Futurologický kongres 2

 Byl bych teď upřímně objal i úhlavního nepřítele. Máslo se rozpouštělo, škvířilo a čadilo – a haslo, až zhaslo. Že se “máslo” rýmuje se “zhaslo”, mě rozesmálo k slzám, přestože jsem si popálil ruce od sirek, když jsem se znovu pokoušel zapálit papírový knot. Máslová svíčka sotva blikala, ale já si polohlasně mručel árie ze starých operet a vůbec mi přitom nevadilo, že se dusím kouřem a že mi z pálících očí tečou slzy po tvářích. Vstal jsem, zakopl o kufr a natáhl se jak široký, tak dlouhý, avšak boule velikosti vejce, která mi okamžitě naskočila na čele, mi náladu naopak zlepšila (pokud to vůbec ještě bylo možné). Smál jsem se a smál, zpola udušen smradlavým dýmem, který nebyl nijak na újmu mému radostnému vytržení. Ulehl jsem na postel, která zůstala od rána neustlaná, přestože už bylo dávno poledne. Na personál, který projevoval takovou nedbalost, jsem myslel s láskou jako na vlastní děti. Nenapadlo mi nic jiného než něžné zdrobněliny a mazlivá slůvka. Blesklo mi hlavou, že i kdybych se tu měl udusit, byla by to ta nejzábavnější, nejsympatičtější smrt, jakou si jen člověk může přát. Tohle konstatování tak dalece odporovalo celé mé povaze, že na mě zapůsobilo jako budíček. V mé duši došlo k překvapivému rozpolcení. Nadále byla naplněna flegmatickým jasem, univerzální láskou ke všemu, co existuje, a mé ruce tolik prahly po tom, aby mohly kohokoli pohladit, že jsem se vzhledem k nedostatku druhých osob začal sám něžně hladit po tvářích a žertérsky tahat za uši. Taky jsem několikrát podal pravou ruku levé, aby si vyměnily povzbudivý stisk. I mé nohy sebou cukaly, jak toužily po pohlazení. Při tom všem jako by se v hlubinách mé bytosti rozsvítily jakési poplašné signály: “Něco není v pořádku!” volal na mě vzdálený slabý hlas. “Dej si pozor, Ijone, měj se na pozoru! Té dobré náladě není co věřit! No tak! Vstávej! Vpřed! Nerozvaluj se tady v lenošce jako nějaký Onassis, ubrečený a ukoptěný, s boulí na čele a s láskou k celému světu! Ta je známkou nějaké podlé zrady!” Navzdory tomuto hlasu jsem ani nehnul prstem. Jen mi vyschlo v krku. Srdce mi bušilo už dlouho, ale vysvětloval jsem si to svou nenadále probuzenou všeláskou. Odebral jsem se do koupelny, tak hroznou jsem měl žízeň. Vzpomněl jsem si na přesolený salát na banketu, vlastně spíš na té svačince k stání, a potom jsem si zas pro změnu představil pány J. W., H. C. M., M. W. a jiné své nejhorší nepřátele. Musel jsem konstatovat, že kromě chuti srdečně jim stisknout ruku, vroucně je obejmout a vyměnit s nimi několik bratrských slov jsem žádné jiné emoce nepocítil. To už bylo skutečně znepokojující. Strnul jsem s rukou na niklovém vodovodním kohoutku, v druhé ruce prázdnou sklenici. Pomalu jsem do sklenice natočil vodu a podivně, křečovitě se zašklebil – viděl jsem ten zápas vlastních rysů v zrcadle. A pak jsem vodu vylil.

Voda z vodovodu. Ano. Ty změny ve mně nastaly ve chvíli kdy jsem ji vypil! Něco v ní musí být! Jed? Neslyšel jsem ještě o jedu, který by… Ale počkat! Jsem přece stálý abonent vědeckého tisku.V poslední době se v Science News objevily zmínky o nových psychotropních prostředcích ze skupiny takzvaných benignátorů (konejšidel), které zotročují mysl bezpředmětnou radostí a pohodou. No ovšem! V duchu jsem ten článeček viděl před sebou. Hedonidol, benefaktorin, emphatian, euforasol, felicitol, altruisan, bonokaresin a celá řada derivátů! Nahrazením hydroxylových skupin amidovými se současně z týchž základů syntetizoval furiasol, lyssin, sadistizin, flagellin, agresium, frustrandol, amokolin a ještě mnoho jiných rozvzteklujících preparátů takzvané bijologické skupiny (vyvolávala totiž sklon k bití a trýznění okolí, jak mrtvého, tak živého, přičemž prim prý měly kopandol a fackolin).

