Futurologický kongres 5

 11. IX. 2039. Déšť naprogramovaný na pravé poledne se nevydařil. A duha byla přímo skandální. Vyšla do čtverce. Mám špatnou náladu. Má někdejší utkvělá představa se zase vrací, zejména před usnutím mě trýzní myšlenka, zda to všecko není halucinace. Kromě toho mívám pokušení objednat si snídlo o sedlání krys. Popruhy, sedla, měkká srst – tohleto mám pořád před očima. Je to snad stesk po ztracených časech zmatků v době této ideální pohody? Lidská duše je nevyzpytatelná. Firma, u které pracuje Symington, se jmenuje Procrustics Incorporated. Prohlížel jsem si dnes v jeho pracovně ilustrovaný katalog. Nějaké mechanické pily nebo obráběcí stroje. A já myslel, že je spíš architekt než strojař. Dnes dávali nesmírně zajímavý pořad. Zdá se, že dojde ke konfliktu mezi revizí a psyvizí. Psyvize – to jsou “programy poštou” zasílané až do domu ve formě tabletek. Člověka to přijde mnohem levněji. Na výchovném kanálu dávali přednášku profesora Ellisona o dávných militáriích. Začátek psychemické éry byl strašný. Existoval aerosol kryptobellin s radikálním válečným účinkem. Kdo ho požil, ten sám běžel pro provaz a svazoval se jako ovce. Při testech se naštěstí ukázalo, že proti kryptobellinu neexistuje žádný protilék, filtry taky nepomáhaly, a tak se svazovali všichni bez výjimky a nikdo z toho neměl žádnou výhodu. Po taktických manévrech v roce 2004 zůstali ležet na bojišti jak “červení” tak “modří”, všichni do jednoho svázaní. Sledoval jsem přednášku s napětím, protože jsem pořád očekával vysvětlení, jak došlo k senzaci, k všeobecnému odzbrojení! Jenže o tom nepadlo ani slovo. Konečně jsem dnes zašel k psychodietetikovi. Poradil mi, abych změnil stravu, a napsal mi nebylinky s pietalem. Abych zapomněl na dřívější život? Zahodil jsem to hned na ulici. Taky bych si mohl koupit duchostat, kterému se teď všude dělá reklama, ale nějak se mi to příčí, pořád ještě jsem se na to nevzmohl. Otevřeným oknem slyším slabomyslný módní šlágr “My jsme totiž automaty a nemáme mámy, táty”. Žádný dezakustin polykat nebudu, vata do uší taky udělá svoje.

 

13. IX. 2039. Seznámil jsem se s Burroughsem, Symingtonovým švagrem. Vyrábí mluvící obaly. Dnešní producent má podivné starosti: obaly se smějí zákazníkům vnucovat jen hlasem, mohou doporučovat kvalitu výrobku, ale není dovoleno, aby tahaly zákazníky za oděv. Druhý Symingtonův švagr má továrnu na dveřizdy – dveře, které se otevřou jen na hlas svého pána. Reklamy v novinách se hýbají, když se na ně člověk dívá.

V Heraldu má vždycky jednu stranu firma Procrustics Inc., všiml jsem si toho proto, že znám Symingtona. Reklama je celostránková, nejdřív se objeví jen obrovská písmena názvu PROCRUSTICS, potom jednotlivé slabiky a slova: NO…? NO!!! Odvahu! OCH! OJ! UCH! ACH! Ano, přesně TAK. Ááááááá… A to je všecko. Nezdá se mi, že by šlo o zemědělské stroje. Za Symingtonem dnes přišel jeden mnich, otec Matricius z řádu bezlidistů. Pro něco, co měl objednané. Zajímavý rozhovor v pracovně. Otec Matricius mi vysvětloval, v čem spočívá misionářská práce jeho řádu. Bezlidisté obracejí počítače. A ačkoli existuje bezlidský rozum už sto let, nechce mu Vatikán přiznat rovnoprávnost, pokud jde o svátosti. Tvrdošíjně o tom mlčí, přestože sám užívá počítačů – encyk je automaticky naprogramovaná encyklika! Nikdo se nestará jejich vnitřní rozpolcenost, o jejich problémy, o smysl jejich existence. Jde tedy o to: být počítačem, nebo nebýt? Bezlidisté žádají, aby bylo vytvořeno dogma Nepřímého stvoření. Jeden z nich, otec Chassis, překladatelský model, překládá Písmo svaté do moderního jazyka. Pastýř, stádo, ovečky, beránek – takovým slovům už dnes nikdo nerozumí. Zato: hlavní překladová rampa, svatá mazadla, slídící systém, krajní odklon – to odpovídá dnešní představivosti lidí. Hluboké, oduševnělé oči otce Matricia, studený, ocelový stisk jeho ruky. Je to však reprezentativní pro novou teodiceu? S jakým pohrdáním mluví o teolozích-ortodoxech! Říká jim “ďáblovy gramofony”. Symington mě pak nesměle požádal, zda bych mu byl ochoten sedět modelem pro nový projekt. Přece jen to tedy není strojař! Souhlasil jsem. Sezení trvalo skoro hodinu.

 

15. IX. 2039. Když při dnešním sezení Symington odměřoval tužkou v natažené ruce proporce mého obličeje, vstrčil si druhou rukou něco do úst, sice úkradkem, ale já jsem si toho všiml. Stál, upřeně se na mě díval, byl bledší a bledší, žíly na spáncích mu naběhly. Lekl jsem se, ale hned ho to přešlo, omluvil se mi, byl zdvořilý jako vždycky, klidný, usměvavý. Ale já nemohu zapomenout, jaký měl v tu vteřinu výraz. Ztratil jsem klid, Aileen je pořád u tetičky, v revizi běží diskuse o nutnosti reanimalizace přírody. Žádná divoká zvířata už dlouhá léta neexistují, lze je ovšem biologicky syntetizovat. Na druhé straně nač se otrocky držet něčeho, co kdysi přinesl přirozený vývoj? Mluvčí fantastické zoologie mluvil zajímavě: nezalidňovat rezervace plagiáty, nýbrž vytvořením nového. Mezi navrhovanou faunou se neobyčejně zdařile vyjímali tlapáci, lemparti a obrovský trávovník porostlý trávou. Úkolem zooumělců je harmonicky vkomponovat nová zvířata do správně zvolené krajiny. Nesmírně zajímavě vypadají také zářivouši, kteří vznikli zkřížením myšlenky svatojánské mušky, sedmihlavého draka a mamuta. Bude to jistě zvláštní a možná i hezké, ale já bych měl radši ta obyčejná zvířata z dřívějška. Chápu sice nezbytnost pokroku a doceňuji laktofory, kterými se postřikuje tráva na pastvisku, takže se sama proměňuje v sýry. Ale ta eliminace krav, ač racionálně správná, přivádí člověka na myšlenku, že louky bez jejich flegmatické, introvertně přežvykující přítomnosti jsou zoufale prázdné.

 

16. IX. 2039. V ranním Heraldu byla dnes podivná zpráva o návrhu nového zákona, podle něhož by stárnutí mělo být trestné. Ptal jsem se Symingtona, jak tomu mám rozumět. Jen se usmál. Když jsem si vyšel za město, spatřil jsem v patiu souseda na zahrádce – stál opřený o palmu, oči zavřené, a na obou tvářích mu samy od sebe naskočily červené skvrny ve tvaru dlaní. Potřásl hlavou, pak si promnul oči, kýchl, utřel si nos a pokračoval v zalévání květin. Jak málo toho ještě vím! Přišla dotyková pohlednice od Aileen. Není to krásné – moderní technika ve službách lásky? Myslím, že se asi vezmeme. K Symingtonovům právě přijel z Afriky jeden levák, lovec syntetických lvů. Vyprávěl o černoších, kteří se vybílili albinolinem. Napadlo mi, zda je důstojné řešit dozrálé rasové a společenské problémy chemicky. Není to příliš velké usnadnění? Dostal jsem poštou reklamní zásilku – sugerátka, která sama o sobě na organismus nijak nepůsobí, jen člověku sugerují. Aby bral veškeré ostatní psychemické prostředky. Zřejmě tedy existují lidé, kteří je brát nechtějí! To mě opravdu potěšilo.

 

29. IX. 2039. Pořád se ještě nemohu vzpamatovat z dnešního rozhovoru se Symingtonem. Byl to rozhovor o zásadních věcech. Možná že ho navodila nadměrná dávka sympatinu s amikolem, které vzal najednou. Celý zářil, protože právě dokončil svůj projekt. Řekl mi:

“Pane Tichý, vy přece víte, že žijeme v době farmakokracie. Splnila Benthamovy sny o největším množství dobra pro největší množství lidí. Ale to je jen jedna stránka věci. Vzpomínáte si na slova jednoho francouzského myslitele? “Nestačí, abychom byli šťastni, je ještě třeba, aby jiní byli nešťastní!””

“To je ale hanebný aforismus!” utrhl jsem se.

“Ne, to je pravda! Víte, co vyrábíme v Procrustics Inc.? Naším zbožím je zlo.”

“Nedělejte si legraci.”

“Vážně. Uskutečnili jsme protimluv. Každý teď může činit bližnímu to nejhorší, aniž mu tím nějak uškodí. Ochočili jsme zlo jako baktérie, z nichž se připravují léky. Kultura – to bývalo kdysi, milý pane. Jeden člověk se druhému snažil namluvit, že má být dobrý. Jenom dobrý. Ale co s tím vším ostatním? Dějiny se s tím vypořádávaly různě, někdy přesvědčováním, jindy policejně, ale nakonec vždycky ještě něco přebývalo, vytlačovalo, bořilo.”

“Vždyť rozum sám člověku napovídá, že by měl být dobrý, to je přece známá věc!” trval jsem na svém. “Ostatně, vidím to na vlastní oči, teď přece žijeme všichni pospolně, důstojně, vesele, hladce, upřímně, srdečně, harmonicky a spolehlivě…”

“Právě proto,” skočil mi do řeči, “tím větší pokušení někomu jednu vrazit, jednu nebo více, šťavnatě, s mlasknutím, zprava zleva! Je to důležité pro rovnováhu, sebeuspokojení, pro zdraví!”

“Cože?”

“No, odhoďte pokrytectví, odhoďte sebeklam, to už je zbytečný balast. Jsme osvobozeni dík sentéze a peialtrinům! Každému tolik zla, kolik si jeho duše žádá. Tolik neštěstí a hanby – jiných lidí, přirozeně. Nerovnost, otroctví. Svár! Když jsme vrhli na trh první sérii zboží, bylo vyprodáno v okamžiku. Vzpomínám si, jak lidé utíkali do muzeí, galérií. Kdekdo popadl klacek a hnal se do Michelangelova ateliéru, aby mu rozsekal sochy, propíchal plátna, eventuálně zmlátil Mistra samého, kdyby se mu opovážil postavit do cesty…­ Vás to překvapuje?”

“To je slabé slovo!” vybuchl jsem.

“Protože pořád ještě tkvíte v otroctví předsudků. Ale teď už se leccos smí, copak to nechápete? Copak necítíte, když vidíte Janu z Arku, že tu oduševnělou eleganci, tu andělskost, tu boží grácii musíte nějak zdeptat? Sedlo, uzdu, opratě – a hyjé! Cvalem v šestispřežení, koně se zvonečky, dámy v péřových kloboucích, případně s janičáři, sáně letí, kočí bičem práská…”

“Co to říkáte?” začal jsem křičet hlasem chvějícím se hrůzou. “Sedlo? Osedlat? Nasednout?!

“Samozřejmě. Pro vlastní zdraví, hygienu, ale taky pro úplnost. Stačí, když napíšete jméno osoby, vyplníte náš dotazník, uvedete své výhrady, jablko sváru, ale není to nutné, protože ve většině případů má člověk chuť působit zlo bezdůvodně, totiž – důvodem bývá čistota, ušlechtilost, krása toho druhého, takt tedy tohle všechno uvedete a dostanete náš katalog. Objednávky vyřizujeme do čtyřiadvaceti hodin. Kombinaci preparátů dostanete poštou. Zapíjejí se vodou, nejlépe účinkují nalačno.”

