Futurologický kongres 3

Znaveni tím vším, co jsme onoho bouřlivého dne zažili, chystali jsme se přenocovat za okolností více než spartánských, vezmeme-li v úvahu, že jsme to museli udělat na úzkém betonovém chodníku poznamenaném stopami toho, k čemu je kanál určen. Nejprve tedy vznikl problém, jak spravedlivě rozdělit nafukovací lehátka, kterými se vybavilo prozíravé ředitelství Hiltonu. Lehátek bylo šest na dvanáct lidí, jelikož šestičlenné ředitelství hotelu bylo ochotno přenechat polovinu každého lehátka sekretářkám. Nás, kteří jsme sestoupili do kanálu pod Stantorovým vedením, však bylo dvacet: futurologická skupina profesorů Dringenbauma, Hazeltona a Trottelreinera, skupina novinářů a zpravodajů televizní stanice CBS se dvěma osobami kooptovanými cestou – neznámým zavalitým mužem v kožené bundě a holínkách a malou Jo Collinsovou, osobní spolupracovnicí redaktora Playboye. Stantor chtěl využít jejího chemického pokání a už cestou se s ní domlouval, jak jsem slyšel, že koupí autorská práva na první vydání jejích vzpomínek. Vzhledem k tomu, že lehátek bylo šest a zájemců třicet sedm, situace se okamžitě zostřila. Stáli jsme po obou stranách vytoužených lehátek a vrhali na sebe kosé pohledy, k čemuž nás ostatně nutily i kyslíkové masky. Někdo navrhl, abychom všichni na dané znamení masky sundali. To by ovšem znamenalo, že se nás okamžitě zmocní altruismus a předmět sporu zlikvidujeme. Přesto se k tomu nikdo neměl. Po dlouhých sporech jsme konečně dospěli ke kompromisu – dohodli jsme se, že budeme losovat a že každý odespí tři hodiny. Jako losy posloužily kupóny těch krásných kopulačních bločků, které někteří z nás ještě měli u sebe. Dopadlo to tak, že jsem měl spát v první směně, a to společně s profesorem Trottelreinerem, který byl hubenější, ba dokonce kostnatější, než mi bylo milé, když jsme spolu museli sdílet lože (vlastně spíš lehátko). Naši nástupci v pořadí nás brutálně probudili, a zatímco uléhali na vyhřátá lehátka, my jsme si dřepli na břeh kanálu a s obavami kontrolovali tlak v kyslíkových bombách. Bylo už jasné, že kyslík za několik hodin dojde. Perspektiva, že budeme zotročeni dobrotivostí, se zdála nevyhnutelná a nikomu nepřidávala na náladě. Moji druzi věděli, že už jsem toho stavu blaženosti okusil, a proto se mě zvědavě vyptávali, jaké to bylo. Ujišťoval jsem je, že to není tak zlé, ale nemluvil jsem zrovna přesvědčivě. Zmáhala nás ospalost. Abychom nespadli do kanálu, přivázali jsme se, čím kdo mohl, k železnému žebříku pod příklopem. Z neklidné dřímoty mě vytrhl výbuch silnější než všechny dosavadní. Rozhlédl jsem se v okolním šeru, neboť v rámci šetření jsme zhasli všechny svítilny až na jedinou. Na břeh kanálu vylézaly veliké tlusté krysy. Bylo zvláštní, že šly husím pochodem po zadních nohách. Štípl jsem se, ale nebyl to sen. Probudil jsem profesora Trottelreinera a ukázal mu tu zvláštnost. Nevěděl, co si o tom myslet. Krysy chodily ve dvojicích a vůbec si nás nevšímaly. Podle profesora bylo dobrým znamením, že nás neolizovaly. Vzduch byl zřejmě čistý. Opatrně jsme si sundali masky. Oba reportéři napravo ode mě spali. Krysy se pořád procházely po zadních, a já s profesorem jsme začali kýchat, protože nás lechtalo v nose. Nejprve jsem se domníval, že je to následkem kanálového pachu – dokud jsem si nepovšiml prvních kořínků. Sklonil jsem se ke svým nohám. Ne, mýlit jsem se nemohl. Rašily mi kořeny asi tak od kolen, kdežto výš jsem se zazelenal. Teď už mi pučely i ruce. Pupeny se rychle rozvíjely, rostly mi před očima, nalévaly se, i když byly bělavé jako u rostlin ve sklepě. Cítil jsem, že za chvilku začnu rodit plody. Chtěl jsem se zeptat Trottelreinera, jak si to vysvětlit, ale musel jsem hodně křičet, tak silně šuměl. Spáči také připomínali stříhaný živý plot obsypaný fialovými a červenými kvítky. Krysy oškubávaly lístečky, hladily si tlapkami kníry a rostly. Napadlo mi, že za chvíli na ně bude možno nasednout jako na koně. Stýskalo se mi po slunci – jako všem stromům. Jakoby z veliké vzdálenosti jsem zaslechl pravidelné hřmění, něco se sesypávalo, rachotilo, ozvěna se valila chodbami, začal jsem červenat, potom jsem zezlátl a nakonec mi listí opadalo. Copak, už je podzim? Tak rychle? podivil jsem se.

Zřejmě to znamenalo, že nastal čas k odjezdu, a tak jsem vyrval kořeny ze země a pro jistotu nastražil uši. Ano, zněly trouby. Jedna krysa, která vypadala jako překrásný exemplář hřebce, otočila hlavu a podívala se na mě pod šikmo zplihlými váčky smutnýma očima profesora Trottelreinera. Zacloumala mnou náhlá pochybnost. Je-li to profesor podobný kryse, nebylo by zdvořilé na něj nasednout, ale je-li to jen krysa podobná profesorovi, nemůže to vadit. Ale trouby zněly. Skočil jsem na něj, i když byl neosedlaný, a spadl jsem do kanálu. Teprve ta odporná koupel způsobila, že jsem se probral. Vylezl jsem na chodník, třesa se hnusem a vzteky. Krysy mi neochotně udělaly trochu místa. Pořád se procházely po zadních. Ale vždyť je to jasné, prolétlo mi hlavou, to jsou přece halucinogeny! Když jsem se já považoval za strom, proč by se ony nemohly považovat za lidi? Začal jsem rukama hledat kyslíkovou masku, abych si ji honem nasadil. Našel jsem ji a začal si ji natahovat na tvář, ale dýchal jsem nadále neklidně, protože jsem nemohl mít jistotu, je-li to opravdová maska, nebo jen její zdání.