Mé úvahy byly přerušeny zazvoněním telefonu a současně se rozsvítil světlo. Hlas hotelového recepčního se pokorně a pateticky omlouval za havárii, která už byla odstraněna. Otevřel jsem dveře na chodbu, abych pokoj vyvětral. Pořád ještě jsem byl omámen touhou prokazovat dobrodiní a laskat. Zamkl jsem dveře, posadil se doprostřed pokoje a jak se zmáhat sama sebe. Jaký byl v tu chvíli můj stav, dá se těžko popsat. Nemyslelo mi to tak hladce a jednoznačně jak o tom teď píši. Každá má kritická úvaha byla jakoby zamrzlá v ledu, obalená nějakou ochromující patlaninou připitomělého sebeuspokojení, z každé kapal sirup nadbytečných pocitů a moje duše se propadala do nejsladšího močálu, jako bych tonul v růžových olejích a polevách. Vší silou své vůle jsem se snažil myslet na něco, co mi bylo nejodpornější, na vousatého mizeru s dvouhlavňovkou na papeže, na zhýralé vydavatele Osvobozené literatury a jejich babylónsko-sodomistickou hostinu, a pak zas na pány W. C., J. C. M., A. K. a mnoho jiných lumpů a darebáků, a přitom jsem s hrůzou zjišťoval, že všechny miluji, že všem všechno odpouštím a že mi jako čertíci z krabičky vyskakují v hlavě argumenty na obranu veškerého zla a podlosti. Hlava mi pukala tou povodní lásky k bližnímu. Obzvlášť mě trápilo něco, co nejlépe vystihují slova “směřování k dobru”. Nemyslel jsem na psychotropní jedy, ale na vdovy a sirotky, o které bych se s rozkoší postaral. Pociťoval jsem v sobě rostoucí údiv, že jsem jim až dosud věnoval tak malou pozornost. A co lidé chudí a hladoví, nemocní a mrzáci? Můj bože! Přistihl jsem se, že klečím u svého kufru, vyhazuji z něj věci na zem a hledám něco slušného, čím bych mohl obdarovat potřebné. V mém podvědomí se opět ozvaly hlasy: “Pozor! Nenech se zblbnout! Bojuj! Sekej! Kopej! Zachraň se!” křičelo ve mně cosi, sice chabě, ale zoufale. Byl jsem strašlivě rozpolcený. Cítil jsem tak velký náboj kategorického imperativu, že bych byl neublížil ani mouše. Škoda že v Hiltonu nejsou myši ani pavouci, říkal jsem si. Jakou láskou bych je zahrnul! Všechny mouchy, štěnice, krysy, komáry, vši, ta drahá a milovaná zvířátka! A když už jsem byl v tom, požehnal jsem stolu, lampě i vlastním nohám. Zbytky střízlivosti mě však naštěstí neopouštěly, a proto jsem levačkou okamžitě praštil žehnající pravačku, až jsem se zkroutil bolestí. To nebylo špatné! Kdožví, mohlo to být dokonce blahodárné! Směrování k dobru bylo naštěstí odstředivého rázu – jiným lidem jsem přál daleko lepší věci než sobě. Zpočátku jsem si dal pár pohlavků, až mi skříplo v páteři a před očima mi zajiskřily hvězdy. Výborně, jen tak dál! Když mi ztuhla tvář, začal jsem se kopat do kotníků. Ještě štěstí, že jsem měl těžké boty s pekelně tvrdou podrážkou. Po této léčbě, skládající se ze zuřivých kopanců, jsem se cítil chviličku líp, to znamená hůř. Opatrně jsem zkusil pomyslet na to, jaké by to bylo, kdybych kopl také pana J. C. A. Už mi to nepřipadalo tak zcela nemožné. Kotníky na obou nohách mě ukrutně bolely, a snad díky tomuto sebemučení jsem si dokázal představit i facku adresovanou panu M. W. Citelné bolesti jsem si nevšímal a kopal se dál. Teď mi přišlo vhod všechno špičaté, a tak jsem použil vidličky a potom špendlíků, které jsem vytáhl z nové košile. Proces však neprobíhal rovnoměrně, spíš vlnovitě, za několik minut jsem byl zas ochoten se zapálit pro dobro věci, zas ve mně vytryskl gejzír šlechetnosti a ctnosti. Ale to už mi bylo jasné: něco bylo ve vodě z vodovodu. Měl jsem odedávna v kufru uspávací prostředek, kterého jsem nikdy neužíval, uváděl totiž člověka do mrzuté a agresivní nálady, právě proto jsem ho nebral, ještě štěstí, že jsem ho nevyhodil. Spolkl jsem tabletku a zajedl ji očouzeným máslem (vodě jsem se vyhýbal jako moru), potom jsem s námahou spolkl dvě kofeinové pastilky, abych neutralizoval uspávací účinek tabletky, posadil jsem se do křesla a s hrůzou, ale i s láskou k bližnímu jsem čekal, jak dopadne chemický zápas v mém organismu. Láska mě pořád ještě znásilňovala, byl jsem ukonejšen jako ještě nikdy v životě. Myslím, že chemikálie zla začaly definitivně vítězit nad preparáty dobra. Ještě stále jsem byl schopen o někoho pečovat, ale už ne o každého. Byl bych se rád na nějakou dobu stal nejhorším mizerou.

