Futurologický kongres 1

 Osmý světový futurologický kongres se konal v Kostarikaně. Po pravdě řečeno, byl bych do Nounas nejel, nebýt toho, že mi profesor Tarantoga naznačil, že se to ode mě očekává. Řekl také (což se mě dotklo), že astronautika je dnes formou útěku od věcí pozemských. Kdo jich má po krk, ujede do Galaxie a doufá, že se to nejhorší odehraje v době jeho nepřítomnosti. Je pravda, že jsem se leckdy, zejména za svých dřívějších cest, vracíval domů s úzkostí a vyhlížel z okna Zemi, zda nepřipomíná pečený brambor. Proto jsem se také příliš nebránil, jen jsem poznamenal, že futurologii nerozumím. Tarantoga mi odpověděl, že skoro nikdo nerozumí pumpování, a přesto všichni spěcháme na svá místa, když slyšíme volání “k čerpadlům!”.

Výbor Futurologické společnosti si zvolil pro svou poradu Kostarikanu, protože na pořadu jednání byla lidská potopa a otázka, jak jí čelit. Kostarikana má v současné době nejvyšší populační přírůstek na světě. Pod tlakem této skutečnosti měly být naše porady efektivnější. Zlomyslníci ovšem říkali, že nový hotel, který postavila Hiltonova společnost v Nounas, zel předtím prázdnotou. Na sjezd mělo kromě futurologů přijet ještě jednou tolik novinářů. Jelikož však v průběhu naší konference nezbylo z hotelu nic, mohu prohlásit s klidným svědomím, aniž by mě kdo mohl podezírat z reklamních záměrů, že nounanský Hilton byl vynikající. Tato pochvala zní z mých úst o to přesvědčivěji, že jsem od narození požitkář a jedině smysl pro povinnost mě mohl přinutit, abych se vzdal pohodlí a vyměnil je za astronautickou dřinu.

Kostarikánský Hilton čněl do výše sto šesti poschodí z plochého čtyřpatrového soklu. Na střechách nízké části budov byly tenisové kurty, plovárny, solária a dráhy pro závody motokár, kolotoče, které byly současně ruletami, střelnice (dalo se tam střílet na vycpané lidi, na koho se člověku zlíbilo, zvláštní objednávky se vyřizovaly do čtyřiadvaceti hodin) a koncertní mušle s instalací na postřikování posluchačů slzotvorným plynem. Dostal jsem apartmá ve stém poschodí, odkud jsem měl výhled jen na horní povrch šedohnědého mraku smogu, do něhož bylo město zahaleno. Nemohl jsem přijít na to, čemu složí určitá hotelová zařízení, například třímetrová železná tyč v koutě jaspisové koupelny, maskovací pláštěnka potištěná ochrannými barvami, která ležela ve skříni, nebo pytel se suchary pod postelí. Vedle ručníků viselo v koupelně svinuté horolezecké lano a na dveřích, když jsem poprvé zastrčil klíč do zámku yale, jsem spatřil malou tabulku s nápisem: “Ředitelství Hiltonu zaručuje, že se v těchto místnostech nenachází žádná B O M B A”.