Kolem mě se najednou rozjasnilo. Zvedl jsem hlavu, spatřil otevřený příklop a v něm seržanta americké armády, jak ke mně natahuje ruku.

“Honem! Honem!” volal.

“Přiletěly helikoptéry?!” vyskočil jsem rovnýma nohama.

“Nahoru, honem!” volal.

Jiní už také vstávali. Šplhal jsem po žebříku.

“Konečně!” supěl pode mnou Stantor.

Nahoře bylo od požáru světlo jako ve dne. Rozhlédl jsem se, nikde žádné helikoptéry, jen pár vojáků v parašutistických bojových přílbách, připevněných řemínky pod bradou, nám podávalo nějaké postroje.

“Co je to?” zeptal jsem se udiveně.

“Honem, honem!” volal seržant.

Vojáci mě začali sedlat. Halucinace! pomyslel jsem si.

“Žádné halucinace, to je naše výsadkářská výstroj, individuální raketky, nádrž máte v torně,” řekl seržant. “Přidržte se tohohle,” strčil mi do ruky nějakou páku. Voják, který stál za mými zády, mi dotahoval popruh. “Hotovo!”

Seržant mi poklepal na rameno a stiskl něco na mé torně. Ozval se táhlý ostrý svist, na nohy se mi vyvalila pára nebo bílý dým, který se dral z trysky, a hned jsem vylétl do vzduchu jako pírko.

“Ale vždyť já to neumím řídit!” volal jsem, když jsem letěl rovnou do černého nebe, nebezpečně se lesknoucího odlesky požárů.

“To se naučíte. Azimut na Po-lár-ku!” křičel zdola seržant.

Podíval jsem se pod nohy. Právě jsem letěl nad gigantickou hromadou suti, která byla ještě nedávno Hiltonovým hotelem. Vedle jsem viděl maličkou skupinku lidí, o kousek dál vybuchovaly v obrovském prstenci krvavé ohnivé plameny, proti ohni se černala malá kulatá skvrna – to startoval, s otevřeným deštníkem, profesor Trottelreiner. Ohmatával jsem se, abych se přesvědčil, zda jsou popruhy a šle správně utaženy. V torně to bublalo a syčelo, pára z trysky mě pálila do lýtek víc a víc, a tak jsem krčil nohy, jak jsem mohl, jenže tím jsem zase ztratil rovnováhu a dobrou minutu jsem se točil ve vzduchu jako káča. Potom jsem omylem trhl pákou a asi jsem změnil něco v nastavení trysek, protože najednou jsem letěl vodorovně. Bylo to docela příjemné a mohlo to být ještě příjemnější, kdybych aspoň věděl, kam letím. Manipuloval jsem pákou a snažil jsem se něco rozeznat v prostoru pod sebou. Jako černé zuby se tam rýsovaly trosky domů na pozadí požárů. Viděl jsem modré, červené a zelené nitky ohně, které ke mně vylétaly od země, za uchem mi něco zakokrhalo a já pochopil, že střílejí po mně. Tak tedy rychleji, rychleji! Stiskl jsem páku. Torna zakašlala a zapískala jako utahaná lokomotiva, polila mi nohy horkou párou a odpíchla se tak rychle, že jsem vylétl v kotrmelcích do prostoru černého jako kolomaz. Vítr mi hvízdal v uších, cítil jsem, jak mi z kapsy vypadávají nůž, náprsní taška a jiné drobnosti, pokoušel jsem se pro ně potopit, ale zmizely mi z očí. Byl jsem sám pod klidnými hvězdami a za neustálého sykotu, šumění a dunění… jsem letěl. Snažil jsem se najít Polárku, abych se dostal na její kurs. Když se mi to podařilo, torna vydechla naposled a já začal rychleji a rychleji padat k zemi. Viděl jsem v mlze klikatou silnici, stíny stromů a nějaké střechy. Těsně nad zemí vyzvracela naštěstí torna ještě zbytek páry. To přibrzdilo můj pád, takže jsem dopadl do trávy poměrně měkce. Kousek ode mě ležel kdosi v příkopě a sténal. Byla by to neuvěřitelná náhoda, kdyby to byl profesor Trottelreiner – pomyslel jsem si. Ale byl to on. Pomohl jsem mu vstát. Ohmatával si celé tělo a naříkal, že ztratil brýle. Jinak se mu nic nestalo. Prosil mě, abych mu pomohl odepnout tornu. Klekl si na ni a vytáhl něco z postranní kapsy. Byly to nějaké kovové trubky s kolečkem.

“A teď tu vaši…”

Z mé torny také vytáhl kolečko a něco s ním kutil. Pak zvolal:

“Nasedat, jedeme!”

“Co je to? Kam?” ptal jsem se užasle.

“Dvojkolo, do Washingtonu,” odpověděl lakonicky profesor s nohou na pedálu.

Halucinace! prolétlo mi hlavou.

“Žádné halucinace!” utrhl se Trottelreiner. “Docela obyčejná parašutistická výstroj.”

“No dobře, ale jak to, že tomu rozumíte?” zeptal jsem se, když jsem se usadil na zadním sedátku. Profesor se odstrčil a jeli jsme po trávě, dokud se neobjevil asfalt.

“Pracuji pro USAF!” křikl profesor a šlápl do pedálů.

Pokud se pamatuji, dělily nás od Washingtonu ještě Peru a Mexiko, o Panamě nemluvě.

“Na kole tam nedojedeme!” zavolal jsem proti větru.

“Jenom do sběrného tábora!” odpověděl profesor.