Asi za čtvrt hodiny mě to všechno přešlo. Osprchoval jsem se, utřel drsným ručníkem, tu a tam jsem si preventivně vrazil facku, potom jsem si zalepil náplastmi poraněné kotníky a prsty, spočítal modřiny (musím konstatovat, že jsem si dal co proto!) oblékl si čistou košili, šaty, utáhl před zrcadlem kravatu, přihladil sako, přede dveřmi jsem si ještě jednu vrazil do žeber, pro povzbuzení, ale i pro kontrolu – a odešel jsem právě včas, protože už bylo skoro pět. Navzdory očekávání se v hotelu nedělo nic zvláštního. V baru mého poschodí, kam jsem nahlédl, bylo skoro prázdno. Papežovka stála opřena o stolek, pod pultem vyčuhovaly dva páry nohou, jeden byl bosý, ale tento obraz by nebylo správné interpretovat výhradně ve vyšších kategoriích. Několik jiných dynamitníků mazalu u zdi karty, jeden hrál na kytaru a zpíval známý šlágr. Dole v hale se to hemžilo futurology, šli zrovna na zahájení konference, náš konferenční sál byl v nízké části Hiltonu. Nejdřív mě to překvapilo, ale brzy mi došlo, že v takovém hotelu nepije žádný host vodu z vodovodu. Kdo má žízeň, dá si colu, schweppes, v nejhorším džus, čaj nebo pivo. I pro long-drinky se používá hořkým minerálních nebo jiných lahvovaných vod. A kdo z neopatrnosti udělal stejnou chybu jako já, svíjel se teď jistě mezi čtyřmi stěnami svého zamčeného pokoje v křečích vášnivé všelásky. Řekl jsem si, že bude lepší, když se o svých zážitcích nikomu ani nezmíním, byl jsem tu přece cizí, ještě by mi třeba nevěřili a podezírali mě z nějaké úchylnosti nebo halucinací. Nic snazšího než podezírat člověka z narkomanie.

Později se mi vyčítalo, že jsem se uchýlil k této politice ústřice nebo pštrosa, protože kdybych to byl řekl, možná že by bylo ke všem těm dalším neštěstím nedošlo, jenže ten, kdo tohle tvrdí, se sám dopouští omylu: byl bych nanejvýš varoval hotelové hosty, avšak to, co se dělo v Hiltonu, nemohlo mít nejmenší vliv na politické události v Kostarikaně.

Cestou do konferenčního sálu jsem si v hotelovém stánku koupil několikeré místní noviny, jak je mým zvykem. Nekupuji je samozřejmě všude, ale vzdělaný člověk ze španělštiny leccos vyrozumí, i když jí nemluví.

Nad pódiem visela ozdobená tabule s pořadem jednání. První bod se týkal celosvětové urbanistické katastrofy, druhý ekologické, třetí atmosférické, čtvrtý energetické, pátý potravinové, pak měla být přestávka. Katastrofa technická, militaristická a politická byly odloženy na druhý den jednání společně s volnými návrhy.

Každý řečník měl na přednesení svých tezí čtyři minuty času, což bylo stejně dost, když uvážíme, že bylo přihlášeno sto devadesát osm referátů ze čtyřiašedesáti zemí. Aby se tempo konference urychlilo, měl si každý prostudovat referáty na vlastní pěst, před zasedáním, kdežto řečník mluvil výhradně v číslech, která určovala klíčová místa jeho práce. Abychom snáze pochopili tak bohatý obsah, nastavili jsme si všichni své kapesní magnetofony a počítače. Mezi počítači pak mělo dojít k principiální diskusi. Stanley Hazelton z delegace USA hned na začátku šokoval publikum důrazným opakováním: “4, 6, 11, z čehož vyplývá 22; 5, 9, ergo 22; 3, 7, 2, 11, z čehož opět vyplývá 22!” Někdo vstal a zvolal, že ne, že prý 5, eventuálně 6, 18, a 4. Hazelton bleskově odpálil výtku a vysvětloval, že ať tak či onak, bude to 22. Našel jsem si v jeho referátu číselný klíč a dozvěděl jsem se, že číslo 22 znamená absolutní katastrofu. Japonec Hajakawa pak předložil nový, v jeho vlasti koncipovaný model domu budoucnosti, osmsetpatrový, s porodnicemi, jeslemi, školami, obchody, muzei, zoologickými zahradami, divadly, kiny a krematorii. V projektu se počítalo i s podzemními prostorami na popel zemřelých, s čtyřicetikanálovou televizí, výčepy a záchytkami, se sály, vypadajícími jako tělocvičny, pro skupinové souložení (důkaz, jak pokrokové byly názory projektantů) a s katakombami pro nepřizpůsobené subkulturní skupiny. Určité novum představoval nápad, že se každá rodina bude každý den stěhovat z dosavadního bytu do jiného, a to pohybem buď šachového pěšáka, nebo koně. Předcházelo by se tak nudě a frustraci, ale pro jistotu měla ta budova o kubatuře sedmnácti krychlových kilometrů, zakotvená na mořském dně a sahající po stratosféru, vlastní sňatkové počítače sezdávající dvojice na principu sadomasochismu (manželství sadistů s masochistkami a obráceně jsou podle statistiky nejtrvalejší, protože v nich má každý partner to, po čem dychtí) a středisko protisebevražedné terapie. Hakajawa, druhý japonský delegát, nám předvedl maketu takového domu – v měřítku 1:10 000 – s vlastní zásobou kyslíku, ale bez zásob vody a potravin, protože dům byl plánován s uzavřeným oběhem: veškerý odpad se měl regenerovat, a to včetně smrtelného potu a jiných tělesných sekrecí. Jahakawa, třetí Japonec, přečetl seznam lahůdek regenerovatelných z fekálií budovy. Byly tam mimo jiné umělé banány, perníčky, krabi, ústřice, dokonce i umělé víno, které se navzdory svému původu, který budil nepříjemné asociace, chuti vyrovná prý nejlepším vínům z Champagne. Do sálu byly přineseny vzorky v estetických lahvičkách a paštičky ve fóliovém balení, ale nikdo se kupodivu neměl k pití a paštičky každý diskrétně strkal pod židli, což jsem udělal i já. Původní plán, že by takový dům mohl létat dík mohutným rotorům, což by umožnilo hromadné výlety, padl jednak proto, že takových domů mělo být postaveno v první fázi 900 miliónů, jednak proto, že by přemisťování bylo bezpředmětné. I kdyby měl dům 1000 východů a kdyby jeho obyvatelé užívali všechny, stejně by nikdy neodešli, protože než by opustili budovu poslední, už by vyrostly děti, které se za tu dobu narodily.