Jak známo, dělí se dnes vědci na stacionární a cestující. Stacionární provádějí různé výzkumy stejně jako kdysi, kdežto cestující se účastní všech možných mezinárodních konferencí a kongresů. Vědce z druhé skupiny lze snadno poznat, nosí vždycky v klopě malou vizitku se jménem a vědeckou hodností, v kapse letový řád, na kalhotách pásek bez kovové spony a jejich aktovky mají zámky z umělé hmoty – aby se zbytečně neuváděla do provozu siréna poplašného zařízení, kterým se na letišti prosvěcují cestující a hledají sečné a střelné zbraně. Takový vědec studuje odbornou literaturu v autobusech leteckých společností, v čekárnách, letadlech a hotelových barech. Protože jsem pochopitelných příčin neznal leckteré zvláštnosti zemské kultury posledních let, vyvolal jsem v Bangkoku, Aténách i samé Kostarikaně poplach na letišti, čemuž jsem nemohl včas zabránit, protože mám v zubech šest kovových plomb (z amalgamu). Měl jsem v úmyslu si je dát v Nounas vyměnit za porcelánové, ale neočekávané události mi to znemožnily. Pokud jde o provaz, tyč, suchary a pláštěnku, vysvětlil mi shovívavě jeden z členů americké futurologické delegace, že hotelnictví naší doby používá dříve neznámých ochranných prostředků. Každý takový předmět, umístěný v apartmá, prodlužuje životnost hotelových hostů. Z vlastní lehkomyslnosti jsem těmto slovům nevěnoval patřičnou pozornost.

Porady měly začít první den odpoledne, ale už ráno nám dodali kompletní podkladové materiály, elegantně vydané v krásné grafické úpravě s četnými exponáty. Obzvlášť pěkně vypadaly bločky z bledě modrého hlazeného papíru opatřené nápisem “Kopulační propustky.” Moderní vědecké konference také trpí demografickou explozí. Jelikož počet futurologů vzrůstá stejnou měrou jako celé lidstvo, panuje na sjezdech tlačenice a spěch. Přednášení referátů odpadá, každý se s nimi musí seznámit předem. Jenže ráno jsem na to neměl kdy, protože pro nás hostitelé uspořádali koktajl. Ta malá slavnost proběhla téměř nerušeně, pomineme-li fakt, že po delegaci Spojených států někdo házel shnilými rajčaty. Už jsem držel skleničku v ruce, když jsem se dověděl od Jima Stantora, známého novináře z United Press International, že brzy ráno byli uneseni konzul a třetí atašé amerického velvyslanectví v Kostarikaně. Únosci-extremisté žádali, aby výměnou za diplomaty byli propuštěni na svobodu političtí vězňové, a aby zvlášť zdůraznili váhu svých požadavků, posílali prozatím na adresu velvyslanectví a vládních činitelů jednotlivé zuby svých rukojmí a vyhrožovali, že půjdou ještě dál. Tato disonance však nenarušila přátelskou atmosféru dopoledního koktajlu. Dostavil se na něj velvyslanec USA ve vlastní osobě a pronesl krátký projev o nezbytnosti mezinárodní spolupráce. Mluvil obklopen šesti ramenatými chlapy v civilu, kteří nás drželi na mušce. Musím přiznat, že mě to uvedlo do určitých rozpaků, zejména když se vedle mě stojící snědý delegát Indie chtěl vysmrkat, protože měl rýmu, a sáhl do kapsy pro kapesník. Tiskový mluvčí Futurologické společnosti mě pak ujišťoval, že použité prostředky byly nevyhnutelné a humánní. Ochrana disponuje výhradně zbraněmi velké ráže s malou průbojnou silou, zrovna tak jako ochrana na palubě dopravních letadel, a díky tomu nemůže být poškozena žádná vedlejší osoba – na rozdíl od dřívějška, kdy se stávalo, že náboj usmrtil atentátníka a proletěl ještě dalšími pěti nebo šesti nevinnými osobami, které seděly za ním. Nicméně pohled na člověka, který se vám zhroutí k nohám pod soustředěnou palbou, není zrovna příjemný, a to ani tehdy, jde-li o docela obyčejné nedorozumění, které je pak důvodem k výměně omluvných diplomatických nót.