Že by to snad nebyl obyčejný futurolog, za kterého se vydával? To jsem se ale dostal do pěkné kaše! Já přece ve Washingtonu nic na práci nemám! Začal jsem brzdit.

“Co to děláte? Šlapejte!” přikázal přísně profesor skloněný nad řídítky.

“Ne, zastavte! Já dál nejedu!” odpověděl jsem energicky.
Tandem se zapotácel a zpomalil. Profesor se opřel nohou o zem a ironicky ukázal na okolní tmu.

“Jak chcete. Dej vám bůh štěstí!”

A rozjel se dál.

“Dík!” zavolal jsem a díval se za ním. Červená jiskřička zadního světla zmizela ve mně a já jsem se celý zmatený posadil na milník, abych si promyslel svou situaci.

Něco mě píchalo do lýtka. Mechanicky jsem si tam sáhl, nahmatal nějaké větvičky a začal je ulamovat. Zabolelo to. Jestli jsou to moje větvičky, jsem zřejmě stále ještě v halucinaci, řekl jsem si. Sklonil jsem se, abych to zjistil, ale vtom mě do očí udeřilo světlo. Ze zatáčky vylétly stříbrné jódové reflektory, obrovský stín auta zpomalil, dvířka se otevřela. Uvnitř svítily zelené, zlaté a modré řádky světýlek na palubní desce, matové světlo ozařovalo dvě ženské nohy v nylonkách, chodidla ve zlaté ještěrce spočívala na pedálech, snědá tvář s purpurovými rty se ke mně sklonila, zatřpytily se brilianty na prstech, které držely volant.

“Mám vás svézt?”

Nasedl jsem. Byl jsem překvapen, že jsem zapomněl na své větvičky. Úkradkem jsem si přejel rukou po lýtkách, byly to jen ostny.

“Copak, už?” ozval se hluboký hlas smyslného zabarvení.

“Co už?” zeptal jsem se nechápavě.

Pokrčila rameny. Mohutné auto vyrazilo, dotkla se nějaké klávesy, nastala tma, jen před námi se hnal cár osvětlené cesty, od palubní desky se linula tleskavá melodie. To je mi nějak divné, pomyslel jsem si, tohle mi nejde dohromady. Žádná ruka, žádná noha. Větvičky sice taky ne, jen ostny, ale přece jen, přece!

Podíval jsem se na cizinku. Byla rozhodně krásná, vábně, démonicky, broskvově krásná. Ale místo o sukně měla nějaká péra. Pštrosí? Zase halucinace?… Jenže dnešní dámská móda… Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Silnice byla prázdná. Řítili jsme se vpřed, až se ukazatel tachometru vychýlil, jak nejdál mohl. Najednou mě zezadu nějaká ruka chytila za vlasy. Trhl jsem sebou. Prsty zakončené ostrými nehty mě škrábaly do týlu, ale spíš mazlivě než vražedně.

“Kdo je to? Co je? Pokoušel jsem se uvolnit, ale nemohl jsem hlavou ani hnout. “Pusťte mě!”

Objevila se světla, nějaký velký dům, pod koly zachrastil štěrk, vůz rychle odbočil, přilnul k chodníku a zastavil.

Ruka, která mě pořád ještě držela za vlasy, patřila druhé ženě, bledé, štíhlé, v tmavých brýlích a černém oděvu. Dveře se otevřely.

“Kde to jsme?” zeptal jsem se.

Mlčky mě obě popadly, ta od volantu mě strkala ven, ta druhá už byla venku a táhla mě na chodník. Vylezl jsem z auta. V domě byla zábava v plném proudu, slyšel jsem hudbu, nějaký opilý křik, vodotrysk se měnil do žluta a do červena ve světle linoucím se z oken vedle vstupních dveří. Mé společnice mě pevně chytily pod pažemi.

“Ale já nemám kdy!” koktal jsem.

Mých slov si vůbec nevšímaly. Ta černá se ke mně sklonila a horkým dechem mi šeptla přímo do ucha:

“Hú!”

“Co prosím?”

Už jsme byli přede dveřmi. Obě se daly do smíchu, ale nesmály se na mě, nýbrž mně. Všechno mě od nich odpuzovalo. Navíc se neustále zmenšovaly. Klekaly si snad? Ne, nohy jim obrůstaly peří. No, tak přece jen halucinace, oddechl jsem si s úlevou.

“Žádné halucinace, ty bábovko!” vyprskla ta v brýlích. Zvedla kabelku vyšívanou černými perlami a praštila mě jí přímo do temene, až jsem vyjekl.

“Podívejme se na něho, halucinanta!” říkala ta druhá. Druhá rána mě zasáhla do téhož místa. Upadl jsem na zem a zakryl si hlavu rukama. Otevřel jsem oči. Profesor Trottelreiner se nade mnou skláněl s deštníkem v ruce. Ležel jsem na chodníku nad kanálem. Krysy se pořád ještě procházely ve dvojicích.

“Kde vás bolí, tadyhle?” vyptával se profesor.

“Ne, tadyhle…” ukázal jsem mu opuchlé temeno.

Vzal deštník za tenčí konec a praštil mě do obolavělého místa.

“Pomoc!” vykřikl jsem. “Přestaňte! Proč…”

“To je jediná pomoc, jakou vám mohu poskytnout,” odpověděl futurolog nemilosrdně, “Nemám bohužel po ruce žádné jiné antidotum.”

“Aspoň ne tím kováním, propánajána!”

“Je to jistější.”

Udeřil mě ještě jednou, otočil se a na někoho zavolal. Zavřel jsem oči. Hlava mě příšerně bolela. Ucítil jsem, jak se mnou trhli. Profesor Trottelreiner a muž v kožené bundě mě chytili za ruce a za nohy a někam odnášeli.

“Kam mě to nesete?” volal jsem.