Japonci byli na svůj projekt nesmírně hrdi. Po nich se přihlásil o slovo Norman Youhas z delegace USA, který navrhl sedm různých metod, jak zbrzdit demografickou explozi: odrazování za pomoci přesvědčování a policie, deerotizaci, nucenou celibatizaci, onanizaci, subordinaci, a vůči nenapravitelným – kastraci. Každé manželství se mělo ucházet o právo mít dítě, mělo skládat příslušné zkoušky ve všech kategoriích, a to kopulační, edukační a bezkolizní. Nezákonný porod dítěte se měl trestat, za premeditaci a recidivu hrozilo viníkům doživotí. K tomuto referátu se vztahovaly ty hezké prospekty a bločky s trhacími kupóny, jež jsme dostali v kongresových materiálech. Hazelton a Youhas navrhovali, aby byla vytvořena nová povolání, a to sňatkového invigilátora, zakazovače, rozdělovače a ucpávače. Současně nám byl rozdán návrh na nový trestní zákon, podle něhož bylo hlavním deliktem oplodňování jakožto zločin obzvlášť společensky škodlivý. Při rozdávání návrhu zákona došlo k incidentu, neboť z galérie pro obecenstvo hodil kdosi do sálu Molotovův koktajl. Pohotovost (byla na místě, diskrétně ukrytá v kuloárech) provedla svou práci a pořádková služba honem zakryla roztříštěná sedadla a pozůstatky velkou nylonovou oponou s veselými estetickými vzory. Jak je vidět, myslelo se předem na všechno. Mezi jednotlivými referáty jsem se pokoušel číst místní noviny, a protože jsem z jejich španělštiny rozuměl každé páté až desáté slovo, dozvěděl sejm se, že vláda stáhla do hlavního města obrněné jednotky, vyhlásila policejní pohotovost prvního stupně a zavedla výjimečný stav. Mám dojem, že kromě mě si nikdo z přítomných nebyl vědom, jak vážná je venku situace. V sedm byla přestávka, kdy si každý mohl něco sníst, přirozeně na vlastní účet, a když jsem se vracel do sálu, koupil jsem si další mimořádné vydání vládního deníku Nación a několik odpoledních deníků extremistické opozice. Přestože jsem měl se španělštinou potíže, nestačil jsem při četbě novin žasnout, protože vedle článků plných optimistických a blažených úvah mezilidským milostných vztazích, jež jsou zárukou všeobecného štěstí, jsem našel i jiné články, v nichž se vyhrožovalo krvavými represáliemi extremistů. Tuto rozmanitost jsem si neuměl vysvětlit jinak než hypotézou, že jedni novináři pili ten den vodu z vodovodu, kdežto druzí ne. V pravicovém listu ji zřejmě pili méně, protože redakční pracovníci, lépe placení než opoziční, se při své práci osvěžovali dražšími nápoji. Avšak i extremisté, ač jak známo měli sklon k určité askezi ve jménu vyšších principů a ideálů, hasili žízeň vodou jen za zvláštních okolností, uvážíme-li, že quartzupio, nápoj ze zkvašené šťávy rostliny melmenole, je v Kostarikaně fantasticky levný.