Ale místo těch úvah o humánní balistice bych měl raději vysvětlit, proč jsem se za celý den nemohl seznámit s materiály zasedání. Pominu-li už ten nepříjemný detail, že jsem si musel jít honem převléknout zakrvácenou košili, snídal jsem navzdory svému zvyku v hotelovém baru. Ráno vždycky jídám vajíčka naměkko, a dosud nebyl na světě postaven hotel, kde bych je mohl dostat do postele s ošklivě nesraženým žloutkem. To přirozeně souvisí s neustálým růstem rozměrů velkoměstských hotelů. Když je kuchyně vzdálena od pokoje půldruhé míle, nemůže žloutky nic zachránit před sražením. Pokud je mi známo, zabývali se tímto problémem zvláštní odborníci najatí Hiltonem a dospěli k názoru, že by se to dalo zařídit jedině zvláštními, nadzvukovou rychlostí se pohybujícími výtahy, jenomže takzvaný “sonic boom”, tedy rachot způsobený proražením zvukové bariéry, by v uzavřeném prostoru budovy způsobil, že by všem lidem praskly ušní bubínky. Taky by se eventuálně dalo žádat, aby kuchyňský automat dodal do pokoje syrová vajíčka, která by před vašima očima uvařil naměkko číšnický automat, jenže pak už nemáme daleko k tomu, abychom si do Hiltonů vozili kotce s vlastními slepicemi. A právě z tohoto důvodu jsem si ráno zašel do baru. Devadesát pět procent hotelových hostů tvoří dnes účastníci všemožných sjezdů a konferencí. Host samotář, turista solitér bez vizitky v klopě a bez aktovky vycpané konferenčními lejstry je stejná vzácnost jako perla na poušti. Kromě naší konference se zrovna v Kostarikaně konala ještě konference Opoziční mládeže (skupiny Tygrů), sjezd vydavatelů Osvobozené literatury a sjezd Filumenistické společnosti. Takovým skupinám se obvykle přidělují pokoje ve stejných poschodích, ale ředitelství mi chtělo prokázat obzvláštní pozornost, a proto mi dalo apartmá ve stém patře, které mělo vlastní palmový háj, kde se konaly bachovské koncerty. Hrál dámský orchestr a při hře prováděl hromadný striptýz. Na tom všem mi pramálo záleželo, ale žádný jiný pokoj nebyl bohužel volný, a tak jsem musel zůstat tam, kam mě dali. Jen jsem se posadil na barovou stoličku svého poschodí, už mi nějaký černovlasý vousáč (z jeho vousů jsem jako z jídelního lístku mohl vyčíst, co měl k jídlu celý minulý týden) strčil pod nos těžkou kovanou dvouhlavňovku, kterou měl pověšenou přes záda, ďábelsky se zachechtal a otázal se, jak hodnotím jeho papežovku. Nevěděl jsem, co to je, ale radši jsem se k tomu nepřiznával. Při takových náhodných známostech je nejlepší mlčet. Sám mi pak ochotně prozradil, že dvouhlavňová ručnice, vybavená laserovým zaměřovačem, rychlospouští a automatickým nabíjením, je zbraň na papeže. Mluvil téměř nepřetržitě. Pak vytáhl z kapsy polámanou fotografii, na které byl on sám, jak míří na panáka v solideu. Tvrdil, že už dosáhl vrcholné formy a chystá se právě do Říma na velké procesí, aby zastřelil svatého otce před bazilikou svatého Petra. Nevěřil jsem mu ani slovo, ale on mi ukazoval letenku s rezervací, malý misál a prospekt na pouť pro americké katolíky, jakož i balíček nábojů se střelou seříznutou do kříže. Z úsporných důvodů si koupil lístek jen na cestu tam, protože počítal, že ho rozhořčení poutníci roztrhají na kusy. Tato perspektiva ho zřejmě přiváděla do skvělé nálady. Nejprve jsem se domníval, že je to blázen nebo profesionální dynamitník-extremista, jakých