou inteligencí povede k pádu nejen Západní, ale i celé lidské civilizace.

 

Odhodlaní bílí lidé tedy musí v současnosti vytvářet společenství spojená moderními komunikačními prostředky a vlastními médii, a v budoucnu pod tlakem přistěhovalectví vytvářet soudržné homogenní komunity kvalitních bělochů (nejlépe zřejmě v řídce osídlených oblastech) pro udržení naší jedinečné identity, uchovávat poznatky jak pro umění přežít v nadcházejícím kolapsu civilizace, chaosu a záplavě neinteligentní kriminální spodiny, tak poznatky z vědy (zejména genetiky) a techniky a uchovávat i rozvíjet západní kulturu jako její dědictví. Dnes poprvé s internetem a moderními komunikacemi se inteligentní a odhodlaní bílí lidé z celého světa mohou konsolidovat, organizovat, připravovat a tak využít příležitosti k největšímu průlomu v historii. Do doby, než bude možné rozvinout biotechnologie a skutečnou novou civilizaci na troskách smíšeného a dysgenicky zdegenerovaného lidstva, se musíme soustředit na schopnost přežít v době globálního temna, obranyschopnost, utužovat odhodlání k udržení identity a separatismus, uchovávání našeho kulturního dědictví a na demografický růst a eugenický výběr v rámci přirozené reprodukce. Tím budeme moci položit budoucí demografický a genetický základ pro novou civilizaci, která díky izolacionismu, ideovému důrazu na udržení identity a homogenity a silné obraně nikdy nepodlehne imigraci, míšení či invazi zvnějšku, což bude důležité po dobu temna, kdy budou bílé komunity čelit náporu migrací a nájezdů barevné i bílé spodiny. Avšak po skončení doby temna již vnější nebezpečí asi ani nebude existovat – velká většina zdegenerovaného lidstva během doby temna vymře v civilizačním kolapsu a následném chaosu, který vznikne kvůli jeho nízké inteligenci, lenosti, kriminálním sklonům a neschopnosti se uživit. Jeho zbytek, který dobu temna nějak přežije, může být sterilizován, zabit při sebeobraně nebo uvězněn či popraven za páchání kriminality.

 

A po zmizení všech potíží a nebezpečí nadejde čas k vytvoření nejvyspělejší civilizace, jaká bude kdy moci být vytvořena. Na nejvyšší možnou míru využitím eugeniky rozvine bělošské genetické vlohy pro inteligenci, kreativitu a idealismus, které ji pozvednou na novou, dnes zcela nedosažitelnou úroveň. Přiměřený demografický růst, dostatek mladých lidí a eugenické zlepšení zdraví populace jí zajistí expanzi a dynamiku. Díky využívání eugeniky, biotechnologií a řízené demografii nová civilizace nikdy nezhyne vnitřní degenerací či vymřením. Bude si neustále udržovat sílu a energii, na věky bude dále růst skrze svobodnou ekonomiku a společnost, které poskytnou volnost pro rozvoj eugenicky vylepšených vrozených kvalit každému svému členu.

 

Tato vize není produktem žádné z utopických či totalitních sociálně inženýrských „světanápravných“ ideologií, které jsou neuskutečnitelné a končí vždy špatně, ačkoli na první pohled tak může vypadat. Na rozdíl od ideologických nereálných pseudovizí je založena na vědě: zákonitosti genetiky a demografie jsou pevné, věčné a neměnné. S inteligentními, kreativními, čestnými a pracovitými lidmi se systém řádu, odpovědnosti a svobody, systém spojující morálku, prosperitu a rozvoj vytvoří sám od sebe, přirozeně a natrvalo. Eugenikou vylepšené a v lidech pevně zakořeněné genetické kvality – ve svobodné společnosti dávající prostor jejich uplatnění – budou věčným garantem vyspělosti nové civilizace, která bude trvale růst skrze prosperitu, vědu, technologii, kulturu a moudrost. Věda, technika, umění, filosofie, ekonomika – vše se dostane na dnes zcela nedosažitelnou úroveň a rozvoj bude rychlejší než kdykoli předtím. Autoritářské přístupy budou moci být omezeny jen na to, co zajišťuje přežití civilizace – genetiku, demografii, hodnoty a vůli k jejímu udržení. Eugenikou vylepšená vysoce inteligentní bílá společnost bude navždy osvobozena od náboženských a politických fanatiků, sociálních inženýrů, totalitářů a ignorantů, které nebude potřebovat, a stejně tak od kriminálníků, mentálně zaostalých a spodiny, nebude jí od nich hrozit nebezpečí ani nebude muset řešit problémy s nimi spojené. V případě přežití některých nebílých populačních skupin i po globálním kolapsu civilizace bude třeba samozřejmě trvat i na naprostém odmítnutí imigrace a nekompromisním separatismu. Důraz na udržení homogenity by měl být dostatečně motivován jak požadavkem uchování bílé rasy jako unikátní entity, tak odstrašující zkušeností s nebílou imigrací z minulosti.

 

Podaří-li se tuto vizi uskutečnit, bude to největší posun v kvalitě lidské civilizace – bude pozvednuta bez rizika dalšího úpadku na věky k nevídaným výšinám