Teď už mi začaly být jasné inzeráty jeho firmy v Heraldu i ve Washington Postu! Ale proč říkal zrovna tohleto? uvažoval jsem horečně, se strachem. Proč mi sugeroval zrovna sedlání, proč mluvil o koních, propánajána? Je snad i tady někde nějaký kanál, můj budík a má kruchta, má rukojmí skutečnosti? Ale Symington, inženýr projektant (co vlastně projektuje?!), mou rozechvělost neviděl, anebo si ji špatně vysvětloval.

“Za své osvobození vděčíme chemii,” pokračoval. “Protože všecko, co existuje, je dáno změnou napětí iontů vodíku na povrchu mozkové kůry. Tím, že mě vidíte, proděláváte vlastně změny v sodně draselné rovnováze na membránách neuronů. Stačí tedy vyslat do té mozkové houště pár vhodně vybraných molekul, aby člověk prožil splnění svých snů jako skutečnost. Ostatně, to už je vám známo,” dodal tišeji. Vyndal ze zásuvky hrst barevných pilulek, které vypadaly jako lentilky pro děti.

“Tohle je zlo naší výroby, zlo ukájející duševní tužby. Tohle je chemie, která snímá hříchy světa.”

Třesoucími se prsty jsem vyndal z kapsičky dražé fukinu, spolkl jsem ho nasucho a poznamenal jsem:

“Abych pravdu řekl, radši bych slyšel poučení poněkud věcnější, smím-li prosit.”

Nadzvedl obočí, mlčky přikývl, vytáhl zásuvku, něco z ní vyndal, spolkl to a odpověděl:

“Jak chcete. Vyprávěl jsem vám o modelu T nové technologie, o jejích primitivních začátcích. Sen o klacku. Obecenstvo se pustilo do flagelací, defenestrací, byla to felicitas per extractionem pedum, avšak tahle úzká invence se brzy vyčerpala. To víte, lidem došla fantazie, nebyly příklady. Neskrývaně se přece v dějinách praktikovalo jen dobro, kdežto zlo pouze pod pokličkou, to znamená dík vhodně voleným záminkám. Loupilo se, pálilo a znásilňovalo ve jménu vyšších ideálů. Takže soukromé zlo už nemělo takové zářné vzory. Bylo vždycky pokoutní, grobiánské, primitivné, přímo packalské, což přesvědčivě dokazovala reakce obecenstva – v objednávkách se do omrzení opakovalo pořád jedno a totéž: dopadnout, zmáčknout a vzít roha. Takový byl návyk. Lidem nestačí příležitost konat zlo, potřebují ještě zdůvodnění, že jsou v právu. Jistě chápete, že není příjemné ani příhodné, když bližní přece jen popadne dech (to se může stát vždycky) a začne křičet “Za co?” anebo “To se nestydíš?!” Je dost trapné, když na to člověk nemůže říct ani popel. Že klacek není správný protiargument, to cítí každý. Celé umění spočívá v tom, aby člověk mohl ty nevhodné námitky odpalírovat ze správných pozic. Zazločinit si chce každý, ale tak, aby se za to nemusel stydět. Pomsta – to už argument je. Jenže co ti udělala Jana z Arku? Jen to, že byla lepší a čistší? Jsi tedy horší, zato máš v ruce klacek. Ale takhle si to nikdo nepřeje. Každý chce působit zlo čili být mizerou a kruťasem, ale přitom zůstat šlechetný a krásný. Přímo nádherný. Všichni chtějí být nádherní. A pořád. Čím jsou horší, tím by chtěli být nádhernější. Je to téměř nemožné, a proto na to mají všichni takový zálusk. Klientovi nestač ožebračovat siroty a vdovy, on to chce provádět v lůně vlastní mravní čistoty. Zločincům se nikdo mstít nechce, i když by právě tam vystupoval v majestátu spravedlnosti a práva – protože to je banální, nudné, zločince ať spere kat. Předkládej klientovi kvintesenci andělskosti a svatosti tak upravenou, aby si mohl ulevit s pocitem, že je to nejen dovolené, ale dokonce i správné! Chápete, co je to za veleumění? Harmonizovat tyhlety protimluvy? Nakonec jde vždycky o duši, ne o tělo. Tělo je jen prostředkem k cíli. Kdo tohle neví, ten by si zasloužil, aby ho na jatkách nacpali do jitrnic. Mnoho klientů přirozeně tyhlety věci nechápe. Máme pro ně oddělení doktora Hopkinse – oddělení světské a sakrální bijologie. Víte, takové údolí Josafat, kde berou čerti každého kromě klienta, a na závěr Posledního soudu mu Pánbůh osobně, ba přímo poníženě nabízí místo po své pravici. Ale jsou i takoví (ovšem jen snobští kreténi), kteří žádají, aby jim Pánbůh na závěr nabídl výměnu místa. To jsou ovšem dětinskosti. Američané k nim vždycky měli sklon. Ty virválníky a bitevny,” potřásl s odporem tlustým katalogem, “to je přece primitivní. Bližní není buben, ale jemný nástroj!”

“Moment,” řekl jsem a spolkl hned další dražé fukinu, “co tedy vlastně projektujete?”

Pyšně se usmál.

“Bezbitové kompozice.”

“Bity jako jednotky informace?”

“Ne, pane Tichý, bit je jednotka bití. Jsem komponista zásadně bezbitový. Mé projekty se měří v pejích. Jeden pej je bolest, jakou prožívá pater familiae, když mu šestičlennou rodinu odkrouhnou před očima. Podle této míry způsobil Pánbůh Jobovi třípejku, a Sodoma a Gomora byly boží čtyřicítky. Ale početní stránka není důležitá. Jsem v podstatě umělec a tvoří na půdě zcela panenské. Teorii dobra rozvíjela spousta myslitelů, kdežto teorie zla se z falešného studu skoro nikdo ani netkl, takže se dostala do rukou různým břídilům a primitivům. Je úplný nesmysl tvrdit, že člověk může být promyšleně, rafinovaně a vytříbeně zlý bez tréninku, bez praxe, bez zápalu, bez poctivého studia. Nestačí mučírenství, tyranistika, obě bijologie, to jej jen úvod k jádru věci. Ostatně, univerzální návod vytvořit nelze – suum malum, cuique!”

“Máte těch klientů hodně?”

“Naše klientela – to jsou všichni žijící lidé. Od dětství. Děti dostávají otcobijecká lízátka, aby si mohly odreagovat antipatie. Otec je zdroj zákazů a norem, však víte. Na to dáváme freudilky. A nikdo nemá Oidipův komplex!”

Odešel sem od něho bez jediné pilulky v kapse. Takhle je to tedy! Bože, to je ale svět! Že by proto všichni tak funěli? Jsem obklopen netvory.

 

30. IX. 2039. Nevím, co mám dělat se svým vztahem k Symingtonovi, ale takhle to zůstat nemůže. Aileen mi poradila:

“Objednej si jeho destruktáž! Jestli chceš, koupím ti ji k svátku!”

Chtěla tím říci, abych si u Procrustics objednal rekompenzaci, tedy scénu triumfu nad Symingtonem, který by se mi plazil u nohou a přiznával, že on, jeho firma a jeho umění je hanebnost. Ale jak bych mohl použít metody, která si zaslouží odsouzení dík sobě samé? Tohle Aileen nechápe. Něco se mezi námi pokazilo. Vrátil se od tety silnější a menší, jen krk má teď mnohem delší. Důležité však není tělo, ale duše, jak říkal ten netvor. Bože můj, zač já považoval svět, ve které musím existovat? A to jsem si dělal iluze, že mu rozumím! Vidím teď věci, které mi dřív unikaly, chápu už například, co dělal soused v patiu, ten takzvaný stigmatik, vím taky, co znamená, když se mi člověk, s nímž hovořím při nějaké společenské události, najednou omluví, důstojně poodejde kamsi do kouta, aby si tam šňupl svého tabáčku, a přitom mě upřeně pozoruje, aby má dokonale věrná podoba okamžitě zapadla do pekla jeho rozběsněné představivosti! Takhle se chovají lidé z nejvyšších chemokratických kruhů! A já dosud tu ohavnost neviděl za fasádou vybrané zdvořilosti! Pro posílení jsem spolkl lžíci herkulidinu na kostce cukru a rozsekal jsem všechny bonboniéry, rozbil všechny fióly, tubičky, flakóny, lahvičky a pilulníky, kterými mě obdarovala Aileen. Jsem odhodlaný ke všemu. Pociťuji chvílemi takový vztek, že přímo bažím po návštěvě nějakého revizního interferenta, abych si na něm mohl vylít zlosti. V podvědomí se mi třepetá myšlenka, že bych se o to přece mohl postarat sám, a nečekat pasivně s klackem v ruce. Mohl bych si například koupit nafukováka. A když už bych si měl koupit manekýna, proč ne damekýna? A když už damekýna, proč ne hned člověkovce? A když už člověkovce, u sta hromů, tak proč bych si neměl u Hopkinse v Procrustics Inc. Objednat pořádná muka, déšť síry, smůly a ohně na ten zrůdný svět? To je právě to, že nemohu. Musím dokázat všecko sám, všecko sám. Sám! Hrůza.

 

1. X. 2039. Dneska jsme se rozešli. Podala mi na natažené ruce dvě pilulky, černou a bílou, abych sám rozhodl, kterou z nich má spolknout. Nedokázala se tedy rozhodnout přirozeným způsobem, bez psychochemikálií, dokonce ani v tak zásadní citové záležitosti! Nechtěl jsem ukázat ani na černou, ani na bílou. A tak mezi námi došlo k hádce, kterou si posílila babranem. Neprávem mě nařkla, že jsem se prý před naším setkáním nažral invektolu (to jsou její slova). Byly to pro mě drastické chvíle, ale zůstal jsem věren sám sobě. Ode dneška budu jídat jen doma a budu si jídlo vařit sám. Žádná snídla, jen žádná paradiziaka, žádné luxeterninové pudinky – rozbil jsem všecky hédózičky. Nepotřebuji už protestal ani odporník. Do pokoje mi oknem nahlíží veliký pták se smutnýma očima. Hrozně divný, protože má kolečka. Počítač tvrdí, že se jmenuje homoseklík.

 

2. X. 2039. Málokdy vycházím z bytu. Polykám historická a matematická díla. Kromě toho se dívám na revizi. Přesto nepřestávám pociťovat vnitřní vzpouru proti všemu, co mě obklopuje. Včera jsem neodolal pokušení a začal jsem manipulovat regulátorem solidnosti obrazu čili jeho správné váhy tak, aby všechno bylo co nejkompaktnější a nejhmotnější. Stůl hlasateli praskl pod tíhou několika listů papíru s textem večerních zpráv a on sám propadl podlahou studia. Tyto efekty se ovšem projevily pouze u mě a zůstaly bez následků, jsou však důkazem, jaký je můj duševní stav. Kromě toho mi v revizi jdou na nervy všechny humoresky, srandičky, satiry, moderní grotesky. “Pilulka na pilulku – říkával svatý Ilulku.” Takové hovadiny! Už jen ty názvy pořadů! Například S nafukovačkou na erotocyklu, senzační drámo, které začínalo tím, že v jednom tmavém bistru sedělo pár úchylníků. Vypnul jsem revizor, měl už jsem toho po krk. Jenže od sousedů ke mně doléhal nejnovější šlágr V kabelkách dívčiny nosí refutal a davainy. Cožpak se ani v jedenadvacátém století nedají obývadla pořádně izolovat?! Dnes jsem měl zase chuť pohrát si se solidátorem revizoru a nakonec jsem ho ulomil. Všecko mi jde na nervy, stačí jakákoli maličkost, i z pošty, třeba jen nabídka z té kanceláře na rohu, abych se navrhl za kandidáta na Nobelovu cenu, že mi vyřídí žádost přednostně jakožto příchozímu z hrozných dávných dob. To by mě čert vzal! Už tam běžím! Anebo zas podezřelý letáček, v němž se nabízejí “tajné pilulky, které nejsou v normálním prodeji”. Hrůza pomyslet, co v nich asi může být! Výstraha před snářkrosnářem, pokoutním obchodníkem se snídly, která nebyla připuštěna do prodeje. A současně výzva, aby lidé nesnili živelně, nadivoko, protože je to plýtvání psychickou energií. Hleďme, jak dojemná péče o občany! Objednal jsem si snídlo ze stoleté války, a když jsem se ráno probudil, byl jsem samá snědřina.