je dnes na světě spousta, ale i v tom jsem se mýlil. Mluvil bez přestávky a pořád slézal z vysoké stoličky na zem, protože mu padala puška. Řekl mi, že je horlivý pravověrný katolík a že jím plánovaná akce (nazýval ji “akce P”) představuje z jeho strany obzvláštní oběť. Jde mu o to, aby otřásl svědomím lidstva, a co může svědomím lidstva otřást víc než čin tak radikální? Vykládal mi, že udělá totéž, co měl podle Písma svatého udělat Abrahám s Izákem, jenomže obráceně, protože neusmrtí syna, nýbrž otce, a ještě k tomu svatého. Tím podá důkaz největší obětavosti, jaké je křesťan vůbec schopen, protože své tělo vystaví mukám a duši zatracení, a to všechno jen proto, aby lidstvu otevřel oči. Pomyslel jsem si, že těch, kteří nám chtějí otvírat oči, začíná být nějak mnoho. Jelikož mě filipika toho člověka nepřesvědčila, šel jsem zachraňovat papeže, to znamená informovat někoho o tom plánu, ale Stantor, kterého jsem potkal v baru sedmdesátého sedmého poschodí, mě ani nevyslechl do konce a prohlásil, že mezi dary, které přinesla Hadriánovi XI poslední výprava amerických věrných, figurovaly dvě časované pumy a soudek, ve kterém byl místo mešního vína nitroglycerín. Stantorovu blazeovanost jsem pochopil lépe, když jsem se dověděl, že extremisté zrovna poslali na velvyslanectví nohu, ale ještě nebylo známo čí. Nemohli jsme rozhovor dokončit, protože Stantora odvolali k telefonu. Na Avenidě Romaně se prý zrovna někdo zapálil na znamení protestu. V sedmdesátém sedmém patře panovala v baru úplně jiná atmosféra, než u mě nahoře. Bylo tam hodně bosých dívek v řetízkových košilkách po pás, některé měly šavle. Část jich měla dlouhé copy, podle nejnovější módy přivázané k řetízku na krku nebo k obojku zdobenému cvočky. Nejsem si jist, zda to byly filumenistky nebo sekretářky Sdružení osvobozených vydavatelů. Soudě podle barevných fotografií, které si prohlížely, šlo spíše o nějaká speciální vydavatelství. Sjel jsem o devět pater níž, kde bydleli moji futurologové, a v dalším baru jsem vypil long drink s Alphonsem Mauvinem z Agence France Press. Učinil jsem poslední pokus o záchranu papeže, ale i Mauvin přijal mé vyprávění se stoickým klidem. Zabručel jen, že už minulý měsíc ve Vatikánu střílel nějaký australský poutník, ale ze zcela jiných ideových pozic. Mauvin počítal, že získá zajímavé interview pro svou agenturu s nějakým Manuelem Pyrhullem, kterého hledá FBI, Sûreté, Interpol a řada jiných policií, protože založil servis zcela nového typu: dával se najímat jako expert na atentáty prováděné výbušninami (byl všeobecně znám pod pseudonymem Bombarďák) a přitom se dokonce chlubil svou bezideovostí. Když přišla k našemu stolku krásná rusovlasá dívka v něčem, co připomínalo krajkovou noční košili, hustě prostřílenou samopalnými dávkami (byla to spojka extremistů, která měla reportéra dovést do jejich hlavního stanu), Mauvin vstal a před odchodem mi podal Pyrhullův reklamní leták, ze kterého jsem se dověděl, že je nejvyšší čas skoncovat s kousky neodpovědných diletantů, kteří nerozeznávají dynamit od melinitu nebo fulminát rtuťnatý od Bickfordovy zápalnice. V epoše úzké specializace nemá člověk nic dělat na vlastní pěst a má se spolehnout na profesionální etiku a znalosti svědomitých odborníků. Na rubu letáku byl ceník služeb s přepočtem na valuty nejvyvinutějších zemí světa.