Z třesoucího se stropu se mi sypala omítka do očí. Cítil jsem, jak ti dva, co mě nesou, kráčejí po nějakém houpavém prkně nebo lávce, a třásl jsem se strachy, aby neuklouzli. “Kam mě to nesete?” zeptal jsem se zase slabě, ale nikdo mi neodpověděl. Ve vzduchu zněl nepřetržitý hukot. Od požáru bylo jasno jako ve dne. Byli jsme už venku, nějací lidé ve stejnokrojích chytali jednoho po druhém všechny vytažené z kanálu a dost brutálně je házeli do otevřených dveří. Zahlédl jsem obrovské bíle namalovaná písmena US ARMY COPTER 1 109 849 a padl jsem na nosítka. Profesor Trottelreiner strčil hlavu do helikoptéry.

“Odpusťte, pane Tichý!” křičel. “Nemohl jsem udělat nic jiného!”

Někdo, kdo stál za ním, mu vytrhl deštník z ruky, dvakrát jím profesora křížem praštil po hlavě a strčil do něho, až profesor zasténal a padl mezi nás. Současně zašuměly rotory, zahučely motory a stroj se majestátně vznesl do vzduchu. Profesor usedl k nosítkám, na kterých jsem ležel, a jemně si hladil týl. Musím se přiznat, že ač jsem chápal samaritánství jeho činů, s uspokojením jsem konstatoval, že mu naběhla obrovská boule.

“Kam letíme?”

“Na kongres,” řekl Trottelreiner a stále se ještě šklebil.

“Cože? Jak to na kongres? Ten už přece byl!”

“Washington intervenoval,” oznámil mi lakonicky profesor. “Budeme pokračovat v jednání.”

“Kde?”

“V Berkeley.”

“Na univerzitě?”

“Ano. Nemáte u sebe nůž?”

“Ne.”

Helikoptéra se otřásla. Rána a plamen rozpáraly kabinu, z níž jsme jeden po druhém vylétli do bezbřehé tmy. Prožíval jsem pak dlouhá muka. Zdálo se mi, že slyším jekot sirén, že mi někdo rozřezává šaty nožem, ztrácel jsem vědomí a znovu jsem se probouzel. Třásla mnou horečka a mizerná cesta, viděl jsem matově bílý strop sanitky. Vedle mě ležel jakýsi dlouhý předmět, který vypadal jako obandážovaná mumie. Podle přivázaného deštníku jsem poznal profesora Trottelreinera. Přežil jsem to… prolétlo mi hlavou. Že jsme se taky nerozsekali na cimprcampr, to bylo ale štěstí! Najednou vůz prudce zatočil, brzdy pronikavě zaskřípěly, udělali jsme kotrmelec. Rána a plamen roztrhly tu plechovou škatuli. Copak, už zase? bleskla mi hlavou poslední myšlenka, než jsem se pohroužil do temné nepaměti. Když jsem otevřel oči, spatřil jsem nad sebou skleněnou kopuli. Nějací bíle odění maskovaní lidé s rukama pozvednutýma jako před oltářem spolu hovořili šeptem.

“Ano, to byl Tichý,” zaslechl jsem. “Semhle do sklenice. Ne, ne, jen mozek. Ostatní není k ničemu. A teď narkózu.”

Niklový kroužek lemovaný vatou mi všechno zakryl, chtěl jsem křičet, volat o pomoc, ale vdechl jsem pálivý plyn a rozplynul se v nicotu. Když jsem se zase probral, nemohl jsem otevřít oči ani pohnout rukou či nohou, jako kdybych byl ochrnutý. Pokoušel jsem se o to znovu a znovu, bez ohledu na to, že mě všechno bolelo.

“Ležte klidně, neházejte sebou!” uslyšel jsem milý, melodický hlas.

“Cože? Kde to jsem? Co se to se mnou…?” vykoktal jsem. Měl jsem úplně cizí ústa i celou tvář.

“Jste v sanatoriu. Všecko je v pořádku. Buďte dobré mysli. Hned vám dáme něco k jídlu…”

“Ale já nemám čím…, chtěl jsem odpovědět. Ozvalo se cvaknutí nůžek. Z obličeje mi odpadly kusy gázy. Rozjasnilo se. Dva urostlí ošetřovatelé mě jemně, avšak pevně vzali pod pažemi a postavili na nohy. Užasl jsem, jak jsou velicí. Posadili mě do křesla na kolečkách. Přede mnou se kouřilo z vábně vypadající polévky. Sáhl jsem automaticky po lžíci a všiml jsem si, že ruka, která ji uchopila, je malá a černá jako eben. Zvedl jsem ji k očím. Soudě podle toho, že jsem jí mohl pohybovat, jak jsem chtěl – byla to moje ruka. Ale úplně se změnila. Chtěl jsem se zeptat proč, zvedl jsem hlavu a mé oči narazily na zrcadlo na protější zdi. V křesle na kolečkách tam seděla mladá krásná černoška v pyžamu, celá zafačovaná, s užaslým výrazem ve tváři. Dotkl jsem se nosu. Odraz v zrcadle udělal totéž. Začal jsem si ohmatávat obličej, krk, a když jsem narazil na poprsí, vyrazil jsem úzkostný výkřik. Měl jsem hlásek jako konipásek.

“Proboha!”

Ošetřovatelka někomu vynadala, že nezakryl zrcadlo. Potom se ke mně obrátila:

“Pan Ijon Tichý, že?”

“Ano. Totiž­… ano, ano!! Ale co to má znamenat? Ta černá slečna…”

“Transplantace. Nedalo se nic jiného dělat. Chtěli jsme vám zachránit život. Abychom vás zachránili, totiž abychom zachránili váš mozek,” říkala chvatně, ale zřetelně sestra a držela mě za obě ruce. Zavřel jsem oči. Pak jsem je otevřel. Bylo mi nanic. Přišel chirurg, vypadal nanejvýš rozhořčeně.

“Co je to tu za pořádek?” zařval. “Pacient mohl dostat šok!”

“Už je v něm,” odpověděla ošetřovatelka. “Za to může Simmons, pane profesore. Říkala jsem mu, aby zrcadlo zakryl!”

“Že je v šoku? Tak na co čekáte? Na sál!” zavelel profesor.

“Ne! Už dost!” volal jsem.

