Prinášame ukážky z knihy Mnichovská dohoda , zdroj: Ján Šinágl, skrátené

Nedivme se, že ho nečekala nadějná budoucnost – s následky se potýkáme dodnes. Přináším ukázky z první poloviny knihy MNICHOVSKÁ DOHODA a osud sudetských Němců. Těžko tyto texty naleznete v učebnicích dějepisu a nebudete se už tak moc divit, že sudetští Němci po teroru první republiky nutně vítali Hitlera jako svého „osvoboditele“. To byl začátek jejich konce a současně i začátek našeho, kdy jsme se sami oslabili o 1/3 vlastních občanů a  byly tak snadným „soustem“ pro Rusko. Také jsem dříve rád a hrdě slavil 28.říjen vzniku svobodného Československa i vyvěšením státní vlajky na svém domě. Dnes už nemohu. Jak dlouho budeme žít ve lži a nedůstojném pokrytectví. Na první standartě presidenta republiky bylo původně napsáno PRAVDA PÁNĚ VÍTĚZÍ. Je na čase, aby se tato slova naplnila. Budoucnost na lži přináší jen další lži – a další prohry, pády a zkázu. Jen pravda a morálka mohou být základem trvalé prosperity. Čím déle trvá život ve lži a pokrytectví, tím těžší je návrat k pravdě a morálce – a tím bližší je zánik národa, tím spíše je-li malý a přišel o značnou část své elity. Bojujeme o přežití a mnoho času už nám, nezbývá. To, že davy lidí nezaplňují v den státního svátku ulice měst, ale daleko spíše regály supermarketů, je varujícím znamením a vypovídajícím o stavu duše národa.

Str. 17:

Následná dohoda ze dne 29.9.1938 (“Mnichovská dohoda”)

Právě v době, kdy se v USA schylovalo k zásahu do Evropy, tedy k dosud největší akci v novodobých dějinách, vysoustružil si mediální oblíbenec Anglo-Američanů, Masaryk, ve Spojených státech své „Československo” tím, že si vytvořil přístup ke slovenskému národnímu majetku; soukromou akcí pod názvem „Pittsburská dohoda” (31.5.1918). O to šlo nejprve. V této pozoru­hodně podvodné akci vytvořil z Čechů fakticky jediný státní národ v nároko­vaném prostoru.

Str.18

Mnichovska_dohoda_avers

Boj o moc v Československé republice, započatý v Evropě na jaře 1938, v rámci kterého se opět etablovaly síly z dob před II. třicetiletou válkou – je­jíž první fáze byla schválena zcela neevropsky – cílil na to, aby evidentně neudržitelné podmínky (státní konstrukty a vojenské pakty) byly podrobeny zkoušce. Runcimanova podzimní mise potvrdila to, co dokonce předvídali i ti v bohemistice méně sběhlí: Tolik velebené Česko (Tschechei), tzn. mo­censké území Čechů, jmenovitě ČSR, trpělo „pařížskými konstrukty” ze všech nejvíce kvůli poměru panujících oproti opanovaným, kdy poměr ve stovkách (1910) činil 47:53, a ještě více tím, že se jedno etnikum, (mylně) samo sebe označující za sloužící národ, ve svých panovnických manýrách při zachá­zení se svými „menšinami” sotva dalo předehnat, a to ani Poláky, Maďary, Srby či Italy. Proto evropské mocnosti diskutovaly tyto otázky velmi pečlivě a navíc běžným způsobem: Mocenské lomození k dosažení příslušně výhod­ných podmínek. Jakmile česká vláda přijala 21.9.1938 návrh na postoupení území, většinově osídlených Němci, který vypracovala a předložila Anglie s Francií 19.9.1938, pak šlo v Mnichově už jen o to „JAK”.

Str. 22

Mýtus „Mnichov” žije. Spojuje to, co jiné mýty natropily české národní historii již od dob Kosmase. Jde o představu, že nějaký pán světa – ať už je to kdokoli: křesťanský Bůh, zednářský duch nebo suma amerických trustakcií jako symbol amerického turbokapitalismu – má přiřadit Čechům nějaké zvláštní postavení. Tento „pán” je pověřil chválit, hanit, trestat a zabíjet spo­lubydlící, kteří se z části státního národa stali roku 1920 „menšinou” a stali se tak po právu v roce 1945/1946 z hlediska státního, trestního a soukro­mého práva nulou, kterou je možné vymazat. To že Češi vzali prostor, který jim byl tehdejším duchem doby darován a který již před dvěma generacemi považovali pouze za svůj – a sice v tom smyslu, jak to zaznamenal lord Runciman, tedy nadřazeně, bez instinktu a respektu – jim poté nutně přivodilo šok v podobě “Mnichova”.