Futurologové začali zrovna scházet do baru. Vtom se přiřítil jeden z nich, profesor Mashkenase, celý bledý a roztřesený, a volal, že má v pokoji časovanou pumu. Barman, který byl zřejmě na takové věci zvyklý, automaticky vykřikl: “Kryjte se!” a skrčil se za pultem. Ale hoteloví detektivové brzy zjistili, že si nějaký kolega ztropil z Mashkenaseho hloupý žert a položil mu do krabice od keksů obyčejný budík. Hádal jsem, že to byl Angličan, ti přece milují kanadské žertíky. Ale hned se na to zapomnělo, protože přišli J. Stantor a J. G. Howler, oba z UPI, a přinesli text aide-mémoire vlády USA vládě Kostarikany ve věci unesených diplomatů. Bylo formulováno obvyklou řečí diplomatických nót, takže ani noha, ani zuby tam nebyly nazvány pravým jménem. Jim mi řekl, že se místní vláda může uchýlit k drastickým opatřením. Generál Apollón Díaz, který byl u moci, se přikláněl k názoru “jestřábů”, aby se na násilí odpovědělo násilím. Na zasedání (vláda zasedala permanentně) byl předložen návrh, aby se přešlo k protiútoku a aby se politickým vězňům, o jejichž propuštění extremisté žádají, vytrhalo dvakrát tolik zubů, a protože adresa hlavního stanu extremistů není známa, aby se jim ty zuby poslaly poste restante. Letecké vydání New York Times apelovalo v článku z pera nějakého Sulzberga na rozumnost a pospolnost lidského rodu. Stantor mi diskrétně sdělil, že vláda zabavila vlak s tajným vojenským materiálem, který patřil Spojeným státům a projížděl přes území Kostarikany do Peru. Až dosud extremistům nenapadlo unášet futurology, což by z jejich hlediska nebyl tak hloupý nápad, protože momentálně bylo v Kostarikaně víc futurologů než diplomatů. Stoposchoďový hotel je přece tak obrovský organismus a tak komfortně separovaný od okolního světa, že se do něj zprávy zvenčí dostávají jakoby z druhé polokoule. Až dosud žádný futurolog nepropadl panice. Cestovní kancelář Hiltonu nebyla obléhána hosty, kteří by si rezervovali místa v letadlech do Spojených států nebo jinam. Ve dvě hodiny se měl konat oficiální zahajovací banket, ale já jsem dosud neměl kdy se převléknout do večerního pyžama, a proto jsem musel vyjet do svého pokoje a pak v největším spěchu sjet do Purpurové síně ve čtyřicátém šestém patře. Ve foyeru ke mně přistoupily dvě okouzlující dívky v širokých zdrhnutých kalhotách topless, s ňadry pomalovanými pomněnkami a sněženkami, aby mi odevzdaly třpytivou pozvánku. Aniž jsem se na ni podíval, vstoupil jsem do sálu ještě poloprázdného – a pohled na stoly mi vyrazil dech. Ne proto, že byly bohatě prostřeny, ale proto, jak šokující byly formy, ve kterých se podávaly všechny paštiky, předkrmy a zákusky – dokonce i saláty imitovaly genitálie. Nebyla to optická iluze, v jistých kruzích populární šlágr, který začínal slovy: “Jenom hlupák, kanálie podceňuje genitálie. Nedbej řečí šosáckých, rodidla stav na odiv!”