Jen jsme se zabořili do měkkých klubovek a profesor Dringenbaum ze Švýcarska vyslovil první číslo svého proslovu, ozvaly se dunivé výbuchy. Budova se lehce zachvěla v základech, okna zařinčela, ale optimisté volali, že je to jenom zemětřesení. Pokud jde o mě, domníval jsem se spíš, že nějaká opoziční skupina, demonstrující před hotelem od začátku porad, hodila do haly petardy. Z této domněnky mě však vyvedl rachot a hřmot daleko silnější. Ozvaly se také samopaly s jejich charakteristickým staccatem. Už jsme si nemohli déle dělat iluze: v Kostarikaně vypukly pouliční boje. Jako první se ze sálu vypařili novináři, na které střelba zapůsobila jako budíček. Profesionální povinnost je volala na ulici. Profesor Dringenbaum se ještě chvíli pokoušel pokračovat ve své dosti pesimistické přednášce. Hlásal totiž názor, že další fází naší civilizace bude kanibalizace. Odvolával se na známou teorii Američanů, kteří vypočítali, že půjde-li na Zemi všechno dál jako doposud, promění lidstvo za čtyři sta let naši planetu v živou kouli těl, která se bude zvětšovat rychlostí světla. Přednášku však přerušily další výbuchy. Dezorientovaní futurologové začali vycházet ze sálu a mísili se v hale s účastníky Kongresu Osvobozené literatury, které vypuknutí bojů zrovna přistihlo – jak tomu nasvědčovalo jejich vzezření – při činnosti vyjadřující naprostou lhostejnost k hrozbě přelidnění. Za redaktory nakladatelství A. Knopfa nesly sekretářky (nemohu říci, že byly v negližé, protože kromě vzorů ve stylu “op-artu” namalovaných na kůži neměly na sobě vůbec nic) příruční vodní dýmky a nargilé, ve kterých hořela módní směs LSD, marihuany, yobimbinu a opia. Dověděl jsem se, že reprezentanti Osvobozené literatury právě upálili in effigie ministra pošt USA za to, že přikázal poštám, aby ničily letáky vyzývající k hromadnému provozování krvesmilství. Když sešli do haly, chovali se velice nevhodně, obzvláště uvážíme-li vážnost situace. Veřejnou morálku nenarušovali jen ti z nich, kteří byli fyzicky totálně vyčerpáni nebo omámeni narkotiky. Slyšel jsem výkřiky z kabin, kde obtěžovali hotelové telefonistky, a nějaký břicháč v levhartí kůži s hašišovou pochodní v ruce řádil mezi řadami plášťů v šatně a útočil na šatnářky. Recepčním za přispění vrátných se ho jen stěží podařilo zneškodnit, z mezipatra nám někdo házel na hlavy haldy barevných fotografií, zobrazujících všechno to, co pod vlivem chtíče může udělat jeden člověk s druhým, a dokonce ještě mnohem víc. Když se na ulici objevily první tanky, dobře viditelné z oken, vyřinul se z výtahů dav vyděšených filumenistů a opozičníků. Šlapali po předkrmech a zákuscích, které si přinesli vydavatelé a kterých teď leželo na podlaze haly plno, a zmítali sebou na všechny strany. Davem se tlačil vousatý antipapista, řval přitom jako rozzuřený buvol a mlátil pažbou papežovky každého, kdo mu stál v cestě. Viděl jsem na vlastní oči, že vyběhl před hotel jen proto, aby skryt za rohem začal pálit na pobíhající postavy. Byl to skutečný extremistický idealista nejradikálnějšího ražení, a tak mu bylo v podstatě jedno, na koho střílí. V hale plné výkřiků hrůzy a zhýralství nastalo skutečné pandemonium. S řinkotem vyletěla první veliká okna. Pokoušel jsem se najít známé novináře, a když jsem viděl, že se vytrácejí na ulici, následoval jsem je, protože atmosféra v Hiltonu byla už opravdu nesnesitelná. Pod hotelovým okapem za betonovou stěnou nájezdu pro auta klečelo několik fotoreportérů a tvrdošíjně filmovalo okolí, což bylo dost nesmyslné, protože lidé jako obvykle zapálili nejprve auta s cizími poznávacími značkami a z parkoviště u hotelu tryskaly plameny a kouř. Mauvin z AFP, který se ocitl vedle mě, si spokojeně mnul ruce, že přijel autem najatým u Hertze. Smál se na celé kolo, když pozoroval, jak oheň tráví jeho dodge, což se nedalo říci o většině amerických novinářů. Všiml jsem si, že se někteří lidé pokoušejí hořící auta hasit, byli to většinou nuzně odění starci, kteří běhali s vědry pro vodu k blízké fontáně. Už to stálo za zamyšlení. V dálce, u ústí Avendy del Salvation a del Resurrection, se nezřetelně leskly policejní přílby. Prostranství před hotelem i trávníky s tlustokmennými palmami byly v této chvíli prázdné. Staříci se ochraptělými hlasy navzájem povzbuzovali k záchranné akci, přestože jim podklesávala stářím opotřebovaná kolena. Taková obětavost mi připadala přímo neuvěřitelná, ale pak jsem si vzpomněl, co jsem zažil ráno, a hned jsem se se svým podezřením svěřil Mauvinovi. Rachot samopalů, přehlušovaný dunivými výbuchy, nám ztěžoval dorozumění. Ve Francouzově bystré tváři se chvíli zračila naprostá dezorientace, až se mu najedno zablesklo v očích. “Ha!” zařval, aby přehlušil rámus. “Voda! Voda z vodovodu, co? Velký bože, poprvé v dějinách! To je kryptochemokracie!” A po těchto slovech se rozběhl do hotelu. Samozřejmě k telefonu. Stejně bylo divné, že ještě fungovaly.