Že v roce 1918/1919 nebylo dílem žádné zásluhy dostat darem tento stát, toho si bylo vědomo jen opravdu málo Čechů. Nebylo možné poukázat ani na nějakou zvláštní statečnost ve válce, mírně řečeno, ani neměli tolik obětí jako ostatní (sudetští Němci měli kupříkladu třikrát tolik), ani nevynikali oproti Němcům lepšími schopnostmi využití půdy nebo důmyslnějším vede­ním státu. Již před založením ČSR napadal představitele národního vedení jakýsi druh morálně narušeného vnímání: „Naši Němci”, říkali, jakoby tito byli ma­jetkem, obdobně jako dům, statek či dobytek!

Mnichovska_dohoda_revers

Co bylo lehkomyslností, přerostlo v nadřazenost a upadlo později v nepo­chopení a nakonec v beznaděj. Naprosté to nepochopení, když garanční moc­nosti daly dne 19.9.1938 Čechům k dispozici „jejich” hraniční území, do kte­rého je však pustily teprve v prosinci 1918. Češi se chovali jako děti, které nemohly pochopit, že by se spíše měly pustit do práce na vlastním písku, vrá­tit se ke svým domácím úkolům. Právě toto nepochopení se poté projevilo na mýtu „Mnichov”: hluboká nespravedlnost, brutální vydírání, naprosté pře­kvapení, absence povědomí o tom, co mocní rozhodli atp. Něco z toho se později dokonce rozšířilo i mezi lidmi ve formě posměšného verše o Benešovi „čtvrtý plán – aeroplán”, kterým tento soukromník poté nakonec skutečně Prahu opustil. Avšak oněch prožitých a vychutnaných dvacet let, do roku 1938, má svoji váhu. Ve vzpomínkách tíží ještě více, než jen jako přiznání selhání. A proto také v r. 1945 rychle zmizel obrázek hlavního viníka Beneše a zůstal rychle vzniklý a živený mýtus „Mnichov”. Dnes jsou vnuci někdej­ších pánů, kteří Němce v jejich vlastní zemi do roku 1938 šikanovali, aby se později od německého polostátu SRN nechali jakožto „uprchlíci” odškodnit, usazeni ve „svém pohraničí” a hrají si před svými chalupami se svými vnuky na „Šumavu” a „Krkonoše” v této milé Evropě. Pomocí mýtu „Mnichov” se dá dobře strávit všechno, co se jinak člověku příčí. Ostatně, všechno se nakonec v dobré obrátilo, není-liž pravda? V to už doufal sám Kosmas.

Str.49

Dne 12. května 1919 poskytl prezident Masaryk dopisovateli listu Frankfurter Zeitung, Goldsteinovi, interview, jež bylo 15. května zveřejněno. I když byly, jak listem Masarykovi slíbeno, otištěny Masarykovy výroky určené k uklidnění ně­mecké veřejnosti, přesto si list nenechal ujít příležitost a připojil vskutku kritický redakční komentář, ve kterém bylo m.j. uvedeno:

„To, že z Masaryka, kdysi sta­tečného zastánce práva a pravdy, se také proti svým vlastním soukmenovcům mohl stát ,realista’ v oportunistickém smyslu, aby mohl posléze vyvodit z očivid­ného bezpráví na jiném místě právo na bezpráví ku vlastnímu zájmu, nemohli tu­šit před několika málo lety ani jeho přátelé, jakož ani jeho nepřátelé. Je však klamné, mluví-li prezident o českých menšinách na německém jazykovém území. Zcela čisté rozdělení národnosti podle jazykových hranic je vůbec nemožné. Ale ve veškerém německém jazykovém území Čech bydlelo v roce 1910 pouze 126 000 Čechů, proti čemuž se nyní znásilněním práva na sebeurčení musí podří­dit německá menšina čítající 3,5 milionu lidí, dostanuvší se tak pod nadvládu Če­chů. Klamné je také to, když prezident mluví o švýcarských poměrech v Čechách. Češi a ani prezident Masaryk nepomýšlejí ani v nejmenším na to, aby z Čech udě­lali Švýcarsko. Chtějí vládnout a o rovnoprávnosti národností tu nemůže být vů­bec žádná řeč.”