 

3. X. 2039. Nadále žiji v osamění. Když jsem dnes listoval v nedávno předplaceném čtvrtletníku Budějiny naší vlasti, s úžasem jsem narazil na dobře známé jméno profesora Trottelreinera. A hned se mě také zmocnily hrůzné pochybnosti, zda všecko, co prožívám, není jen řetěz vidin a halucinací. V podstatě to možné je. Cožpak “Psychomatics” nevychvalují v poslední době vrstvové pilulky, stratilky, které vyvolávají víceúrovňové vidiny? Někdo chce být například Napoleonem u Marenga, a když bitva končí, přijde mu líto, že by se měl vrátit do skutečnosti. A tak mu hned tam na bojišti maršál Ney nebo někdo ze staré gardy podá na stříbrném podnose novou pilulku, sice jen halucinovanou, ale to nevadí, a když ji dotyčný spolkne, otevřou se předním brány další halucinace, a tak to může jít ad libitum. Jelikož mám ve zvyku roztínat gordické uzly, pojedl jsem telefonní seznamník, a když jsem zjistil číslo profesora Trottelreinera, zatelefonoval jsem mu. Je to on! Máme se sejít na večeři.

 

3. X. 2039. Tři hodiny v noci. Píši k smrti unaven, s duší zešedivělou. Profesor se trochu opozdil, takže jsem na něj v restauraci musel chvíli čekat. Přišel pěšky. Poznal jsem ho zdaleka, přestože je teď mnohem mladší než v minulém století, a taky nenosí deštník ani brýle. Zdálo se, že je setkáním se mnou dojat.

“Copak že chodíte pěšky?” zeptal jsem se ho. “Snad ne jankovina?” (Auta někdy jankovatí, to se stává.)

“Ne,” odpověděl, “ale radši se pohybuji per pedes apostolorum…”

Tak nějak divně se přitom usmál Když robošníci poodešli, začal jsem se ho vyptávat, co dělá. A hned mi uklouzlo slůvko o podezření, že mám halucinaci.

“Ale dejte pokoj, pane Tichý, jakápak halucinace!” utrhl se. “To bych zrovna tak mohl podezírat já vás, že jste moje fata morgána. Mrazili vás? Mě taky. Rozmrazili vás? Mě taky. Mě navíc ještě omladili, no, rejuvenal, desenilizin, vy to nepotřebujete, ale já, nebýt toho radikálního léčení, už bych dnes nemohl být budějinářem.”

“Futurologem?

“Ten název dnes znamená něco jiného. Futurolog vypracovává profuty (prognózy), kdežto já se zabývám teorií. To je něco úplně nového, co jsme za našich dřívějších časů neznali. Dalo by se to nazvat odjazykovovu předpovědí budoucnosti. Lingvistická prognostika!”

“O tom jsme neslyšel. Co to je?”

Abych řekl pravdu, ptal jsem se spíš ze zdvořilosti než ze zvědavosti, ale on si toho nevšiml. Robošníci nám přinesli předkrmy. K polévce bylo bílé víno 1997, dobrý ročník chablis, který mám rád, a proto jsem si ho vybral.

“Odlingvistická futurologie zkoumá budoucnost podle transformačních možností jazyka,” vysvětloval mi Trottelreiner.

“Nerozumím.”

“Člověk může ovládat jen to, co dokáže pochopit, a pochopit může jedině to, co se dá vyjádřit slovy. Co se nedá vyjádřit slovy, je nepochopitelné. Zkoumáme-li příští etapy jazykového vývoje, dospíváme k tomu, jak objevy přeměny, revoluce ve způsobu života bude moci tento jazyk odrážet.”

“To je divné. Jak to vypadá v praxi?”

“Výzkum provádíme dík největším počítačům, protože člověk nemůže sám vyzkoušet všechny varianty. Jde hlavně o syntagmaticko-paradigmatickou variabilitu jazyka, ale zkvantovanou.”

“Pane profesore!”

“Pardon. To chablis je vynikající. Nejlíp vám tu věc osvětlí pár příkladů. Řekněte nějaké slovo.”

“Já.”

“Já, co? Hm. Já. Doře. Jistě chápete, že teď musím jaksi nahradit počítač, takže to bude docela jednoduché. Tak tedy – já. Jáství. Ty. Tyství. My, myství. Vidíte?”

“Nevidím nic.”

“Ale jak to? Máme zde možnost prolínání jáství s tystvím, čili soubornu dvou vědomí, to za prvé. Za druhé – myství. Nesmírně zajímavé. Je to kolektivní vědomí. No, například při silném rozštěpení osobnosti. Dejte mi nějaké jiné slovo.”

“Noha.”

“Dobře. Co se dá odvodit z nohy? Nohant, nohel, nohák, nohyně, nohlit a nožit se. Roznožovat se. Znožený. Nenohat se” Noháš! Nohám? Nohista. No vidíte, získali jsme něco plodného. Nohista, nohistika.”

“Co to všecko znamená? Vždyť ta slova nemají vůbec žádný smysl!”

“Dosud nemají, ale budou mít. Chci říci – mohou eventuálně získat smysl, pokud se nohistika a nohismus ujmou. Slovo robot taky v patnáctém století nic neznamenalo, ale kdyby byli tenkrát měli odjazykovou futurologii, mohli si domyslet i automaty.”

“Co tedy znamená nohista?”

“Zrovna v tomhle případě vám to mohu říci docela přesně, ale jen proto, že nejde o předpověď, nýbrž o něco, co už existuje. Nohismus je nejnovější koncepce, nový směr autoevoluce člověka, takzvaného homo sapiens monopedes.”

“Jednonohého?”

“Ano. Vzhledem k zbytečnosti chůze a blížícímu se nedostatku místa.”

“Ale vždyť to je pitomost!”

“Já si to taky myslím. Nicméně tak významné autority jako profesor Hatzelkatzer a Foeshbeene jsou nohisté. To jste nevěděl, když jste mi nabídl termín noha, že?”

“Ne. A co mají znamenat ty ostatní odvozeniny?”

“To se prozatím neví. Jestliže ovšem nohismus vítězí, pak vzniknou takové objekty, které se budou jmenovat nohák, nohyně a tak dále. To totiž není žádné proroctví, pane Tichý, to je přehled možností v čistém stavu. Řekněte ještě nějaké slovo.”

“Interferent.”

“Dobře. Inter a fero, fero, ferre, tuli, latum. Vzhledem k tomu, že pochází z latiny, musíme hledat pokračování v latině. Flos, floris. Interflorentka. No prosím – to je dívka, která má dítě s intereferentem, protože ji připravil o věnec.”

“Kde jste vzal ten věnec?”

“Flos, floris – květina. Deflorace – zbavení panenství Jistě se bude říkat: poroďanka nebo revizní poroďanka, zkráceně porevidentka. Ujišťuji vás, že už disponujeme nesmírně bohatým materiálem. Například taková prostituanta – utvořeno podle konstituanta – otvírá celé univerzum nového způsobu života!”

“Vidím, že jste nadšený stoupenec té nové vědy. Zkuste to ještě s jedním slovem. Smetí.”

“Proč ne? To nevadí že jste skeptik. Prosím. Tak tedy… smetí. Hm. Smetník. Smeť, smetě. Mnoho smetí – všesmetě. Všesmeť! Nesmírně zajímavé. Navrhujete přímo vynikající slova, pane Tichý! Všesmeť, no prosím!”

“Co je na tom tak zvláštního? To slovo přece nic neznamená!”

“Za prvé se teď už neříká neznamená, nýbrž nechutná. Neznamená je zastaralé. Všiml jsem si, že nerad užíváte nových slov. To není správné. O tom si promluvíme někdy jindy. A za druhé – všesmeť prozatím ještě nic neznamená, ale příští smysl už si lze domyslet! Jde zřejmě o novou psychozoickou teorii. A to je velká věc! Zřejmě bude hlásat, že hvězdy jsou umělého původu.”

“Kde jste sebral zase tohle?”

“Od slova všesmeť. TO slovo určuje, sugeruje tento obraz: během eónů se vesmír naplnil smetím čili pocivilizačním odpadem, se kterým se nedalo nic dělat a který překážel v astronomickém výzkumu a při kosmických letech, a tak se vybudovaly obrovské spalovny s vysokou teplotou, aby se to smetí spálilo. Spalovny mají velkou hmotnost, a proto smetí samy přitahují. Vesmírný prostor se pomalu čistí, a tady máte hvězdy – právě ty ohně a tmavé mlhoviny – dosud neodklizené smetí.”

“To jako myslíte vážně? Vy se domníváte, že je to možné? Vesmír jako spalovna smetí? Ale pane profesore!”

“Není to otázka mé víry nebo nevíry, pane Tichý. Dík odlingvistické futurologii jsme prostě vytvořili novou variantu kosmogonie jako čistou možnost pro příští generace. Nevím, zda to někdo vezme vážně, ale je prostě fakt, že se taková hypotéza dá vyslovit. Uvažte, že kdyby byla ve dvacátých letech existovala lingvistická extrapolace, byly by se už tenkrát daly předpovědět blby – jistě se na ně pamatujete! – prostým odvozením od bomb. Jazyk v sobě skrývá obrovské, a i když ne bezmezné možnosti. Utopit se. Až pochopíte, že toto slovo může být odvozeno od slova utopie, lépe porozumíte škarohlídství mnoha futurologů.”

Rozhovor se pak stočil na věci, které mě zajímaly víc. Svěřil jsem se Trottelreinerovi se svými úzkostmi se svým odporem k nové civilizaci. Žasl, ale poslouchal mě dál a cítil se mnou, ten dobrák. Viděl jsem dokonce, jak sáhl do vesty pro mizerikordial, ale zastavil ruku v polovině cesty, protože jsem tolik žehral na psychemikálie. Nakonec se však zatvářil přísně.

“Nelíbíte se mi, pane Tichý. Vaše kritika vůbec nejde na kořen věci. Neznáte ho. Dokonce si ho ani nedomýšlíte. Ve srovnání s ním je firma Procrustics a celý zbytek psyvilizace úplná fraška!”

Nevěřil jsem vlastním uším.

“Ale…ale co to říkáte, pane profesore?” koktal jsem. “Co může ještě být horšího?”

Naklonil se ke mně přes stolek.

“Pro vás to udělám, pane Tichý. Prozradím profesionální tajemství. O tom všem, nač jste si stěžoval, ví dneska každé malé dítě, pochopitelně. Vývoj nutně musel jít tímto směrem od chvíle, kdy po narkoticích a prahalucinogenech přišly takzvané psychofokalizátory s úzce vymezeným účinkem. Ale ke skutečnému převratu došlo teprve o pětadvacet let později, kdy byly syntetizovány maskóny, tedy hapunktory – bodové halucinogeny. Narkotika neizolují člověka od světa, jen mění jeho vztah ke světu. Halucinogeny kalí a zastírají celý svět. Sám jste se o tom přesvědčil. A maskóny dokonce svět falšují!”

“Maskóny… maskóny…,” opakoval jsem. “Znám to slovo. Aha, koncentrace hmoty od kůrou Měsíce, takové ty sraženiny minerálů? Ale co ty mají společného…?”

“Nic, protože to slovo má už dnes docela jiný význam. Chci říci výchuť. Je odvozeno od slova maska. Zavedou-li se vhodně syntetizované maskóny do mozku, lze zakrýt libovolný objekt vnějšího světa fiktivními obrazy tak šikovně, že zachemaskovaný člověk neví, co z viděného je reálné a co iluzorní. Kdybyste na jediný okamžik spatřil svět takový, jaký skutečně je, a ne tem našminkovaný chemaskováním, zkoprněl byste!”

“Počkejte. Jaký svět? Kde je ten svět? Kde ho mohu vidět?”