Ale nikdo si mého dívčího pištění nevšímal. Na oči a na tvář mi padla bílá rouška. Snažil jsem se jim vytrhnout, ale marně. Slyšel jsem a cítil, jak se gumová kola vozíku otáčejí po parketách. Ozval se příšerný lomoz, začala praskat okna. Celá nemocniční chodba byla plná plamenů a rámusu.

“Teroristi! Teroristi!” hulákal někdo, prchajícím praskalo sklo pod nohama, chtěl jsem ze sebe strhnout všechna ta plátna, ale nemohl jsem. Ucítil jsem strašlivou bolest v boku a ztratil jsem vědomí.

Probral jsem se v ovocném rosolu. Byl brusinkový, málo slazen. Ležel jsem na břiše, na zádech mě tížilo něco velikého, dosti měkkého. Shodil jsem to ze sebe. Byla to matrace. Cihlová drť mě bolestivě tlačila do kolen a do dlaní. Vyplivoval jsem brusinková zrníčka a zrnka písku a zvedal jsem se na ruce. Izolačka vypadala jako po výbuchu pumy. Okenní rámy vylétly ze zdi, poslední skelné zuby trčely k podlaze. Síť převržené postele byla celá začouzená. Vedle mě ležel potištěný velký arch papíru pokecaný od rosolu. Vzal jsem ho do ruky a začal číst.

 

Milý paciente (jméno a příjmení)! Nalézáš se ve státní experimentální nemocnici. Operace, která Ti zachránila život, byla vážná – velice vážná (nehodící se škrtněte). Naši nejlepší chirurgové, opírající se o nejnovější vymoženosti medicíny, na Tobě provedli jednu – dvě – tři – čtyři – pět – šest – sedm – osm – devět – deset operací (nehodící se škrtněte). Pro Tvé dobro byli nucen nahradit určité části Tvého organismu orgány převzatými od jiných osob podle federálního zákona Sněmovny reprezentantů a Senátu (1998/0001/89/1 Sb.). toto přátelské oznámení, které nyní čteš, Ti má pomoci, aby ses co nejlépe přizpůsobil nově vzniklým životním podmínkám. Zachránili jsme je pro Tebe. Byli jsme bohužel nuceni Ti odoperovat ruce, nohy, záda, lebku, krk, břicho, ledviny, játra, jiné (nehodící se škrtněte). Pokud jde o stav Tvých dočasných tělesných pozůstatků, nemusíš si o ně dělat starosti, postarali jsme se o ně ve shodě s Tvým náboženstvím a podle jeho přikázání jsme je pohřbili, spálili, mumifikovali, popel rozhodil do větru, popel uložili do urny, vysvětili, vysypali do odpadků (nehodící se škrtněte). Nová tělesná schránka, v níž budeš od této chvíle vést šťastný a zdravý život, může být pro Tebe určitý překvapením, ale ujišťujeme Tě, že stejně jako ostatní naši milí pacienti si na ni brzy zvykneš. Doplnili jsme takové orgány, (nehodící se škrtněte), jaké jsme měli k dispozici. Poskytujeme Ti na tyto orgány záruku na dobu jednoho roku, šesti měsíců, jednoho čtvrtletí, tří týdnů, šesti dnů (nehodící se škrtněte). Musíš pochopit, že…

 

Zde text končil. Teprve teď jsem si všiml, že nahoře na papíře je napsáno hůlkovým písmem, IJON TICHÝ. Oper. 6, 7, 8. KOMPLET. Papír se mi zachvěl v rukou. Proboha, co ze mě zůstalo? Bál jsem se podívat i na vlastní prst. Ze hřbetu ruky mi vyrůstaly silné rezavé chlupy. Celý jsem se otřásl. Vstal jsem, zatočila se mi hlava, musel jsem se opřít o zeď. Poprsí jsem neměl, zaplať pánbůh za to. Kolem bylo ticho. Venku cvrlikal nějaký ptáček. To si taky vybral vhodnou chvíli! KOMPLET. Co znamená KOMPLET? Kdo jsem? Ijon Tichý. Tím jsem si byl jist. Nejdřív jsem si ohmatal nohy, měl jsem obě, ale křivé, do ix. Břicho nepříjemně přebujelé. Prst mi spadl do pupku jako do studně. Ty sádelnaté záhyby… hrůza! Co se to se mnou stalo? Aha, helikoptéra. Sestřelili ji? Sanitka. Asi granát nebo mina. Potom já – ta malá černoška – pak teroristi – na chodbě – granáty? Znovu… Ale co znamenají ty trosky, ta suť?

“Haló, je tu někdo?” zvolal jsem.

Překvapeně jsem se odmlčel. Měl jsem nádherný hlas, operní bas, až zazněla ozvěna. Chtěl jsem se stůj co stůj vidět v zrcadle, ale dostal jsem hrozný strach. Zvedl jsem ruku k obličeji. Proboha! Ty silné kudrnaté vousy… Sklonil jsem se a spatřil svůj plnovous, který mi zakrýval pyžamo do poloviny hrudníku – rozcuchaný, kosmatý, zrzavý. Ahaenobarbus! Rudovous! No, šlo by to oholit… Vykoukl jsem na terasu. Ten ptáček tam cvrlikal pořád, blbec. Topoly, sykomory, keře – co to je? Zahrada. Státní nemocnice…? Na lavičce kdosi seděl a opaloval se. Měl vykasané nohavice od pyžama.

“Haló!” zavolal jsem.

Otočil se. Spatřil jsem podivně povědomou tvář. Zamrkal jsem úžasem. To je přece moje tvář, to jsem já! Třemi skoky jsem byl venku. Celý udýchaný jsem upíral pohled na svou vlastní postavu. Ano, byl jsem to já, o tom nemohlo být pochybností.

“Co na mě tak koukáte!” promluvil nejistě mým hlasem.

“Kde jste… k tomu…?” vykoktal jsem. “Kdo jste? Kdo vám dal právo…”

“Á, to jste vy!”

Vstal.

“Jsem profesor Trottelreiner.”