Str. 51

Již existoval okamžik, ve kterém by nám byl český národ mohl podat ruku smíření s velkým výhledem na úplný úspěch; kdyby nás zástupci českého národa po rozpadu rakouské monarchie oslovili, aby společně s námi zalo­žili svobodné společenstvo na základě vzájemné úcty k právu, tak by tehdy ozvěna z Deutschböhmen možná nenechala na sebe dlouho čekat. Ale za ta­kovýchto okolností, za kterých dnes mocnáři českého národa chtějí zakládat jejich stát, není jakákoliv spolupráce možná. Mezi tím, co bylo tehdy a co je nyní, se nachází násilí, jež bylo pácháno jak na celku tak i na jednotlivcích. Pokud jsou Němci zbiti jen za to, že jsou Němci, tak my všichni tuto ránu považujeme za ponížení, a tak nelze od poní­žených požadovat, aby podali ruku na usmířenou. Pouze násilí, řinčící mili­tarismus, který byl neštěstím pro Německo, bude s to potlačovat miliony lidí, avšak takovýto stát se nebude nikdy zakládat na demokratické, svobodné podstatě. My nechceme odpočívat a nechat znít náš hlas za hranici, jen aby byl vyslyšen od velkého národa, jenž nám přijde na pomoc. Hospodářská si­tuace československého státu je taková, že její cesty musejí vést skrze Ně­mecko.

Str. 57

Projev rakouského ministra zahraničních věcí, sociálního demokrata Otto Bauera ze dne 7. června 1919 v konstituujícím se Národním shromáždění republiky německo-rakouské ve Vídní Bauer, narozen v roce 1882 ve Vídni, pocházel z ži­dovské továrnické rodiny z Čech. Navštěvoval gymnázium v Liberci a studoval práva na univerzitě ve Vídni. Po jeho velmi brzkém příklonu k sociální demokra­cii a po publikaci svého díla „Die Nationalitätenfrage und die Sozialdemokratie” (Národnostní otázka a sociální demokracie), které bylo vydáno v roce 1907 a v němž vytvořil klasické dílo austromarxismu, se stal Bauer ještě tentýž rok redaktorem vídeňských novin „Arbeiter Zeitung”. Od listopadu 1918 do června 1919 působil jako státní sekretář ministerstva zahraničí německo-rakouské vlády. Po selhání dělnického povstání v únoru 1934 emigroval do ČSR a v roce 1938 do Paříže, kde 4. července 1938 zemřel.

[...] Máme ztratit především průmyslově a kulturně nejvýše postavenou část německého Rakouska, v níž se nalézá náš největší průmysl a naše nej­intenzivnější zemědělství a jejíž obyvatelé předčí ostatní kmeny německého Rakouska v živnostech, píli a ve vzdělání: naše Deutschböhmen a naše Su­dety. Kdyby se vítěz cítil vázán zásadami proklamovanými v boji, platila by zá­sada, že žádný národ nemůže být proti své vůli přemístěn z jedné státní suve­renity do druhé a lidu Deutschböhmen a Sudet by bylo přiznáno právo, aby lidovým hlasováním a za neutrální kontroly sám rozhodl o své státní přísluš­nosti a pak bychom se nemuseli obávat ztráty těchto zemí.

Avšak vítězové se již necítí vázáni oněmi principy demokracie, které hlá­sali, dokud nebylo vítězství ještě vydobyto. Namísto slíbeného vítězství práva nastoupilo staré brutální právo vítěze. Apelovat na zásady, které byly prostředkem k dosažení vítězství, by bylo oproti dosaženému vítězství neúčinné. Nebude tedy dnes již řeč o otázce práva, nýbrž pouze o tom, zda takovéto použití moci je v zájmu samotných mocných.

Spojenecké a přidružené mocnosti vytvářejí česko-slovenský stát, ve kte­rém bude vedle 6,5 milionů Čechů sídlit 3,5 milionů Němců, kteří se budou od prvního dne proti nenáviděné cizácké nadvládě vzpírat, potom 2 miliony Slováků, kteří přes blízkou příbuznost s českým národem mají svůj vlastní jazyk, kteří historicky netvořili s Čechami a Moravou žádné společenství, kteří mají sociálně zcela jinou strukturu, kulturně úplně rozdílnou tradici než Češi. A vedle Němců a Slováků dostane český stát ještě téměř třičtvrtě mili­onu Maďarů, jeden a půl milionu Ukrajinců, nejméně 100.000 Poláků. Češi, Němci, Slováci, Maďaři, Poláci, Ukrajinci, není to nové Rakousko, které tu znovu vyvstává pod českou vlajkou, nový národnostní stát se šesti národy, naplněnými divokou nenávistí proti sobě, které budou napěchovány pohro­madě a stísněny ve svém hospodářském, sociálním a kulturním vývoji, násil­ným panstvím živenou, celý veřejný život otravující národní nenávistí a ná­rodním bojem?