“Třeba tady!” pošeptal mi do ucha a přitom se rozhlédl na všechny strany. Přisedl si ke mně blíž, podal mi pod stolem malou skleněnou, pevně zazátkovanou lahvičku a důvěrně hlesl:

“To je antich ze skupiny proberanů, nesmírně silný protipsychemický prostředek, nitrodazyolvý derivát peiotropinu. Nejen užívat, ale i nosit ho u sebe patří k nejtěžším zločinům! Odzátkujte lahvičku pod stolem a jednou si k ní přičichněte, jen jednou, jako kdybyste čichal ke čpavku. Ale pak… pak se proboha ovládněte! Držte se!”

Třesoucíma se rukama jsem odzátkoval lahvičku. Profesor mi ji vzal, jakmile jsem do sebe vtáhl ostrý mandlový opar. Z očí mi vytryskly slzy. Když jsem si je vytřel konečkem prstu a otevřel oči, to, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Nádherný sál, vykládaný koberci, plný palem, s majolikovými stěnami, s elegantně se třpytícími stoly a s kapelou na pódiu, která nám hrála k hlavnímu jídlu – byl tentam. Seděli jsme v betonovém bunkru u holého dřevěného stolu, s chodidly na roztrhané slaměné rohoži. Hudbu jsem slyšel pořád, ale teď jsem viděl, že se line z ampliónu visícího na rezavém drátě. Duhově se třpytící křišťálové lustry ustoupily zaprášeným holým žárovkám. Ale k nejhorší proměně došlo na stole. Sněhobílý ubrus zmizel a stříbrná mísa s kouřící koroptví na topince se proměnila v kameninový talíř, na němž ležely šedohnědé blafy, které se lepily k cínové vidličce, neboť i staré, ušlechtilé stříbro příborů pohaslo. Užasle jsem zíral na ty pomyje, na kterých jsem si ještě před chvíli tak pochutnával – s rozkoší jsem se přece zakusoval do zrůžovělé koroptví kůžičky, jejíž křupání se kontrapunkticky střídalo s hlasitějším chrupáním topinky, která byla shora výtečně vysušená a zdola napuštěná pikantním sósem. To, co jsem původně považoval za listy palem v květináči, byly ve skutečnosti tkaničky od podvlékaček nějakého chlapa, který se třemi jinými seděl těsně nad námi na něčem, co vypadalo spíš jako úzká police než jako galérie. Byl tam totiž neuvěřitelná tlačenice! Myslel jsem, že mi oči vypadnou z důlků, ale děsivý obraz najednou zamihotal a opět se začal zastírat, jako by se ho dotkla kouzelníkova hůlka. Podvlékačkové tkaničky vedle mého ucha se zazelenaly a znovu se proměnily v listnaté odnože palmy, vědro s odpadky, které páchlo na tři kroky ode mě, tmavlo a proměnilo se ve vyřezávaný květináč a špinavá stolní deska zbělela, jako by na ni napadl čerstvý sníh. Zatřpytily se křišťálové skleničky, patlanina na talíři nabyla ušlechtilé barvy pečeně, na příslušných místech jí narostla křídla a stehýnka, cín příborů se zaleskl starým stříbrem… a kolem nás zašuměly číšnické fraky. Podával jsem se na zem – sláma se proměnila v peršan. Znovu jsem se tedy ocitl ve světě luxusu. Těžce jsem supěla upíral pohled na bujné poprsí koroptve, ale nebyl jsem s to zapomenout na to, co kamuflovalo…

“Teprve teď začínáte chápat skutečnost,” pošeptal mi spiklenecky profesor Trottelreiner a upřeně se mi přitom díval do tváře, jako by se bál, že budu reagovat příliš prudce. “A to si laskavě uvědomte, že tahle restaurace je jednička! Kdybych byl předem nepočítal s možností, že vám otevřu oči, byli bychom šli do nějakého hostince, a tam byste možná přišel o rozum.”

“Cože? To… tedy… jsou ještě horší?”

“Ano.”

“Není možná!”

“Můžete mi to věřit. Tady máte aspoň skutečné stoly, židle, talíře a příbory, ale tam se leží na několikapatrových pryčnách a jí se rukama ze škopků, které k vám přijedou na běžícím pásu. Také to, co se skrývá pod maskou koroptve, je tam méně výživné.”

“A co je to?!”

“Není to žádný jed, pane Tichý, prostě jen výtažek z trávy a krmné řepy, máčený v chlórované vodě a semletý s rybí moučkou. Obvykle se k tomu přidává ještě kostní klih a vitamíny a mastí se to syntetickým mazadlem, aby se to dalo spolknout. Nevšiml jste si žádného pachu?”

“Všiml. Všiml!!!”

“No tak vidíte.”

“Co to je, pane profesore? Řekněte mi to, proboha! Zapřísahám vás! Spiknutí! Zrada? Plán na vyhubení všeho lidstva? Ďábelská konspirace?”

“Ale kdepak, pane Tichý! Nebuďte hned tak démonický! Je to prostě svět, ve kterém žije hodně přes dvacet miliard lidí. Četl jste dnešní Herald? Pákistánská vláda tvrdí, že při letošním hladomoru zahynulo pouze 970 000 lidí, kdežto opozice prohlašuje, že šest miliónů. Kde by se v takovém světě vzalo chablis, koroptve a sauce béarnaise? Poslední koroptve vyhynuly před čtvrt stoletím. Tohle je koroptví mrtvolka, ale skvěle zachovalá, protože dnes už dovedeme všechno skvěle mumifikovat, anebo také proto, že jsme se smrt naučili maskovat.”

“Moment, já se teď nemohu soustředit… Má to tedy znamenat, že…”

“Že vám nikdo nepřeje nic zlého, naopak, ze soucitu, z vysoce humánních důvodů se používá chemického humbuk, kamufláže, přikrášlování skutečnosti péry a barvami, které už dávno ztratila…”

“A tenhle podvod je všude?”

“Ano.”

“Ale já nejím ve městě, vařím si doma, tak jak tedy…”

“Jak tedy přijímáte maskóny? Na to se mě ptáte vy? Jsou ve vzduch, trvale rozprašované. Copak už jste zapomněl na kostarikánské aerosoly? To byly první nesmělé pokusy, něco jako montgolfiéra ve srovnání s raketou.”

“A ví to každý? A lidé v tom mohou žít?”

“Ale kdepak, nikdo to neví.”

“Ani pověsti a fámy nekolují?”

“Pověsti kolují vždycky a všude. Nezapomínejte, že existuje amnestan. Jsou věci, které ví každý, a jsou věci, které neví nikdo. Farmakokracie má svou stránku zjevnou a svou stránku skrytou. Ta zjevná stojí na té skryté.”

“To není možné.”

“Ale! A pročpak?”

“Protože někdo se přece musí starat o ty rohože a někdo musí vyrábět kameninové nádobí, ze kterého vlastně jíme, a ty blafy, které se tváří jako pečeně. A všechno ostatní!”

“No ovšem! Máte pravdu, všechno se musí vyrobit a udržovat, a co má být?”

“A vidí to a vědí ti, kteří to dělají?”

“Ale kdepak! Vy pořád uvažujete v archaických kategoriích. Lidé se domnívají, že jdou do skleněné továrny-oranžérie. U vchodu dostanou antihal a začnou vidět holé betonové zdi a jednotlivá pracovní stanoviště.”
”A chtějí pracovat?”

“S největším nadšením, protože dostávají mimo jiné i dávky sakrificinu. Práce se tedy považuje za ušlechtilou oběť. Po skončení práce dostanou hlt amnestanu nebo memnolizinu a zapomenou na všechno, co viděli.”

“Do této chvíle jsem si dělal starosti, že žiji v halucinaci. Teď vidím, jak jsem byl hloupý. Bože, jak rád bych se vrátil! Co bych za to dal!”

“Vrátil? A kam?”

“Do kanálu pod hotelem Hilton.”

Nesmysl. Chováte se nerozvážně, abych neřekl – hloupě. Měl byste dělat to co ostatní, jíst a pít to co ostatní, a pak byste dostával nezbytné dávky optimistanu a serafinolu a měl byste skvělou náladu.”

“I vy jste tedy ďáblův advokát?”

“Mějte rozum, prosím vás! Co je na tom ďábelského, když lékař pacientovi z nezbytnosti lže? Když už musíme takhle bydlet, žít a jíst, je lepší, když to vidíme v roztomilém obalu. Maskóny působí spolehlivě, jen s jedinou výjimkou. Co je na nich tedy špatného?”

“Nemám teď sílu o tom s vámi diskutovat,” řekl jsem, když jsem se trochu vzpamatoval. “Odpovězte mi, prosím, ve jménu vzpomínek na dávné časy, na dvě otázky: co je to za výjimku, kdy maskóny neúčinkují? A jak došlo k všeobecnému odzbrojení? Je to snad také iluze?”

“Ne, to je naštěstí úplně reálné. Ale kdybych vám to měl vysvětlit, byla by z toho celá přednáška, a já už musím jít.”

Smluvili jsme si schůzku na následující den. Když jsme se loučili, znovu jsem se ho zeptal na ten defekt maskónů.

“Zajděte si do lunaparku,” řekl mi profesor Trottelreiner a vstal. “Když mermomocí chcete zažít nepříjemný šok, nasedněte na ten největší kolotoč, a až se dostanete do plných obrátek, provrtejte kapesním nožem dírku do krytu kabiny. Kryt je nezbytný právě proto, že při rychlém otáčení se přemisťují fantazmata, kterými maskón zastírá realitu, jako kdyby odstředivá síla roztahovala klapky na oči… A uvidíte, co v takovou chvíli vyčuhuje z krásných přeludů…”

Píši ta slova ve tři hodiny v noci. Jsem zdrcen. Co ještě mohu dodat? Budu vážně uvažovat o tom, jak prchnout z civilizace, jak se stáhnout do nějakého zapomenutého kouta. Už mě neláká ani Galaxie, tak jako člověka nelákají cesty, z nichž se nemá kam vrátit.

 

5. X. 2039. Volné dopoledne jsem strávil ve městě. S těžko přemáhanou hrůzou jsem sledoval veškeré známky komfortu a luxusu. Galérie umění na Manhattanu vyprodává za babku originální plátna Rembrandta a Matisse. O kus dál nabízejí nádherný nábytek ve stylu Ludvíků, mramorové krby, trůny, zrcadla, saracénské zbroje. Spousta všelijakých aukcí. Domy se prodávají jako hrušky na krámě. A já si myslel, že žiji v ráji, kde si každý může “zazámčit”! Kancelář pro registraci samozvaných kandidátů na Nobelovu cenu na Páté ulici mi odhalila svou pravou podstatu: Nobelovu cenu může získat každý, stejně tak jako si každý může ověsit zdi svého bytu nejcennějšími uměleckými díly, poněvadž obojí je jen špetka prášku dráždícího mozek! Nejhanebnější je na tom to, že část masové iluze je zjevná, je tedy možno naivně oddělit čárou fikci od skutečnosti, a protože spontánně už nikdo nereaguje na nic, jelikož se chemicky učí, miluje, protestuje i zapomíná, přestal existovat rozdíl mezi pocitem manipulovanými a pocitem přirozeným. Šel jsem po ulicích a zatínal jsem v kapsách pěsti. Nepotřeboval jsem amokolin ani furiazol, abych zuřil! Moje stopařsky okřídlená mysl se strefovala do všech dutě znějících míst tohoto monumentálního podvodu, této dekorace přebujelé přes obzor. Dětem se dává otcobijecký sirup, potom revoltan a protestolidin pro rozvoj osobnosti, a pro zmírnění vyvolaných záchvatů – sordin a kooperantan. Policie neexistuje, nač, když máme kriminol. Zločinné choutky hasí Procrustics Inc. Dobře, že jsem se až dosud vyhýbal teoknihoberně, i tam jsou jen soubory preparátů věropudných, milostidárných, svědomidy, peccatol, absolvan, dokonce i svatým se lze stát dík sacrosanctisidasu. Ostatně, proč nebrat allahan islaminu, buddhan, kosmosilové nirvanium, teokontaktol? Čípky eschatolopky a nekrinová mast tě postaví do prvé řady v údolí Josafat, a resurectol, který se kape na kostku cukru, zařídí zbytek. Svatý Bohole! Paradizianka pro pobožnůstkáře, belzeban a hellurium pro masochisty… V posledním okamžiku jsem uhnul, abych nespadl do farmakopéy, kolem níž jsem šel a kde lid nábožně poklekal a šňupal genuflektolin jako tabák. Jen to ne! Jel jsem do lunaparku a ve zpocené ruce jsem v kapse mačkal kapesní nůž. Ze získávání zkušeností nic nebylo, protože kryt kabiny byl neobyčejně tvrdý, asi z kalené oceli.