“Ale proč… proboha proč… kdo…”

“Já za to vůbec nemohu,” řekl vážně. Moje rty se mu chvěly. Vtrhli sem ti, víte… yippies. Teroristi. Granát… Váš stav prohlásili za beznadějný a můj taky. Já ležel vedle, ve vedlejším pokoji.”

“Jak to “beznadějný”!” vyprskl jsem. “Vždyť vidím, že… Jak jste jen mohl?”

“Dávám vám čestné slovo, že jsem byl v bezvědomí. Vedoucí chirurg doktor Fisher mi to všechno vysvětlil: brali nejprve části těla a orgány nejlépe zachovalé, a když přišla řada na mě, zbývaly už jen paběrky, a tak…”

“Co si to dovolujete! Copak vám nestačí, že jste si přivlastnil moje tělo? Ještě ohrnujte nos!”

“Já neohrnuji nos, opakuji jen to, co mi říkal doktor Fisher. Tohleto,” ukázal na svůj hrudník, “považovali nejprve za nepoužitelné, ale pak se odhodlali k reanimaci, protože neměli nic lepšího. Vy už jste byl v tou dobou přeštěpený…”

“Já že jsem byl…?”

“No ano. Váš mozek.”

“Kdo to tedy je? Vlastně – byl?” ukázal jsem na sebe.

“Jeden z těch teroristů, nějaký jejich pohlavár. Neuměl prý zacházet s rozbuškami, střepina mu poranila mozek. No, a tak…” pokrčil Trottelreiner mými rameny.

Otřásl jsem se. Necítil jsem se v tom těle dobře, nevěděl jsem, jaký k němu mám zaujmout poměr. Ošklivilo se mi. Tlusté nehty do čtverce nenasvědčovaly o právě vysoké inteligenci.

“A co bude teď?” zašeptal jsem a posadil jsem se vedle profesora, protože se pode mnou podlomila kolena. “Nemáte náhodou zrcátko?”

Vyndal je z kapsy. Chtivě jsem je uchopil a spatřil jsem veliké oko s monoklem, nos jako bambuli, zuby v katastrofálním stavu, dvě brady. Dolní část obličeje se mi ztrácela v zrzavém plnovousu. Když jsem profesorovi zrcátko vracel, všiml jsem si, že zase nastavil kolena a lýtka slunci a v prvním hnutí mysli jsem ho chtěl varovat, že mám velice choulostivou pleť, ale neřekl jsem nic. Jestli ho slunce spálí, bude to jeho věc, už ne moje.

“Kam já teď půjdu?” uklouzlo mi.

Trottelreiner ožil. Jeho (jeho?!) inteligentní oči soucitně spočinuly na mé (mé?!) tváři.

“Neradím vám, abyste kamkoli chodil. Jeho hledá státní policie i FBI za řadu atentátů. Jsou na něj vydány zatykače, příkazy “Shoot to kill”!”

Zachvěl jsem se. To mi tak ještě scházelo! Propánajána, snad je to pořád halucinace! pomyslel jsem si.

“Ale kdepak!” namítl živě Trottelreiner. “To je skutečnost, můj milý, ta nejopravdovější skutečnost!”

“A proč je nemocnice tak prázdná?”

“Vy to nevíte? Aha, pravda, vy jste byl v bezvědomí… Je stávka.”

“Lékařů?”

“Ano, celého personálu. Extremisté unesli doktora Fishera. Výměnou za jeho propuštění žádají vás.”

“Mne?”

“Ano, oni přece nevědí, že vy už nejste on, nýbrž Ijon Tichý…”

Myslel jsem, že se mi hlava rozskočí.

“Spáchám sebevraždu!” řekl jsem ochraptělým hlasem.

“To bych vám neradil. Chcete, aby vás zase přesadili?”

Horečně jsem uvažoval, jak se mám přesvědčit, není-li to přece jen halucinace.

“A co kdybych se tak…” řekl jsem a vstal.

“Co?”

“Co kdybych se tak na vás projel, hm? Co tomu říkáte?”

“Pro… co? Přeskočilo vám snad?!”

Změřil jsem si ho pohledem, soustředil jsem se, skočil jsem mu na hřbet a – spadl jsem do kanálu. Div jsem se neudávil smradlavou černou břečkou – ale ta úleva! Vylezl jsem na břeh, krys už tam bylo méně, zřejmě někam odešly. Zbyly tam jen čtyři. U kolen hluboce spícího profesora Trottelreinera hrály jeho kartami bridž. Vyděsil jsem se. I když jsem bral zřetel na nesmírně vysokou koncentraci halucinogenů, je možné, aby krysy mohly hrát karty? Nahlédl jsem té nejtlustší do listu. Mlátila kartou, kterou zrovna popadla. Nebyl to žádný bridž, žádná hra… Oddychl jsem si.

Pro jistotu jsem se rozhodl, že se nehnu z kanálu ani na krok. Měl už jsem po krk všech forem záchrany – alespoň na nějakou dobu. Nejdřív se budu dožadovat záruky. Jinak se mi zas bude zdát kdovíco. Ohmatal jsem si obličej. Žádná brada a žádná maska. Co se to se mnou zase stalo?

“Pokud jde o mě,” řekl profesor Trottelreiner, aniž otevřel oči, “jsem poctivé děvče a doufám, že na to vezmete ohled.”

Nastavil ucho, jako kdyby čekal na odpověď, a pak dodal:

“Není to z mé strany jen falešná ctnost, která by měla roznítit vaši otupělou smyslnost, ale čistá pravda. Nedotýkejte se mě, prosím vás, protože bych byla nucena si sáhnout na život.”

Aha, tak i on musel pospíchat do kanálu, prolétlo mi hlavou.

Poslouchal jsem dál a poněkud jsem se uklidnil, protože skutečnost, že profesor má halucinace, se mi zdála být důkazem, že já je nemám.

“Zazpívat můžu, proč ne?” řekl zatím profesor. “Skromná písnička dívčinu k ničemu nezavazuje. Doprovodíte mě na klavír?”

Ale třeba prostě jen mluvil ze spaní. Takže jsem zas nevěděl, na čem jsem. Co kdybych na něj zkusil nasednout? Ale vždyť mohu skočit do kanálu bez jeho prostřednictví!