Objevili se první hosté s hustými plnovousy a dlouhými kníry, samí mladí lidé v pyžamech nebo i bez nich. Když šest číšníků přineslo dort, už jsem při pohledu na ten nejneslušnější pokrm světa nemohl pochybovat o tom, že jsem si spletl sál a omylem se dostal na banket Osvobozené literatury. Pod záminkou, že se mi ztratila sekretářka, jsem se honem vytratil a sjel o patro níž, abych si vydýchl ve správném sále. Purpurová síň (a ne Růžová, do níž jsem se dostal) už byla plná. Zklamání, jaké ve mně vzbudila skromnost našeho banketu, jsem se snažil skrýt, jak jsem jen dovedl. Jídlo bylo jen studené a k stání. Aby lidem ztížili konzumaci, odnesli z obrovského sálu všechny židle a křesla, takže bylo nezbytné dát průchod obratnosti, natrénované za jiných podobných okolností, a to zejména proto, že kolem mís s vydatnějším obsahem byla značná tlačenice. Seňor Cuilione, zástupce kostarikánské sekce Futurologické společnosti, s okouzlujícím úsměvem vysvětloval, že lukulské hody by zde byly nemístné, jestliže uvážíme, že námětem porad je mimo jiné hladová pohroma, která lidstvu hrozí. Našli se přirozeně i skeptici, kteří tvrdili, že Společnosti byla seškrtána dotace a že jedině tak si lze vysvětlit onu drastickou šetrnost. Novináři, z titulu své profese donucení k odříkání, chodili od jednoho hosta k druhému a dělali malá interview s kapacitami v oblasti zahraniční prognostiky. Místo velvyslance USA se objevil pouze třetí tajemník velvyslanectví s masivní ochranou, ve smokingu, on jediný, jelikož neprůstřelná vesta se těžko dá skrýt pod pyžamem. Slyšel jsem, že hosté z města byli v hale podrobeni osobní prohlídce a že už tam leží pěkná halda nalezených zbraní. První pracovní porada byla stanovena až na pátou hodinu, a tak jsme měli dost času si odpočinout. Proto jsem jel do svého pokoje ve stém patře. Měl jsem po těch přesolených salátech pekelnou žízeň, a protože bar mého poschodí tvrdě okupovali opozičníci a dynamitníci se svými dívkami a já už měl dost jednoho rozhovoru s vousatým papistou (vlastně spíš antipapistou), spokojil jsem se se sklenicí vody z vodovodu. Jen jsem ji vypil, zhaslo světlo v koupelně a obou pokojích, a ať jsem na telefonu vytočil jakékoli číslo, spojil mě vždycky jen s automatem, který vyprávěl pohádku o Popelce. Chtěl jsem sjet dolů, ale výtah taky nefungoval. Slyšel jsem sborový zpěv opozičníků, kteří teď už stříleli do taktu, doufám, že vedle. Takové věci se přiházejí i v nejlepších hotelích, což ovšem neznamená, že by to člověka méně zlobilo. Ale nejvíc ze všeho mě překvapila moje vlastní reakce. Má nálada, která byla od rozhovoru s papežským střelcem spíše mizerná, se zlepšovala každou minutou. Shodil jsem poslepu v pokoji všechno možné, ale přitom jsem se shovívavě usmíval do tmy, a ani skutečnost, že jsem si o zavazadla rozbil koleno, nesnížila míru mého láskyplného vztahu k okolnímu světu. Když jsem na nočním stolku nahmatal zbytky jídla, které jsem si mezi snídaní a lunchem objednal do pokoje, zastrčil jsem do kolečka másla kus papíru, který jsem vytrhl z kongresového bloku, a když jsem ho zapálil sirkou, získal jsem aspoň čadící svíčku, v jejímž světle jsem se uvelebil v lenošce, protože jsem měl před sebou ještě více než dvě hodiny volného času včetně hodinové procházky po schodech (výtah nefungoval). Má duševní pohoda procházela dalšími fluktuacemi a změnami, které jsem sledoval s živým zájmem. Byl jsem veselý, cítil jsem se báječně. Mohl jsem vysypat z rukávu spousty argumentů ve prospěch momentální situace. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že toto apartmá, pohroužené do egyptské tmy, plné dýmu a smradu z máslového oharku, odříznuté od světa, s telefonem vyprávějícím pohádky je jedno z nejkouzelnějších míst na světě. Kromě toho jsem cítil nepřekonatelnou touhu pohladit někoho po hlavě nebo aspoň stisknout ruku bližnímu a vroucně, hluboko se mu podívat do očí.

pokračovanie 2/5

 
Norman
Pavel Kamas