Pokoje k pronajmutí, kde bydlel Trottelreiner, byly v Páté ulici. Nebyl doma, když jsem přišel ve smluvenou hodinu, ale předem mě upozornil, že se může opozdit, a dal mi hvizd od dveřizdu. Vešel jsem tedy a posadil se k jeho psacímu stolu, zavalenému vědeckými časopisy a popsanými papíry. Z nudy, anebo možná spíše abych zmírnil neklid, který mi spaloval nitro, jsem nahlédl do Trottelreinerových poznámek. “Všesmeť”, “poroďanka”, “cizan”, “cizanka”. Propána, tak jemu se chtělo vymýšlet termíny pro tu jeho podivínskou futurologii! “Poplodnice”, “vykapánek”, ”vykapanka”, “porodmanka” – porodová rekordmanka? No ano, při této demografické explozi! Každou vteřinu se rodilo osmdesát tisíc dětí. Anebo osm set tisíc? To je vlastně úplně jedno. “Myslíř”, “myslant”, “mysliny”, “mysel”, “myšlenka hlavní” čili “ojní”, tedy “myšloj”. Takovými věcmi se zabývat! Ty si tady hraješ, profesore, a svět zatím hyne! Chtělo se mi křičet. Najednou se pod papíry něco zalesklo – antihal, ta lahvička. Zlomek vteřiny jsem zaváhal, a potom jsem si čichl a rozhlédl se po pokoji.

Podivné, skoro se nezměnil. Knihovny, police s pilulkami v informátorech, všechno zůstalo, jak bylo, jen obrovská holandská kachlová kamna v koutě se proměnila v takzvaný “bubínek” s propálenou plechovou rourou zastrčenou do díry ve zdi a podlaha kolem začernala sazemi. Honem jsem lahvičku zastrčil zpátky, jako přistižený při činu, protože v předsíni vrzl dveřlas a Trottelreiner vešel do bytu.

Vyprávěl jsem mu o lunaparku. Překvapilo ho to, požádal mě, abych mu ukázal kapesní nůž, zavrtěl hlavou, sáhl po lahvičce, přičichl si a dal přičichnout i mně. Místo kapesního nože jsem spatřil kousek shnilého klacíku. Vrátil jsem se očima k profesorově tváři – vypadal rozmrzele, nebyl už tak sebejistý jako včera. Položil na stůl aktovku plnou kongresových lízátek a povzdychl si.

“Pane Tichý, musíte pochopit, že příčinou expanze maskónů není žádná obzvláštní zlotřilost…”

“Expanze? Co to zase je?”

“Mnoho věcí, které byly ještě minulý měsíc nebo minulý rok reálné, se musí nahrazovat vidinami, protože ty pravé předměty jsou prostě nedosažitelné,” vysvětloval mi. Ale viděl jsem, že ho trápí nějaká jiná myšlenka.

“Na tom kolotoči jsem se vozil před čtvrt rokem, ale krk bych za to nedal, že tam ještě je. Možná že když si koupíte vstupenku, dostanete současně z difuzéru porci kolotočové páry nebo lunaparkinu, což je konečně racionální, protože se na tom ušetří. Ano, pane Tichý, oblast reálného vlastnictví lidstva se scvrkává přímo hrůzostrašnou rychlostí. Než jsem se ubytoval tady, bydlel jsem v novém Hiltonu, ale musím se vám přiznat, že jsem tam neuměl žít. Když jsem jednou neprozřetelně použil vystřízlivovače, spatřil jsem se v klícce velikosti zásuvky, s nosem u korýtka, do žeber mě tlačil kohoutek od vodovodu a nohama jsem se dotýkal pelechu v sousední zásuvce, chci říci apartmá, měl jsem totiž apartmá v osmém poschodí za devadesát dolarů denně. Zkrátka: místa je pořád méně. Teď se dělají pokusy s takzvaným despacializátory nebo zdánlivátory, ale jsou s tím potíže, protože když se maskuje, že společně s vámi jsou na ulici nebo na náměstí obrovské davy lidí, abyste viděl jen vzdálené jednotlivce, začnete vrážet do zastřených lidí, které nevidíte, a to je potíž, jakou zatím technici nedovedou překonat.”

“Pane profesore, nahlédl jsem do vašich poznámek. Odpusťte, prosím vás, ale co je tohleto?” Ukázal jsem na papír, na kterém bylo napsáno: “multischiazol”, “davoval mnohanu”.

“Jo tohle… Víte, existuje plán, vlastně spíš koncepce hinternizace – podle jména autora Egoberta Hinterna, že – nahrazoval vzrůstající nedostatek vnějšího prostoru vyhalucinovaným prostorem vnitřním, prostorem duše, jelikož metráž duše nepodléhá žádnému fyzickému omezení. Jistě víte, že dík zooforminům se člověk může přechodně stát, totiž cítit želvou, mravencem, slunéčkem sedmitečným, a třeba i jasmínem, užijeme-li inflorizujícího prebotinidu, přirozeně jenom subjektivně. Může taky dojít k rozštěpení osobnosti na dvě, tři, čtyři části. Když rozštěpení dosáhne dvouciferných čísel, vznikne davový defekt. Pak už to není jáství, ale myství. Mnohost jáství v jednom těle. Existují také dojástvovače, aby znásobená intenzita vnitřního života převládala nad vnímáním toho, co je vnější. Takový už je svět, v takové době žijeme, můj milý! Omnis este Pilula! Farmakopéa je dnes knihou život, encyklopedií bytí, alfou a omegou, žádný převrat na obzoru, když už máme revoltal, opozicional v glycerinových čípcích a extremin, a váš doktor Hopkins dělá reklamu sodomastolu a gomorinkám – ohněm nebeským můžete dnes spálit tolik měst, kolik jen se vám zachce. Povýšení na Pánaboha je taky k mání, stojí pětasedmdesát centů.”

“Nejnovějším druhem umění je svěd,” pravil jsem. “Slyšel jsem, totiž cítil Lechtaldiniho Scherzo, ale nemohu říci, že by mi to bylo estetického hlediska něco dalo. Smál jsem se na nejvážnějších místech.”

“Ano, to není nic pro nás, defrizáky z jiného století, trosečníky v čase,” přitakal melancholicky profesor Trottelreiner. Něco jako by v sobě překousl, odkašlal si, podíval se mi do očí a pravil:

“Pane Tichý, zrovna teď začíná futurologický kongres, rokování o budějinách lidstva. Je to LXXVI. světový sjezd. Byl jsem dnes na prvním úvodním organizačním zasedání a rád bych vám něco řekl o svých dojmech…”

“To je divné,” řekl jsem, “čtu tisk dost pozorně, ale o tom sjezdu nebyla nikde ani zmínka…”

“Je to tajný kongres. Jistě chápete, musí se mimo jiné projednat i problémy maskování.”

“Copak? Není s ním něco v pořádku?”

“Katastrofa!” řekl profesor důrazně. “Horší už to být nemůže.”

“Včera jste zpíval na docela jinou notu,” poznamenal jsem.

“To je pravda. Ale vezměte laskavě ohled na to, v jaké jsem se octl situaci, teprve se seznamuji se stavem aktuálního výzkumu. To, co jsem dnes slyšel… no hrůza, přesvědčte se sám.”

Vyndal z aktovky velký svazek lízátek s prozatímními zprávami, svázanými různobarevnými stužkami, a podal mi ho přes stůl.

“Než se s tím seznámíte, ještě pár slov na vysvětlenou. Farmakokracie je psychemokracie založená na krémokracii – toť heslo naší nové éry. Halucinogenní režimy jsou úplně zkorumpované, abych to vyjádřil ještě lapidárněji. Dík tomu máme všeobecné odzbrojení.”

“Tak dozvím se už konečně, jak to s tím je?” zvolal jsem.

“Je to docela jednoduché. Úplatkářství slouží buď tomu, aby se výrobce zbavil neplnohodnotného zboží, anebo tomu, aby to zboží při velké poptávce bylo k sehnání. Zbožím mohou být i služby. Ideální situace vznikne pro výrobce tehdy, když inkasuje hotovost, ale výměnou za ni nic nedá. Domnívám se, že o vznik realýzy se zasloužily aféry mendaktorů a malverzorů, jistě jste o nich slyšel.”

“Ano, ale co je to realýza?”

“Doslovně: rozpuštění, tedy: zanikání skutečnosti. Když vypukl skandál s počítačovými zpronevěrami, svalovalo se všechno na číslicové stroje. Ale zatím v tom měly prsty veliká konsorcia a tajné kartely. Jak známo, šlo o to, jak zobyvatelnit planety, což je vzhledem k přelidnění záležitost neobyčejně palčivá. Bylo třeba vybudovat obrovské raketové flotily, změnit podnebí i atmosféru Saturnu a Uranu. Daleko snáze se to všecko dělalo na papíře.”

“Vždyť se to muselo brzy provalit!” užasl jsem.

“Ale kdepak. Vznikly takzvané nepředvídané objektivní potíže, dosud neznámé problémy a překážky, bylo zapotřebí dalších úvěrů a asignací, například projekt Uran pohltil až dosud 980 miliard a nevím, zda se tam pohnulo aspoň s jediným kamenem.”

“A co dozorčí komise?”

“Komise se neskládají z kosmonautů, nepřipravený člověk nemůže na těch planetách přistát. A tak se tam posílají zmocněnci, kteří se zas opírají o předložený materiál a výkazy, snímky, statistiku – jenže dokumentaci lze přece zfalšovat, nebo ještě daleko snáz – zfingovat ji maskóny.”

“No ne!”

“Ale ano. Myslím, že podobně začalo kdysi předstírané zbrojení. Firmy, které dostávaly vládní objednávky, byly přece soukromé. Inkasovaly miliardy a nedělaly nic. Totiž vyráběly laserová děla, odpalovací základny, proti-proti-proti-protirakety (máme jich šestou generaci), létající tanky, takzvané létalíře, to ano, jenže to všechno bylo hapunktové.”

“Prosím?”

“Vyhalucinované, můj milý. Nač dělat jaderné pokusy, když máme fungolové tabletky?”

“Co je to?”

“Když takovou tabletku spolknete, vidíte hřib atomového výbuchu. Byl to řetězový proces. Nač cvičit vojáky? V případě mobilizace se jim dají vycvičovací tabletky. Velitele taky nestojí za to vzdělávat, od čeho máme strategin, generazol, taktidon, virtutis militarin? “Studovat Clausewitze není žádný med, vem prášek generál bude z tebe hned!” Znáte tu říkanku?”

“Ne.”

“Sady těchto specifik jsou totiž tajné, na trh aspoň nepřicházejí. Taky nestojí za to posílat někam výsadek – stačí rozprášit nad oblastní nepokojů příslušný maskón, a obyvatelstvo spatří, jak se k zemi snášejí výsadkové jednotky, námořní pěchota a tanky. Skutečný tank dnes stojí skoro milión dolarů, kdežto halucinovaný – asi jednu setinu centu na jednoho diváka, to je takzvaná jednotka tankosobová. Křižník stojí čtvrt centu. Celý arzenál Spojených států se dnes dá naložit na jeden náklaďák. Tankony, kadaverony, bombony, a to: pevné, tekuté a plynné. Existují prý i invaze Marťanů v podobě příslušně preparovaného prášku.”

“To vše v maskónech?”

“No ovšem! Vydržovat opravdovou armádu je úplně zbytečné. Dnes nám zbylo už jen trochu letectva, a ani to není jisté. Nač taky? Byl to lavinovitý proces, chápete? Nedal se zadržet. A v tom je celé tajemství odzbrojení. Ostatně, nejen odzbrojen. Viděl jste nové modely letošního cadillaku, dodge a chevroletu?”