Když jsem tak stál na nájezdu, připojil se ke mně profesor Trottelreiner ze skupiny švýcarských futurologů – a tenkrát došlo k tomu, co už se vlastně mělo stát dávno: celý komplex Hiltonu začal obkličovat rozvinutý kordón policistů v černých přílbách, neprůstřelných černých vestách a plynových maskách, aby se zbraní v ruce čelil davu, který se právě vynořil z parku, dělícího nás od budov městského divadla. Zvláštní oddíly zkušeně rozestavovaly granátomety a první dávky poslaly do davu. Exploze byly podivně slabé, zato se při nich uvolňovaly mraky bílého dýmu. Nejprve mi napadlo, že je to slzotvorný plyn, ale dav místo aby prchal nebo reagoval zuřivou vřavou, začal se zřetelně stahovat k těm mlžným oparům. Výkřiky rychle ztichly a místo nich jsem uslyšel cosi jako odříkávání litanií či zpěv modliteb. Novináři, kteří se s kamerami a magnetofony zmítali mezi policejním kordónem a vchodem do hotelu, si lámal hlavu, co to může být, ale já už jsem si to domyslel: policie zřejmě použila chemického konejšidla v aerosolu. Ale od Avenidy del … - už se nepamatuji čeho – vyšel jiný zástup, na který tyto granáty neúčinkovaly anebo to jen tak vypadalo. Potom se říkalo, že tenhle zástup šel dál, by se sbratřil s policií, a nikoli a by ji roztrhal na kusy, ale kdo mohl v tom všeobecném chaosu vidět tak subtilní rozdíly? Nejdřív zaduněly granátomety, po nich se ozvalo typické šumění a syčení vodních děl, nakonec zarachotily dávky z kulometů, a v jednom okamžiku se vzduch rozechvěl kokrháním střel. Šlo do tuhého. Padl jsem na betonovou zídku nájezdu jako za předprseň zákopu a skrčil jsem se mezi Stantora a Haynese z Washington Postu. Několika slovy jsem jim vysvětlil podstatu věci. Nejdřív mi vynadali, že jsem tohleto palcové tajemství přednostně prozradil reportérovi z AFP, pak se s největší možnou rychlostí doplížili do hotelu, ale za chvilku byli zpátky s protáhlými tvářeni. Telefonické spojení už bylo přerušeno. Stantor se však dostal k důstojníkovi, který řídil obranu hotelu, a od toho se dověděl, že za chvíli přiletí letadla naložená blby, to znamená “bombami lásky k bližnímu”. Pak nám poručili, abychom opustili prostranství, a všichni policisté si nasadili plynové masky se zvláštními filtry. Nám je také rozdali.

Profesor Trottelreiner, který je náhodou odborník na psychotropní farmakologii, mě varoval, abych plynové masky za žádných okolností nepoužil, protože při větší koncentraci aerosolu přestává chránit. Dochází k jevu, kterému se říká “průnik filtrem”, což znamená, že v určitou chvíli může člověk vdechnou větší dávku, než kdyby volně dýchal okolní vzduch. Na mé otázky odpověděl, že jediným účinným prostředkem je kyslíkový přístroj. Šli jsme tedy do hotelové recepce, kde jsme našli ještě posledního zaměstnance, a podle jeho pokynů jsme vyhledali požární sklad, kde skutečně ležely Draegerovy kyslíkové přístroje s uzavřeným okruhem. Vzali jsme si je a vrátili se na ulici v okamžiku, kdy pronikavý hvizd proťatého vzduch zvěstoval nálet prvních letadel. Jak známo, byl Hilton omylem blbardován několik okamžiků od zahájení úderu ze vzduchu. Následky náletu byly strašlivé. Blby zasáhly sice jen vzdálenější křídlo nižší části budovy, kde se v najatých stáncích konala výstava Sdružení vydavatelů Osvobozené literatury, takže prozatím nedošel újmy nikdo z hotelových hostů, zato to pěkně schytala policie, která nás střežila. Za minutu ovládl záchvat lásky k bližnímu všechny policisty. Před mýma očima si strhávali masky z obličeje, ronili hořké slzy zkroušenosti, na kolenou prosili demonstranty za odpuštění, násilím jim strkali do rukou své solidní pendreky a prosili o co největší výprask, a po dalším blbardování, kdy koncentrace aerosolu ještě více vzrostla, se začali vrhat na každého, kdo jim přišel pod ruku, a chtěli ho laskat a milovat. Průběh událostí se podařilo rekonstruovat teprve několik týdnů po tragédii, a to jen částečně. Vláda se rozhodla ztlumit v zárodku chystaný palácový převrat a napustila do tlakové věže asi 700 kilogramů mírňanu konejšnatého a superkaresinu s felicitolem. Preventivně byl odříznut přítok vody k policejním a vojenským kasárnám, ale vzhledem k nedostatku znalců musela akce skončit fiaskem: nikdo nevzal zřetel ani na průnik aerosolu filtry masek, ani na to, že různé společenské skupiny používají pitné vody velice rozdílným způsobem.