“Nějak dnes nejsem při hlase. A čeká na mě maminka. Nevyprovázejte mě, prosím vás!” prohlásil kategoricky Trottelreiner.

Vstal jsem a posvítil jsem si na všechny strany baterkou. Krysy zmizely. Švýcarská futurologická skupina chrápala svalená u zdi. Opodál leželi na nafukovacích lehátkách reportéři promíšení s ředitelstvím Hiltonu. Všude kolem se válely ohryzané kuřecí kostičky a plechovky od piva. Jestli je i tohleto halucinace, tak je tedy náramně realistická, řekl jsem si v duchu. Ale chtěl sem se ujistit, že není. Byl bych se rád vrátil do definitivní a neodvolatelné skutečnosti. Copak se asi děje nahoře?

 

Výbuchy bomb či blbů duněly zřídka. Ozvalo se blízké hlasité šplíchnutí. Hladina černé vody se rozevřela a objevila se sešklebená tvář profesora Trottelreinera. Podal jsem mu ruku. Vylezl na břeh, oklepal se a pravil:

“Měl jsem ukrutně pitomý sen.”

“Panenský, co?” poznamenal jsem bezděčně.

“K čertu, tak ona je to pořád ještě halucinace?”

“Proč si to myslíte?”

“Jenom v halucinacích znají druhé osoby obsah našich snů.”

“Slyšel jsem prostě, co jste říkal,” vysvětlil jsem mu. “Pane profesore, neznáte náhodou jak odborník nějakou zaručenou metodu, jak se přesvědčit, zda je člověk při smyslech, anebo trpí halucinacemi?”

“Vždycky u sebe nosím proberan, krabička bude sice promočená, ale tabletám to nevadí. Proberan ruší všechny stavy omámenosti, halucinace, vidiny a noční můry. Chcete?”

“Váš preparát tak možná působí,” zabručel jsem, “ale určitě tak nepůsobí vidina toho preparátu.”

“Jestli máme halucinace, tak se probudíme, a když ne, vůbec nic se nestane,” ujistil mě profesor a vložil si do úst světle růžovou tabletku. I já jsem si jednu vzal z mokré krabičky, kterou mi přistrčil. Tabletka mi sklouzla po jazyku do krku. S rámusem se nad námi otevřel kanálový příklop a hlava v parašutistické přílbě zařvala:

“Honem nahoru. Tak dělejte, honem! Vstávat!”

“Helikoptéry nebo raketky?” zeptal jsem se podezíravě. Pokud jde o mě, seržante, můžete mi vlézt na hrb.”

Sedl jsem si ke zdi a zkřížil ruce na prsou.

“Jemu přeskočilo?” zeptal se seržant věcně Trottelreinera, který začal šplhat po žebříku nahoru. Kolem začalo být rušno. Stantor mě popadl za rameno a snažil se mě zvednout, ale odstrčil jsem ho.

“Vy tu radši chcete zůstat? Prosím…”

“Žádné prosím, řekněte raději: dej vám pánbůh štěstí,” opravil jsem ho. Jeden po druhém mizeli v otevřeném příklopu kanálu. Viděl jsem zář ohně, slyšel jsem povely, podle svistotu jsem poznal, že je jednoho po druhém expedují s pomocí létajících toren. To je divné, co to vlastně znamená? Uvědomil jsem si. Mám snad já halucinace místo nich? Per procura? A to tu mám takhle sedět do soudného dne?

Přesto jsem se ani nehnul. Příklop s rámusem zabouchl a já zůstal sám. Baterka, kterou jsem postavil šikmo na beton, slabě osvětlovala okolí kroužkem světla, které se odráželo na stropě. Kolem prošly dvě krysy s propletenými ocasy To určitě něco znamená, pomyslel jsem si, ale bude lepší se tím nezabývat.

V kanále to zašplíchlo. Nono, zabručel jsem si pod vousy, kdopak je teďka na řadě? Olejnatá hladina vody se rozestoupila a objevily se lesklé černé postavy pěti žabích mužů v brýlích, kyslíkových maskách a se zbraněmi v ruce. Jeden po druhém vyskočili na chodník a šli ke mně. Žabí ploutve na nohou jim příšerně čvachtaly.

“Habla usted espaňol?” obrátil se na mě první a stáhl si masku z hlavy. Měl snědou pleť a knírek.

“Ne, ale jsem si jist, že vy mluvíte anglicky.”

“To je nějaký drzý gringo,” řekl ten s knírkem. Jako na povel si všichni stáhli masky z obličeje a vzali si mě na mušku.

“Mám vlézt do kanálu?” otázal jsem se poslušně.

“Postav se ke zdi. Ruce vzhůru, a hodně vysoko!”

Dostal jsem hlavní do žeber. Povšiml jsem si, že halucinace byla velice důkladná v detailech – i samopaly měli všichni zabalené do pytlů z plastické hmoty, aby se jim nepromočily.

“Bylo jich tu víc,” řekl ten s knírkem silnému brunetovi, který se pokoušel si zapálit cigaretu. Vypadal na velitele. Svítili si na celé tábořiště, kopali do prázdných řinčících plechovek a převrhávali lehátka. Důstojník konečně řekl:

“Zbraň?”

“Prohledal jsem ho, pane kapitáne, žádnou nemá.”

“Smím dát ruce dolů?” zeptal jsem se od zdi. “Už mi zdřevěněly.”

“Za chvíli ti zdřevění nadobro. Odpráskneme ho?”

“Jo,” přikývl důstojník a vypustil dým z nozder. “Ne, počkejte ještě,” dodal.

Přistoupil ke mně a zahoupal se v bocích. K opasku měl přivázaný provázek se spoustou zlatých prstenů. Fantasticky realistické! pomyslel jsem si.

“Kde jsou ti ostatní?” zeptal se mě.

“Na to se ptáte mě? Vyhalucinovali se příklopem. Vždyť to stejně víte.”

“Nějaký blázen, pane kapitáne. Ať se netrápí,” řekl ten s knírkem a odjistil spoušť skrz ochranný obal.