“Ano, docela pěkné.”

Profesor mi podal lahvičku.

“Prosím, jděte k oknu a podívejte se na ta krásná auta.”

Vyklonil jsem se přes parapet. Korytem ulice, na kterou jsem se díval z jedenáctého poschodí, tekla řeka lesklých aut, jejich okna a střechy se blýskaly na slunci. Zvedl jsem k nosu otevřenou lahvičku, zamrkal jsem, slzy mi vytryskly do očí – a upřel jsem pohled na neobyčejnou podívanou. Po vozovce klusaly zástupy byznysmenů, prázdné ruce zdvižené před prsa, jako když si děti hrají na řidiče. Tu a tam se v sevřených řadách běžců, kteří svižně mrskali nohama, hrudník v záklonu, jako by seděli zabořeni do propastných sedadel, objevil osamělý kouřící automobil. Když působení přípravku zesláblo, obraz se začal mihotat, pak zklidněl – a já zas viděl z výšky třpytivý proud bílých, žlutých, zelených automobilových střech, jak majestátně plují Manhattanem.

“Hrůza!” řekl jsem. “Ale pax orbi et urbi byl přece nastolen! Nevyplatilo se to tedy?”

“No, přirozeně že není všechno jen špatné. Množství infarktů značně pokleslo, protože tenhleten běh na dlouhé tratě je moc dobrý tělocvik. Na druhé straně zas vzrostl počet lidí trpících na rozedmu plic, křečové žíly a rozšíření srdce. Každý se nehodí za maratónského běžce.”

“Proto tedy nemáte auto!” zvolal jsem.

Profesor Trottelreiner se jen křivě usmál.

“Vůz střední kvality stojí dnes jen 450 dolarů,” řekl, “ale když uvážíme, že výrobní náklady činí asi tak jednu osminu centu, je to víc než dost. Množství lidí, kteří dnes dělají něco konkrétního, prudce klesá. Hudební skladatelé berou honoráře, podplácejí objednavatele, ale obecenstvu, které přichází do koncertní síně na první provedení, se strká pod nos koncentrazolový melotropin.”

“Z morálního hlediska je to odporné,” prohlásil jsem, “ale jak dalece je to škodlivé ze společenského hlediska?”

“To, co máme dnes, prozatím ještě škodlivé není. Dík transmutinu se můžete například dvořit koze v domnění, že je to Venuše Miloská. Msto vědeckých prací a konferencí máme kongresiny a dekongresiny, ale přesto existuje určité životní minimum, které fikce nahradit nemůže. Každý musí někde bydlet, něco jíst, něco dýchat, a realýza zatím pohlcuje sféry skutečné činnost jednu po druhé. Kromě toho nám hrůzostrašně rychle rostou vedlejší příznaky. Proti nim musíme aplikovat dehaluciny, neosupermaskóny, fixátory, jenže jejich účinek není spolehlivý.”

“Co to je?”

“Dehalucininy jsou nová specifika, po kterých se člověku zdá, že se mu nic nezdá. Zprvu se používala jen u duševně chorých, ale počet lidí, kteří podezírají své okolí z neautentičnosti, stále vzrůstá. Amnestany napomáhají proti vyrobividinám. To jsou druhotně vyrobené vidiny, rozumíte? No, když si někdo představuje, že si představuje, že si nic nepředstavuje, anebo opačně. Je to typická problematika soudobé psychiatrie, takzvané věžákové nebo n-poschoďové. Ale nejnebezpečnější jsou ty nové maskóny. Vlivem nadměrného množství těchto přípravků vypovídají totiž organismy poslušnost. Lidem vypadávají vlasy, rohovatějí uši, zakrňuje jim ocas…”

“Chtěl jste říci vyrůstá…”

“Ne, zakrňuje, ocas má každý člověk už třicet let. Následkem ortografinu. To je cena, kterou museli zaplatit za to, že se bleskurychle naučili psát.”

“Není možná! Chodím přece na pláž a vidím, že nikdo nemá ocas, pane profesore!”

“Nebuďte dítě. Ocasy se maskují anticaudatolinem, jenže ten zas způsobuje černání nehtů a kažení zubů.”

“A to se také maskuje?”

“Přirozeně. Maskóny účinkují v miligramových množstvích, ale dohromady jich každý člověk ročně spolyká asi sto devadesát kilo. Není divu, když uvážíme, že je nutno simulovat bytové zařízení, jídlo, pití, poslušnost dětí, vlastnění Rembrandtů a kapesních nožů, zámořské cesty, kosmické lety a milión podobných věcí. Nebýt lékařského tajemství, bylo by všeobecně známo, že každý druhý newyorský občan je strakatý, že má hřbet porostlý nazelenalými štětinami, na uších ostny, platfus a rozedmu plic s rozšířením srdce od toho neustálého cválání. To všechno se musí zakrývat, a právě k tomu slouží neosupermaskóny.”

“Strašné. Nedá se proti tomu nic dělat?”

“Náš kongres má jednat o alternativě budějin. V odborných kruzích se všeobecně hovoří o tom, že radikální změna je nevyhnutelná. Máme v tuto chvíli osmnáct projektů.”

“Spásy?”

“I tak by se to dalo nazvat. Prosím, posaďte se a prolízněte si ten materiál. Ale měl bych k vám ještě jednu prosbu. Je to delikátní záležitost.”

“Udělám pro vás, co budete chtít.”

“Věděl jsem to. Podívejte se, dostal jsem od jednoho kolegy chemika vzorky dvou nově syntetizovaných sloučenin ze skupiny proberanů – vystřízlivovače. Poslal mi je ranní poštou a píše,” profesor Trottelreiner zvedl dopis ze stolu, “že můj preparát, ten, který jste požil i vy, není pravý proberan. Píše doslova: “Federální výbor pro psypreci (to je psychopreformace) záměrně dodává falešné protipřeludové prostředky obsahující neomaskóny, aby odvrátil pozornost pravdovidců od mnoha krizových jevů.””

“Já tomu nerozumím. O účincích vašeho preparátu jsem se přece přesvědčil na vlastní kůži. A co je to pravdovidec?”

“Á, to je vysoká společenská funkce, kterou mám mimo jiné i já. Pravdovidectví je právo a možnost disponovat proberany k tomu účelu, aby se zjistilo, jak se opravdu věci mají. Někdo to přece vědět musí, že?”

“To je fakt.”

“A pokud jde o ten prostředek, domnívá se můj přátel, že sice likviduje působení maskónů staršího data, zavedených už dávno, ale ne všech, zejména ne těch nejnovějších. Nebyl by to tedy vystřízlivovač,” zvedl profesor Trottelreiner lahvičku, “ale hanebně vymyšlený maskón, kamuflovaný podvystřízlivovač, čili vlk v rouše beránčím!”

“Ale nač? Je-li nutné, aby někdo věděl…”

““Nutné” je to ve smyslu obecném, z hlediska celospolečenského dobra, ale nikoli z hlediska osobních zájmů různých politiků, korporací, nebo i federálních agentur. Je-li situace horší, než ji vidíme my, pravdovidci, pak je tamtěm lidem milejší, abychom nezačali bít na poplach. Proto preparovali ten prostředek tak, jak se kdysi hledajícím nastražovaly ve starém nábytku skrýše, které by našlo i malé dítě. Aby se spokojili s první skrýší, kterou objeví, a nepátrali už po těch skutečných skrýších, kamuflovaných daleko rafinovaněji!”

“Ach, teď už to chápu. Co byste ode mě potřeboval?”

“Abyste při seznamování s tímto materiálem přičichl nejprve k téhle lahvičce a potom k té druhé. Abych vám řekl pravdu, já sám nemám odvahu.”

“Jen to? Ale rád!”

“Vzal jsem od profesora Trottelreinera obě skleněné lahvičky, usadil jsem v lenošce a začal jsem si postupně osvojovat obsah zaslaných prací z oboru budějin. V prvním projektu se navrhovalo ozdravění poměrů takto: do atmosféry se zavede tisíc tun inverzinu, preparátu, který všechny zkušenosti obrátí o sto osmdesát stupňů. V prví fázi se preparát rozptýlí. To znamená, že od té doby začne lidstvo nenávidět veškeré pohodlí, sytost, chutné jídlo, věci estetické, čisté – a naproti tomu začne bažit po tlačenici, hladu nouzi, špíně a škaredosti. V druhé fázi se radikálně zlikviduje působení všech maskónů a neomaskónů. A společnost, postavena náhle tváří v tvář skutečnosti až dosud kamuflované, najde maximální uspokojení, neboť bude mít před sebou vše, po čem prahla. Možná že zpočátku bude dokonce vhodné uvést do chodu pelotrony (zhoršovače životních podmínek). Jelikož však inverzin působí na všechny zkušenosti bez výjimky, začne lidstvo nenávidět i erotická potěšení, což by ovšem mohlo mít za následek jeho vymření. Proto se jednou za rok bude na čtyřiadvacet hodin rušit působení inverzinu kontrapreparátem. V tento den bude jistě zaznamenán prudký vzrůst sebevražd, ale úbytek jedinců bude bohatě vyrovnán očekávaným populačním přírůstkem.

Nemohu říci, že by mě byl tenhle plán nadchl. Jeho jediným světlým bodem byl ten, ve kterém se pravilo, že by jeho autor jakožto jeden z pravdovidců byl nepřetržitě podroben působení antidota, a proto by mu ani všeobecná bída a ošklivost, ani špína či monotónnost života dozajista nepůsobily velkou radost.

Druhý projekt navrhoval, aby se v říčních a mořských vodách rozpustilo deset tisíc tun retrotemporinu. Je to obraceč toku subjektivního času. Od té doby by život měl vypadat takto: lidé budou přicházet na svět jako zvetšelí starci a umírat jako novorozeňata. V projektu se zdůrazňovalo, že se tím odstraní hlavní úskalí lidské kondice – totiž nevyhnutelná perspektiva stárnutí a smrti. Postupem času bude každý stařec více a více mládnout, sil a energie mu bude přibývat. Až zdětinští natolik, že bude muset zanechat své profesionální práce, vstoupí do požehnaných dětských let. Zlatým hřebem projektu byla jeho humánnost, vyplývající z kojenecké nevědomosti, že smrtelné je vše, co je živé. Poněvadž obrácení toku času bude jen subjektivní, bude nutno posílat do mateřských kol, jeslí a porodnic starce. Z projektu ovšem nebylo jasné, co se s nimi stane potom, byla tam jen nejasná zmínka, že by je bylo možno v takzvaném státním eutanáziu podrobit určité terapii. Po dočtení tohoto návrhu mi první projekt připadal docela přijatelný.

Třetí projekt byl dlouhodobý a daleko radikálnější. Předpokládal ektogenezi, detašismus a všeobecnou homikrii. Z člověka by zbyl pouze mozek ve vkusném obalu z duroplastu, jakýsi druh glóbusu vybaveného spojkami, zásuvkami a zástrčkami. Jedním z požadavků projektu byl přechod na přeměnu hmoty v jadernou energii, a proto by například požívání pokrmů, jež by přestalo být nezbytné, probíhal v příslušně naprogramované iluzi. Mozkový glóbus by se dal připojit k libovolným končetinám, přístrojům, strojům, vozidlům atd. Tato detašizace by byla rozdělena na dvě dekády. V první dekádě by byl povinný detašismus částečný, zbytečné přípojky bys se prostě nechaly doma. Například kdo by šel do divadla, odpojil by si a pověsil do skříně kopulační a defekační orgány. Celosvětovou tlačenici, vzniklou následkem přelidnění, by měla v další desetiletce zlikvidovat homikrie. Kabelové a bezkabelové kanály mezimozkových spojů by učinily zbytečnou veškerou lokomoci, všechna školení a konference, služební cesty, porady spojené s cestováním, tedy veškeré osobní cestování kamkoliv, protože každý žijící člověk by disponoval smysly v celém prostoru opanovaném lidstvem až po nejvzdálenější planety. Masová výroba měla dát na trh střevošíny, manišíny, pedišíny a docela obyčejné šíny, tedy kolejnice jako pro dětskou domácí železnici, po níž by se mohly pro povyražení kutálet i samotné hlavy.