Policejní konverze tedy zaskočila vládní činitele o to krutěji, že – jak mi vysvětlil Trottelreiner – je působení benignátorů tím intenzivnější, čím méně dosud člověk podléhal přirozeným impulsům dobrosrdečnosti. To vysvětluje skutečnost, že když dvě letadla další vlny blbardovala sídlo vlády, mnoho nejvyšších policejních a vojenských činitelů spáchalo sebevraždu, protože se nedokázali vypořádat se strašlivými výčitkami svědomí za svou až dosud provozovanou politiku. Když ještě dodám, že sám generál Díaz, ještě než se sebou skoncoval výstřelem z revolveru, dal otevřít brány věznic a propustil na svobodu všechny politické vězně, snáze pochopíme obzvláštní urputnost bojů, k nimž došlo v noci. Letecké základny za městem však zůstaly nedotčeny, jejich důstojníci měli své rozkazy a drželi se jich až do konce. Zato když vojenští a policejní pozorovatelé ve svých hermetických bunkrech viděli, co se děje, uchýlili se ke krajnosti, která uvrhla celé Nounas do šíleného záchvatu citové pomatenosti. O tom všem jsme přirozeně v Hiltonu neměli potuchy. Bylo skoro jedenáct v noci, když se na jevišti válečného divadla, tedy na prostranství před hotelem a v okolních palmových parcích objevily první obrněné vojenské jednotky. Musely rozdrtit lásku k bližnímu, jakou projevovala policie, a to také udělaly, nešetříce krví. Chudák Alphonse Mauvin stál krok od místa, kde vybuchl konejšivý granát. Síla výbuchu mu utrhla prsty na levé ruce a levé ucho, ale on mě ujišťoval, že ta ruka už mu stejně dávno nebyla k ničemu a to ucho že vůbec nestojí za řeč, jestli prý chci, že mi hned obětuje druhé. Dokonce vytáhl kapesní nůž, ale odebral jsem mu ho laskavým pohybem a odvedl ho na improvizovanou ošetřovnu, kde se o něho postaraly sekretářky osvobozených vydavatelů, všechny srdceryvně plačící dík chemickému obrácení. Ne dost na tom, že se oblékly, chodily teď dokonce s improvizovanými rouškami přes tvář, aby nikoho nesváděly k hříchu. Některé, které to sebralo víc, si ostříhaly vlasy u samé hlavy, nešťastnice. Když jsem se vracel z ošetřovny, měl jsem tu hroznou smůlu, že jsem narazil na skupinu vydavatelů. Nepoznal jsem je hned, měli na sobě nějaké staré pytle převázané provazy, které jim navíc sloužily k bičování. Proboha mě prosili o smilování, jeden přes druhého přede mnou klekali a zapřísahali mě, abych je po zásluze zbičoval za depravaci společnosti. Jaký byl můj úžas, když jsem se na ty flagelanty lépe podívala poznal v nich všechny zaměstnance Playboye včetně šéfredaktora! Ten mě vůbec nechtěl nechat volně projít, tak ho sužovalo svědomí. Zasedli si právě na mě, protože pochopili, že dík kyslíkovému přístroji jsem jediný člověk, který jim může zkřivit vlas na hlavě. Zprvu jsem sice tvrdošíjně odmítal, ale abych měl svatý pokoj, odhodlal jsem se nakonec jejich prosby splnit. Umdlévala mi ruka, v kyslíkové masce mi bylo dusno, bál jsem se, že neseženu druhou plnou kyslíkovou bombu, až mi tahleta dojde, ale oni se seřadili do dlouhé fronty a nemohli se dočkat, kdy už konečně přijdou na řadu. Abych se jich zbavil, poručil jsem jim nakonec posbírat všechny ty obrovské barevné tabule, které výbuch blbu ve vedlejším křídle Hiltonu rozházel po celé hale, takže to tam vypadalo jako v Sodomě a Gomoře dohromady. Na můj příkaz naházeli papíry na obrovskou hromadu před vchodem a zapálili ji. Jenže dělostřelectvo, které stálo v parku, považovalo hořící hromadu za nějakou signalizaci a soustředilo na nás palbu. Vzal jsem honem do zaječích, ale v suterénu jsem padl do rukou panu Harveyi Simworthovi, spisovateli, který přišel na nápad předělávat dětské knížky v pornografická díla (To on napsal Dlouhou Červenou Karkulku, jakož i Alibabu a čtyřicet zvrhlíků) a potom vydělal majland na přepracování světové klasiky. Používal jednoduchého triku, že prostě doplnil název díla dodatkem “Pohlavní život”, například “Sněhurky se sedmi trpaslíky”, “Jeníčka s Mařenkou”, “Gulivera” atd. atd. Marně jsem mu vysvětloval, že už nemohu hnout ruku. Křičel a plakal že ho tedy musím alespoň zkopat. Co jsem mohl dělat? Nechal jsem se přemluvit. Po těchto zážitcích už jsem byl tak groggy, že jsem se stěží doplazil do požárního skladu, kde jsem naštěstí našel ještě pár nedotčených kyslíkových bomb. Na svinuté hadici tam seděl profesor Trottelreiner, pohroužen do četby futurologických referátů a šťasten, že za své kariéry profesionálního objížděče kongresů konečně našel volnou chvíli. Blbardování zatím pokračovalo. V nejtěžších případech mrtvice z lásky (nejhrůznější byl zejména záchvat všeobecné náklonnosti, provázený milostnou třesavkou) radil profesor Trottelreiner použít kataplazmy a velkých dávek ricinu střídavě s výplachem žaludku.