“Takhle ne,” řekl důstojník. “Kde vezmeš nový pytel, pitomče, když si do tohohle uděláš díru? Nožem.”

“Jestli dovolíte, tak já bych radši kulku,” poznamenal jsem a nepatrně jsem spustil ruce.

“Kdo má nůž?”

Začali se šacovat. Pochopitelně se ukáže, že ho nemají, uvažoval jsem, skončilo by to moc rychle. Důstojník hodil nedopalek na beton, s odporem ho rozšlápl koncem ploutve, odplivl si a řekl:

“Oddělejte ho a jdeme.”

“Prosím, jen si poslužte!” řekl jsem honem.

Zvědavě ke mně přistoupili.

“Co tak pospícháš na onen svět, gringo? Podívejme se na to čuně, jak si o to říká! Co kdybychom mu jenom uřezali prsty a nos?” volali jeden přes druhého.

“Ne, ne! Všechno najednou, pánové! Jen žádný soucit a do toho!” povzbuzoval jsem je.

“Pod vodu!” přikázal důstojník. Všichni si stáhli masky z čela přes obličej, důstojník si rozepnul vnější opasek, z vnitřní kapsy vytáhl plochý revolver, foukl do hlavně, nadhodil jsi ho jako kovboj ve špatném filmu a střelil mě do zad. Hrudníkem mi projela ošklivá bolest. Začal jsem se sesouvat po zdi. Chytil mě za krk, otočil mi hlavu obličejem nahoru a vystřelil ještě jednou z takové blízkosti, že mě záblesk oslnil. Ránu jsem neslyšel, protože jsem ztratil vědomí. Zůstal jsem pak v úplné tmě velice dlouho a dusil jsem se. Něco se mnou cloumalo a nadhazovalo mě. Doufal jsem, že to není ani sanitka, ani helikoptéra. Potom se setmělo ještě víc – a nakonec se ta tma úplně rozplizla, takže už nezbylo vůbec nic.

Když jsem otevřel oči, seděl jsem na čistě ustlané posteli v pokoji s úzkým bíle zalakovaným oknem. Tupě jsem zíral na dveře, jako kdybych na něco čekal, Neměl jsem ponětí, ani kde jsem, ani kde jsem se tu vzal. Na nohou jsem měl ploché trepky, na sobě pruhované pyžamo. Dobře že se děje něco nového, prolétlo mi hlavou. I když to nevypadá příliš zajímavě. Dveře se pootevřely. Stál v nich zavalitý vousáč s šedivým ježkem a ve zlatých brýlích, obklopený hloučkem mladých mužů. V ruce držel gumové kladívko.

“Zajímavý případ,” řekl. “Velice zajímavý, páni kolegové. Tento pacient se před čtyřmi měsíci otrávil velkou dávkou halucinogenů. Jejich působení už dávno ustalo, jenže on tomu nemůže uvěřit a nadále považuje všechno, co vidí, za halucinační jev. Ve své aberaci zašel tak daleko, že sám prosil vojáky generála Díaze, kteří prchali kanály z obsazeného paláce, aby ho zastřelili, protože doufal, že ho ta smrt vysvobodí z halucinace. Zachránili jsme ho dík třem těžkým operacím – ze srdečních komor jsme mu vyňali dvě kulky –, ale domnívá se, že halucinuje i nadále.”

“Je to schizofrenie?” zeptala se tenkým hláskem malá studentka, která se nemohla protlačit hloučkem kolegů, a tak se vytahovala na špičky, aby mě alespoň zahlédla přes jejich ramena.

“Ne, je to nová forma reaktivní psychózy, nepochybně vyvolaná použitím těch hrozných prostředků. Úplně beznadějný případ. Vyhlídky jsou tak špatné, že jsme se rozhodli podrobit ho vitrifikaci.”

“Opravdu, pane profesore?” projevovala studentka enormní zájem.

“Ano. Jak víte, lze dnes už beznadějné případy zmrazovat v tekutém dusíku na dobu od čtyřiceti do sedmdesáti let. Každý takový pacient se umístí do hermetické nádrže, něčeho jako Dewarovy nádoby, se zevrubným popisem průběhu choroby. Podle toho, jaké udělá medicína nové objevy, se v podzemí, kde se tito lidé přechovávají, dělají inventury, a vzkřísí se každý, komu už lze pomoci.”

“Souhlasíte rád s tím, aby vás zmrazili?” zeptala se mě studentka, které prostrčila hlavu mezi dvěma urostlými studenty. Oči jí planuly dychtivostí po vědě.

“S přízraky se nebavím,” odpověděl jsem. “Mohu vám nanejvýš říci, jak se jmenujete. Halucína.”

Když zavírali dveře slyšel jsem ještě studentčin hlas, jak říká: “Zimní spánek! Vitrifikace! To je přece cesta v čase! Jak romantické!” Nebyl jsem stejného názoru, ale co jiného mi zbývalo než se podrobit fiktivní vnějšnosti! Druhý den k večeru mě dva ošetřovatelé zavedli na operační sál, ve kterém byl skleněný bazén. Stoupaly z něho páry tak ledové, že mi jejich závan vyrážel dech. Dostal jsem spoustu injekcí, potom mě položili na operační stůl a trubičkou mi nalili do žaludku nasládlou průzračnou tekutinu – glycerín, jak mi vysvětlil starší ošetřovatel. Byl na mě hodný. Říkal jsem mu Halucián. Když už jsem usínal, sklonil se ke mně a ještě mi křikl do ucha: “Šťastné probuzení!”

Nemohl jsem mu ani odpovědět, dokonce jsem nedokázal ani hnout prstem. Po celou tu dobu – celé týdny! – jsem se bál, aby nepospíchali, aby mě nevhodili do bazénu dřív, než ztratím vědomí. Ale zřejmě přece jen pospíchali, protože poslední zvuk z tohoto světa, jaký dolétl k mému sluchu, bylo šplouchnutí, když mé tělo spadlo do tekutého dusíku. Dost nepříjemný zvuk.