Nechal jsem čtení a poznamenal jsem, že autoři těch projektů jsou zřejmě šílenci. Profesor Trottelreiner suše odpověděl, že můj úsudek je příliš zbrklý. Co jsme si zavařili, musíme i sníst. Pro dějiny lidstva se nedá použít kritéria zdravého rozumu. Cožpak by Averroes, Kant, Sokratés, Newton nebo Voltaire uvěřili, že se ve dvacátém stoletní stane úděsným přízrakem měst, travičem plící, masovým vrahem a předmětem kultu… plechový vozík na kolečkách a že se v něm lidé raději nechají o víkendu roztřískat a zabít na přecpaných silnicích, než aby živí a zdrav seděli doma? Zeptal jsem se ho, který z těch návrhů hodlá podporovat.

“Ještě jsem se nerozhodl,” řekl. “Podle mého názoru představují nejhorší problém tajňata, tedy nezákonně narozené děti. A navíc se obávám chemintrik během konference.”


Co to znamená?”

“Že může být odhlasován projekt, který dostane kredibilanovou podporu.”

“Myslíte, že vás tam někdo přiotráví?”

“A proč ne? Není nic snazšího než vpustit klimatizačním zařízením do sálu příslušný aerosol.”

“Ať schválíte cokoli, nemusí to ještě svět přijmout. Lidé přece neodkrývají kdeco.”

“Milý pane, už půl století se kultura nevyvíjí živelně. Ve dvacátém století diktoval módu nějaký Dior. Dnes se taková regulace týká všech odvětví života. Jestli bude detašismus přehlasován, bude se za pár let každý stydět, že je vlastníkem měkkého, chlupatého, potícího se těla, a bude to považovat za cosi neslušného. Tělo se musí mýt, dezorovat, pěstovat, a stejně podléhá zkáze. Kdežto při detašismu na sebe člověk může navěsit hotové zázraky inženýrského umění. Kterápak žena nebude chtít mít stříbrná jódová světla místo očí, teleskopicky vysouvací prsa, andělská křídla, zářící lýtka anebo paty, které při každém kroku vyluzují melodické zvuky?”

“Víte co?” řekl jsem. “Bude nejlepší, když vezmeme roha. Sbalíme si zásobu kyslíku a potravin a zalezeme někam do Skalistých hor. Vzpomínáte si na kanály pod Hiltonem? Měli jsme

se tam snad špatně?”

“To myslíte vážně?” otázal se poněkud váhavě profesor Trottelreiner.

Namouduši jsem si vůbec neuvědomil, že jsem zvedl k nosu lahvičku, kterou jsem pořád držel v ruce, zapomněl jsem na ni totiž. Silný pach mi vyrazil z očí slzy. Několikrát jsem kýchl, a když jsem zas otevřel oči, vypadal pokoj docela jinak. Profesor mluvil dál, slyšel jsem jeho hlas, ale byl jsem tak fascinován okolní proměnou, že jsem nevnímal ani slovo. Stěny se potáhly špínou, dosud modrá obloha zesinala. Některé okenní tabulky byly vyražené, ostatní pokryté tlustou vrstvou špíny s šedivými zaschlými stružkami od deště.

Nevím, proč mě nejvíc vyděsilo to, že se elegantní aktovka, ve které si profesor Trottelreiner přinesl kongresový materiál, proměnila v plesnivý pytel. Zkoprněl jsem, bál jsme se k němu zvednout oči. Jukl jsem pod psací stůl. Místo soukenných kalhot a profesorských psích deček jsem spatřil pohodlně zkřížené protézy. Drátěné šlachy podešví byly zaneseny uličním štěrkem a prachem. Ocelový trn paty se leskl, ohlazený dlouhým používáním. Zasténal jsem.

“Copak, bolí vás hlava? Nechcete prášek?” zaslechl jsem soucitný hlas. Přemohl jsem se a zvedl jsem němu oči.

Z obličeje mu toho mnoho nezbylo. K vyžraným lícím se přilepily cáry dávno nevyměňovaného hnijícího obvazu. Brýle nosil přirozeně pořád, jedno sklíčko měl prasklé. Na krku mu z otvoru po tracheotomii čněl dost nedbale zastrčený vocoder, který se pohyboval, když mluvil. Sako mu viselo na hrudním stojanu jako plesnivý hadr. Z levé strany do něho měl vyříznutý otvor, uzavřený zašpiněnou destičkou z plastické hmoty – tam mu v sinalé křeči tlouklo srdce, plné svorek a švů. Levou ruku jsem neviděl, místo pravé, ve které držel tužku, měl mosaznou protézu pokrytou měděnku. Ke klopě měl nedbale přistehovaný kousek plátna, na který kdosi napsal červeným fixem: “Frizák 119 859/21 transpl. – 5 odpad”. Vyvalil jsem oči. Profesor za psacím stolem přebíral na sebe mou hrůzu jako zrcadlo. Ztuhl.

“No copak?… To jsem se tak změnil?” tázal se mě chraptivým hlasem.

Nevzpomínám si, že bych byl vstal, jen na to, že jsem zápasil s klikou u dveří.

“Pane Tichý! Co to děláte? Ale pane Tichý! Pane Tichý!!!” volal zoufale profesor Trottelreiner a s námahou vstával. Dveře povolily a současně se ozval příšerný lomoz a chřestění sdrátovaných svorek. To se na podlaze rozpadal profesor Trottelreiner, který při prudkém pohybu ztratil rovnováhu a upadl. Odnášel jsem si v očích obraz jeho zoufalého zmítání – pahýly s hřebovitými patami hoblovaly parkety, šedivý pytlíček srdce tloukl za poškrábanou tabulkou. Prchal jsem na chodbu, jako by mě honily fúrie.

V budově bylo v tu chvíli jako v úle, protože všichni odcházeli na oběd. Z kanceláře vycházeli úředníci a sekretářky a v družném hovoru mířili k výtahům. Vmísil jsem se do davu před otevřenými dveřmi od výtahu, ale když výtah dlouho nejel, nahlédl jsem do šachty – a pochopil jsem, proč všichni trpěli dýchavičností. Konec dávno utrženého lana visel volně dolů všichni šplhali po drátěné síti šachty s opičí zručností, která nasvědčovala dlouholetému tréninku. Šplhali do kavárny na střeše a přívětivě přitom konverzovali, přestože měli čela zrosená potem. Nenápadně jsem vycouval a rozběhl jsem se dolů po spirálách schodů, omotávajících šachtu s trpělivými šplhavci. Když jsem seběhl několik pater, zpomalil jsem. Pořád se ještě hrnuli ze všech dveří. Byly tu samé kanceláře. V jednom výklenku se zalesklo otevřené okno, vedoucí na ulici. Zastavil jsem se u něho pod záminkou, že si upravuji oděv, a podíval jsem se dolů. Zprvu jsem měl dojem, že v davu na chodnících není živé duše, ale to jsem jen nepoznal chodce. Všeobecná elegance byla ta tam. Kráčeli jednotlivě i ve dvojicích, v děravých hadrech, mnozí v obvazech, papírových obinadlech, ve svých jediných košilích, což umožňovalo konstatovat, že jsou skutečně skvrnití a štětinatí, zejména na hřbetech. Někteří byli zřejmě nakrátko propuštěni z nemocnice, aby si mohli vyřídit nejnutnější věci. Beznozí manévrovali s prkýnky na kolečkách, klevetili a smáli se. Viděl jsem u dam uši zvrásněné jako u slonic, zrohovatělé u pánů, staré noviny, věchty slámy a pytle nošené nonšalantně a s grácií. Ti zdravější a zachovalejší cválali po vozovce a skočným vykopáváním nohou markýrovali přehazování rychlostí. V davu dominovali roboti s difuzéry, dozimetry a rozprašovači. Dbali na to, aby každý dostal svůj příděl aerosolového oparu. To však ještě nebylo všechno. Za mladou dvojicí, která se objímala pažemi – jí se záda loupala, on je měl samou vyrážku – těžce dusal počíták a trychtýřem difuzéru mlátil oba milence po hlavě. Přestože jim cvakaly zuby, nebrali to na vědomí. Dělal to schválně? Nebyl jsem už schopen rozumně uvažovat. Svíraje rukou okenní rám, upíral jsem pohled do perspektivy ulice, na její pohyb, cval a úsilí jako jediný svědek, jediný pár vidoucích očí. Skutečně jediný? Byla to tak krutá podívaná, že by byla vyžadovala jiného diváka – svého vlastního tvůrce, neboť jedině on, aniž cokoli ubral těm žánrovým scénkám, mohl by jim vtisknout určitý smysl, jakožto patron blažené mrtvolnosti, tedy smysl hrůzostrašný, ale aspoň nějaký. Malý buntrobot se pletl do cesty nějaké energické babičce, ustavičně jí podrážel nohy, takže každou chvíli padala, ale zase vstávala a šla dál, a znovu padala – a tak mi zmizeli z očí, on neústupný prostě jako mašina, ona čiloučká a sebejistá. Spousta robotů nahlížela lidem zblízka do ústní dutiny, snad proto, aby se přesvědčili o účinku postřiku, ale měl jsem pocit, že důvod bude jiný. Na rozích stála spousta úchylníků a nerobotů, z nějakých vedlejších vrat se valili z šichty pracáci, pracery, kreténovci a mikroboti, vozovkou se šinul obrovský kompostér, který zvedal na ostruhu svého pluhu vše, co mu přišlo do cesty, a tak společně s mrtváky hodil do kontejneru i stařenku. Kousl jsem se do ruky, zapomněl jsem, že v ní držím druhou, dosud nedotčenou lahvičku, a hrdlo mi spálil živý oheň. Mé okolí se zachvělo, zahalila je mléčná mlha – bělmo, které mi neviditelná ruka pomalu snímala z očí. Ztuhl jsem hrůzou a sledoval další přeměnu, protože už jsem si v hrůzné křeči předtuchy domyslel, že nyní ze sebe skutečnost svlékne poslední slupku. Zřejmě ji falšovali o nepamětných dob, takže silnější prostředek z ní strhl jen větší počet slupek a dostal se k těm spodnějším, ale nic víc nedokázal. Bylo najednou jasno, bílo. Na chodnících ležel sníh, ulice dostala zimní kolorit, současně zmizely výkladní skříně obchodů, místo skleněných tabulí bylo všude vidět křížem přibitá prohnilá prkna. Zima vládla mezi špinavými promočenými zdmi, z nadpraží a lamp visely girlandy slizkých rampouchů, v ostrém vzduchu se vznášel dým, hořký a modravý jako nebe nahoře. U zdi ležely hromady špinavého sněhu, čouhaly z nich chuchvalce smetí, tu a tam se černaly jakési veliké tlumoky haldy hadrů, neustávající vlna chodců je postrkovala, odkopávala stranou, mezi zrezivělé kontejnery, plechovky a zledovatělé piliny. Nesněžilo, ale bylo vidět, že sníh napadl nedávno a bude padat zas. Najednou jsem pochopil, koho už na ulici nevidím: roboty! Nebyl tam ani jediný. Jejich zasněžené trupy se válely před domy – odumřelý železný šrot mezi lidskými troskami a hadry, pod nimiž vyčuhovaly žlutavé ojíněné kosti. Nějaký otrhanec se právě uveleboval na jedné hromadě sněhu, zavrtával se do ní jako do prachové peřiny, viděl jsem, jak blaženě se usmívá, cítil se jako doma, jako ve své posteli, natáhl nohy a hrabal jimi ve sněhu. Tohle byl tedy ten chlad, ten podivný ledový závan, který občas jako by přilétl zdaleka i přímo doprostřed ulice, i v slunné pravé poledne – otrhanec už ulehl k dlouhému spánku – takhle je to tedy! Lidské mraveniště ho míjelo lhostejně, chodci se zabývali sami sebou, navzájem se posypávali práškem, podle jejich chování se brzo dalo poznat, kdo se považuje za člověka, a kdo za robota. Takže i roboty předstírali? A kde se vzala ta zima uprostřed léta – byl snad celý kalendář jen halucinace? Ale nač? Ledový sen jakožto demografické antidotum? Přece jen to tedy někdo bedlivě plánoval! A já bych měl sejit z tohoto světa, aniž bych toho člověka poznal? Klouzal jsem očima po ztrouchnivělých stěnách mrakodrapů s vybitými okny. Za mnou bylo ticho, doba oběda uplynula. Ulice – to byl konec, mé vidoucí oči nemohlo nic spasit, ztratil bych se v tom davu, ale sám jsem někoho potřeboval, sám jsem se mohl nanejvýš po určitou dobu skrývat jako krysa, byl jsem už mimo působní halucinace, a tedy na poušti, se strachem a zoufalstvím jsem ustupoval od okna, mráz jsem bohužel cítil celým tělem, protože už mě před ním nechránila iluze slunného klimatu. Sám jsem nevěděl, kam jdu, ale snažil jsem se kráčet co nejtišeji. Ano, už jsem tajil svou přítomnost, krčil jsem se, choulil, vrhal kolem sebe ustrašené pohledy, zastavoval jsem se, naslouchal – to všechno mi napověděl instinkt ještě dřív, než jsem se k čemukoli odhodlal. Ale také jsem cítil až do morku kostí, že je na mně patrné, co vidím, a že mi to neprojde beztrestně. Kráčel jsem po chodbě šestého nebo pátého poschodí, k profesoru Trottelreinerovi jsem se vrátit nemohl, ten potřeboval pomoc, kterou jsem mu stejně nemohl poskytnout, myslel jsem horečnatě na několik věcí najednou, ale hlavně na to, zda ten prostředek přestane jednou působit a zda se ocitnu zpátky v Arkádii. Překvapilo mě, že kromě toho hnusu a strachu jsem – tváří v tvář této perspektivě – necítil vůbec nic, jako kdybych si raději přál zmrznout v té hromadě smetí s jistotou, že tomu tak skutečně je, než vděčit za uklidnění iluzi. Nemohl jsem vstoupit do vedlejší chodby, protože mi leželo v cestě tělo nějakého starce, už nebyl s to jít dál, a tak jen markýroval chůzi cukáním nohou, tiše chroptěl a přívětivě se na mě usmíval ze své agónie. Zamířil jsem proto k druhé vedlejší chodbě, došel jsem až k matovým dveřím nějaké kanceláře. Za nimi panovalo naprosté ticho. Vešel jsem dovnitř, létací dveře se rozkývaly, byla tam pisárna, prázdná. Vzadu v hale byly pootevřeny další dveře. Nahlédl jsem dovnitř, do jakési veliké světlé místnosti. Chtěl jsem se dát na útěk, protože tam někdo byl, ale uslyšel jsem známý hlas:

“Pojďte dál, pane Tichý.”

A tak jsem šel. Ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo, že hlas promluvil tak, jako by tam na mě čekal. Přijal jsem klidně i to, že tam za psacím stolem seděl pan George Symington v šedivém flanelovém obleku a s chlupatým fulárem na krku, mezi rty tenké cigarillo, na nose černé brýle. Zdálo se mi, že na mě hledí shovívavě a současně smutně.

“Posaďte se, prosím, chvíli to potrvá,” řekl.

Posadil jsem se. Místnost byla oázou čistoty a tepla v té všeobecné spoušti, okna měla celá, nebylo tam ani stopy po ledovém průvanu, navátém sněhu, na stole stál tácek s kouřící černou kávou, popelníček a diktafon, na stěně viselo několik barevných ženských aktů. Napadla mě dost nesmyslná myšlenka, že ta těla na fotografiích nejsou pokryta žádným lišejem.

“Koledoval jste si o to,” řekl Symington přísně. “A přitom si nemůžete na nic stěžovat! Měl jste tu nejlepší ošetřovatelku, vaším přítelem byl jediný pravdovidec v celém státě, všichni se vám snažili pomoci, a vy? Vy jste si postavil hlavu, že vyšťouráte “pravdu” na vlastní pěst!”

“Já?” řekl jsem překvapen jeho slovy, ale než jsem soustředil myšlenky, než jsem se vyladil do jeho tóniny, napadl mě:

“Jen mi tu nelžete! Na to je už pozdě! Měl jste pocit, že jste ukrutně mazaný, když neustále hlásíte ty své stížnosti a podezírání z “halucinací!” Kanál, hotelové krysy, osedlat, nasednut! Takových primitivních výmyslů jste používal! Copak jste si myslel, že s nimi vystačíte? Takhle hloupý může být jenom defrizák!”

Poslouchal jsem ho s ústy pootevřenými úžasem. Bleskurychle jsem pochopil, že jakékoli námitky by beztak byly zbytečné, neuvěřil by mi. Považoval mé opravdové fixní ideje za promyšlený manévr. A tak ani ten rozhovor se mnou, v němž mi odhaloval tajemství Procrustics Inc., nesloužil ničemu jinému, než aby ze mě tahal rozumy, proto používal oněch slov, která mě tenkrát tak krutě překvapila, třeba si myslel, že jsou o nějaká hesla, nějaký klíč k zasvěcení – ale do čeho, do protichemického spiknutí? Můj soukromý strach z halucinací považoval za taktický tah… Bylo už opravu příliš pozdě, než abych mu to mohl vysvětlit – zejména teď, když už byly karty odkryty.

“Vy jste tu na mě čekal?” zeptal jsem se.

“Přirozeně. I s celou tou vaší podnikavostí jsme vás po celou dobu vodili na vařené nudli. Nemůžeme si dovolit, aby neodpovědná protestní akce ohrozila panující pořádek.”

I ten umírající stařec na chodbě byl tedy jednou z překážek, která mě dovedla sem – prolétlo mi hlavou.

“Pěkný pořádek!” neodpustil jsem si. “Vy jste jeho šéf? Gratuluji.”

“Ironické poznámky si nechte pro lepší příležitost,” zavrčel. Podařilo se mi ho urazit, měl vztek.

“Po celou dobu jste hledal “zdroje démonismu”, vy můj defrizáku, vy zmrazenče z minulého století… Neexistují, abyste věděl. Chci ukojit vaši zvědavost. Žádné nejsou, rozumíte? Dáváme civilizaci narkózu, jinak by sama sebe nesnesla. Proto ji nesmíte budit. Proto se do ní vrátíte i vy. Nic vám nehrozí, je to přece nejen bezbolestné, ale i příjemné. Pro nás je to daleko horší, protože my musíme zůstat střízliví pro vaše dobro.”

“Takže vy se vlastně obětujete pro společnost, že?” poznamenal jsem.

“Jestliže doceňujete strašlivou svobodu myšlení, pak vám radím, abyste se zdržel ironie, abyste si nechal ty své hloupé jízlivosti, jinak o svobodu přijdete ještě rychleji.”

“Chcete mi říci ještě něco? Prosím, poslouchám.”

“V tuto chvíli jsem kromě vás jediný člověk v tomto státě, který vidí. Co mám na nose?” dodal rychle jakoby úskočně.

“Černé brýle.”

“Vidíte tedy totéž co já,” pravil. “Chemik, který poskytl Trottelreinerovi přípravky, se už vrátil do lůna společnosti a nesžírají ho žádné pochybnosti. Nikdo je nesmí mít, copak to nechápete?”

“Moment. Mám takový dojem, že vám hrozně záleží na tom, abyste mě přesvědčil. To je mi divné. Proč to vlastně děláte?”

“Protože žádný pravdovidec není démon!” odpověděl. “Jsme otroky dnešního stavu věcí. Zahnal nás do slepé uličky. Hrajeme s takovými kartami, jaké nám náš společný osud vtiskl do rukou. Přinášíme klid, jasnou mysl a úlevu jediným zachovaným způsobem. Udržujeme na okraji rovnováhy to, co by se bez nás zřítilo do všeobecné agónie. Jme posledním Atlasem tohoto světa,. Jde o to, že když už svět musí zahynut, ať alespoň netrpí. Nedá-li se pravda změnit, musí se zastřít, to je poslední ještě humánní, ještě lidská povinnost.”

“Určitě už se nedá nic změnit?” otázal jsem se.

“Píšeme rok 2098,” řekl. “Na Zemi žije šedesát devět miliard lidí legálně a nejméně šestadvacet miliard utajeně. Průměrná roční teplota klesla o čtyři stupně, to znamená, že za patnáct dvacet let tedy bude ledovec. Zledovatění nemůžeme předejít, nemůžeme mu ani zabránit. Můžeme je jen zastřít.”

“Vždycky jsem si myslel, že v pekle je mráz,” řekl jsem jen tak mimochodem. “Vy tedy malujete na dveře do pekla roztomilé vzorečky, že?”

“Přesně tak,” řekl. “Jsme poslední samaritáni. Někdo vám to z toho místa říci musel, náhodou jsem to zrovna já.”

“Už si vzpomínám, ecce homo!” řekl jsem. “Ale…moment… už chápu, co tím vším sledujete. Chcete mě přesvědčit o významu své funkce – eschatologického narkotizéra. Když už není chleba, dejme trpícím narkózu. Jenom pořád nevím, proč vám tak záleží na mém obrácení, když na něj stejně budu muset za chvilku zapomenout. Jestliže jsou vaše chemické prostředky skutečně kvalitní, pak nechápu, proč plýtváte energií na rozumové argumenty? Jsou-li kvalitní, stačí přece pár kapek kredibilanu, jednou šplíchnout do očí – a já s nadšením přijmu každé vaše slovo a budu vás ctít a uznávat! Ale vy sám zřejmě nejste přesvědčen o kvalitě takového léčení, když se uchylujete k staromódnímu přesvědčování házení slov do větru, a když vás rozhovor uspokojuje víc než použití rozprašovač! Zřejmě moc dobře víte, že psychemické vítězství je prachsprostý podvod a že zbudete na bojišti sám jako vítěz, kterého pálí žáha. Chcete mě nejdřív přesvědčit, a potom shodit do zapomnění, ale to se vám nepodaří! Trhněte si nohou s tím vaším ušlechtilým posláním, i s těmi děvkami, které vám tu na fotkách zpříjemňují vaši spasitelskou práci! Přece jen potřebujete ty nefalšované, bez štětin, co?

Zuřivě se zašklebil. Vyskočil a zvolal:

“Máme ještě jiné prostředky než arkadské! Existují i chemická pekla!”

I já jsem vstal. Když sahal po tlačítku na stole, zařval jsem: “Půjdeme tam spolu!” a skočil jsem mu na krk. Zapotáceli jsme se – tak jak jsem chtěl – k otevřenému oknu. Zadupaly kroky, tvrdé ruce se mě od něho snažily odtrhnout, svíjel jsem se a kopal, ale já jsem ho těsně u okenní předprsně přehnul do záklonu, sebral jsem veškerý zbytek svých sil – a skočil jsem. Zasvištělo mi v uších, v pevním objetí jsme metali kozelce, trychtýř ulice rostl, připravoval jsem se na drtivý úder, ale dopad byl zatím měkký, vyšplíchla černá břečka, milovaná smradlavá tůň se mi uzavřela nad hlavou – a znovu se otevřela. Vynořil jsem se uprostřed kanálu, otíraje si oči, s intenzívní chutí pomyjí v ústech, ale šťastný, tak šťastný! Profesor Trottelreiner, kterého jsem svým vřískotem probudil z dřímoty, se skláněl nad tůní a jako bratrskou ruku mi z břehu podával rukojeť pevně stočeného deštníku. Ozvěny blbardování utichaly. Ředitelství Hiltonu spalo na nafukovacích lehátkách (odtud nafukovačky!) a sekretářky se chovaly ze spaní dost vyzývavě. Jim Stantor chrápal, převaloval se z jednoho boku na druhý a přitom zalehl krysu, která mu vytahovala z kapsy čokoládu. Oba se lekli. Profesor Dringenbaum, ten pedantský Švýcar, seděl na bobku u zdi, svítil si baterkou na svůj referát a něco v něm propisovačkou opravoval. Když jsem si uvědomil, že tato soustředěná činnost zvěstuje začátek druhého dne jednání Futurologického kongresu, dal jsem se do takového smíchu, že mu strojopis vypadl z ruky, žbluňkl do černé vody a odplaval – do neznámé budoucnosti.

 

listopad 1970