V tiskovém středisku hráli v maskách karty Stantor, Wooley z Heraldu, Sharkey a Küntze, fotoreportér pracující momentálně pro Paris Match, protože vzhledem k přerušovanému telefonickému spojení neměl nic lepšího na práci. Když jsem začal kibicovat, přiběhl Jo Missinger, senior americké žurnalistiky, a volal, že policistům rozdali pastilky furiasolu jako protilék proti benignátorům. Dvakrát nám to říkat nemusel. Rozběhli jsme se do sklepů, ale brzy se vysvětlilo, že to byl falešný poplach. Vyšli jsme tedy před hotel.. Melancholicky jsem konstatoval, že mu chybí několik desítek vyšších pater. Hromada suti pohltila mé apartmá se vším, co v něm bylo. Požár ozářil tři čtvrtiny oblohy. Ramenatý policista v přílbě se hnal za nějakým výrostkem a křičel:  “Stůj, proboha, vždyť já tě miluju!”, ale výrostek jeho ujišťování ignoroval. Vřava už ztichla, a protože novináře trýznila profesionální zvědavost, vypravili jsme se opatrně k parku. Tam se za početné účasti tajné policie konaly černé, bílé, růžové i smíšené mše. Vedle stál obrovský dav srdceryvně plačících lidí. Drželi nad hlavami tabuli s obrovským nápisem PLIVEJTE NA NÁS, JSME PROVOKATÉŘI! Soudě podle početnosti davu těchto obrácených jidášů, byly zřejmě vládní výdaje na jejich mzdy značné, což určitě zhoršovalo hospodářskou situaci Kostarikany. Když jsme se vrátili do Hiltonu, spatřili jsme před ním jiný dav. Policejní vlčáci, kteří se proměnili v samaritánské bernardýny, vynášeli z hotelového baru nejdražší likéry a rozdávali je lidu. V baru zas zpívali policisté promíšení s opozičníky písně revoluční i konformistické. Nahlédl jsme do sklepa, ale projevy pokání, láskyplnosti a milostných vznětů, které jsme tam spatřil, mi připadaly tak odporné, že jsem raději zamířil do požárního skladu, kde, jak jsme věděl, sedí profesor Trottelreiner. I ten si k mému údivu sehnal tři partnery a hrál s nimi bridž. Docent Quetzalcoatl zahrál pod trumfové eso, což Trottelreinera tak dohřálo, že vstal od stolu. Když jsem ho společně s ostatními uklidňoval, strčil do dveří hlavu Sharkey a řekl nám, že právě na tranzistoru zachytil proslov generála Aquilla. Ten prý prohlásil, že krvavě potlačí povstání konvenčním bombardováním města. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že ustoupíme na nejnižší podlaží Hiltonu, tedy kanalizační, nacházející se pod kryty. Jelikož hotelová kuchyně ležela v troskách, nebylo co jíst. Vyhladovělí opozičníci, filumenisté a vydavatelé se cpali čokoládovými bonbóny, dětskou výživou a rosolem pro vzrůst potence, které našli v opuštěném centru erotiku v nárožní místnosti hotelového křídla. Viděl jsem, jak se měnil jejich výraz, když se povzbuzující afrodisiaka a levistika v jejich žilách mísila s benignátory. Hrůza pomyslet, kam to ta chemická eskalace přivede! Viděl jsem, jak se futurologové bratříčkují s indiánskými čističi bot, viděl jsem tajné agenty v objetí hotelového personálu, fraternizaci obrovských tlustých krys s kočkami – a ty všechny bez rozdílu olizovali policejní psi. Naše pomalá pouť – museli jsme si totiž s námahou razit cestu davem – mi dala pořádně zabrat, taky proto, že jsem šel poslední a nesl polovinu zásobních kyslíkových bomb. Zatvrzele jsem se probíjel vpřed navzdory tomu, že mě všichni lidé kolem hladili, líbali mi ruce a nohy, objímali mě a laskali. Konečně jsem uslyšel Stantorův triumfální výkřik. Našel vstup do kanálu! Posledním zbytkem sil jsme nadzvedli těžký příklop a jeden po druhém jsme se začali spouštět do betonové šachty. Když jsem podepřel profesora Trottelreinera, kterému sklouzla noha z příčle železného žebříku, zeptal jsem se ho, jestli si ten kongres představoval takhle. Místo odpovědi se mi pokoušel políbit ruku, což ve mně ihned vzbudilo podezření. Ukázalo se, že se mu maska při pádu svezla na stranu a on si lokl trošky vzduchu zamořeného dobrotivostí. Okamžitě jsme aplikovali mučení, dýchání čistého kyslíku a hlasité čtení Hajakawova referátu – to byl Howlerův nápad. Když se vzpamatoval, což dokázal sérií šťavnatých nadávek, šel s námi dál. Brzy se v chabém světle baterky objevily olejnaté skvrny na černé hladině kanálu. Tento pohled jsme uvítali s nesmírnou radostí, protože jsme věděli, že nás teď od povrchu rozblbardovaného města dělí deset metrů zeminy. Jak jsme však užasli, když jsme zjistili, že na tenhle azyl přišel už někdo před námi. Na betonovém prahu sedělo v kompletní sestavě ředitelství Hiltonu. Prozíraví manažeři byli vybaveni nafukovacími lehátky z hotelové plovárny, rádii, bednami whisky, schweppesu a studeným bufetem. Vzhledem k tomu, že i oni užívali kyslíkových přístrojů, nemohlo být ani řeči o tom, že by se s námi byli o cokoli ochotni rozdělit. Ale protože nás bylo víc a oni se nás začali bát, podařilo se nám je přesvědčit. V lehce vynucené shodě jsme se jali konzumovat humry. Touto neplánovanou večeří skončil první den futurologického kongresu.

 
 
Norman
Pavel Kamas