Americký spôsob - Hunter

Ako má čestný muž čeliť zlu? Takmer základná otázka dnešných dní.

Americká kultúra a z nej vyplývajúca politika vzbudzujú v poslednom čase nechuť sveta. Dá sa povedať, že majú na všetko takú drsnú a násilnú metódu. Ako by vyzeral svet, keby naozaj mohli o všetkom rozhodovať, ako sa to snažia presadiť? Príklad ich spôsobu vysporiadania sa s horúcimi témami súčasného sveta je tu uvedená kapitola z jedného súčasného amerického románu. Berte to ako kritické vydanie, samozrejme, nie so všetkým súhlasím, je to americká cesta, plná násilia a krvi - ale bojím sa to tu nejako kritizovať, veď sú náš vzor demokracie a slobody slova. Nech si  urobí predstavu každý sám.


Herry  knihu  pozvedl  a  řekl:  „Tady  naše  židovská  autorita  mluví  ke  svým  souvěrcům v Jeruzalému“ a začal číst.

„Cizinci vystavějí tvé hradby a jejich králové ti budou k službám... Tvé brány budou neustále otevřené... aby k tobě mohly přijít pronárody se svým bohatstvím a přivést i své krále... Pronárod a království, jež by ti nesloužily, zahynou. Takové pronárody propadnou úplné zkáze... Zkroušeni přijdou k tobě synové těch, kdo tě ujařmovali, u tvých nohou se budou kořit všichni, kteří tě znevažovali; nazvou tě ,město Hospodinovo‘, ,Sión Svatého, Boha Izraele‘... Budeš sát mléko pronárodů... Stanou zde cizáci a budou vám pást ovce, synové ciziny budou vašimi rolníky a vinaři. Vy pak budete nazýváni Hospodinovi kněží, bude se vám říkat sluhové našeho Boha. Budete užívat bohatství pronárodů a honosit se jejich slávou.“
Pak knihu zavřel a řekl: „Trochu jsem přeskakoval, ale všechno to je jen na dvou stránkách kapitol 60 a 61 Izajáše. Už jsi někdy slyšel něco víc připomínajícího parazitní, od základu parazitní postoj ke zbytku světa?“
Oscar tvrdohlavě odpověděl: „Harry, Starý zákon je velká kniha. Můžeš v ní najít skoro cokoliv, co chceš. Jistě že to, co jsi právě přečetl, ukazuje na parazitický postoj ze strany Židů. Ale nevím, proč by tyto pasáže byly zásadnější nebo důležitější pro pochopení židovské motivace než tisíc jiných pasáží nenaznačujících parazitický postoj, které bys mohl přečíst místo toho.“
„Ach, ale parazitizmus je pro židovství zásadní. Tohle náboženství, pokud se to tak vůbec dá nazvat, je založené na parazitizmu, na vykořisťování Nežidů Židy. Skrze židovské náboženské texty se jako červená nit táhne názor, že lidstvo vděčí za svou existenci Židům, spolu s planoucí nelibostí, že pro ně svět nedělá dost. Řekni mi, co je tou nejzákladnější náboženskou vírou Židů? Čím se podle sebe liší od ostatních?“
Oscar pár sekund uvažoval a pak váhavě odpověděl: „Dobře, nejsem žádný odborník na srovnávání náboženství, ale řekl bych, že to je víra v jejich vyvolenost.“
„To je přesně ono!“ vykřikl Harry. „Přesně tak! Židé jsou, samozřejmě, klasický kmenový národ, etnocentričtější než jakákoliv jiná rasová nebo národnostní skupina, včetně Japonců. To je možná pochopitelné vzhledem ke stáří jejich náboženství. Má to kořeny v době, kdy žili jako  skupiny  loupeživých  pouštních  kočovníků,  všichni  zřejmě  spříznění  pokrevními vazbami. V posledním tisíciletí dali svému Bohu Jehovovi neboli Hospodinu, jak ho nazývají křesťané, univerzální aspekt. Ale původně to byl vyloženě domorodý bůh, výhradně židovský bůh, animistický duch vulkánu v Sinajské poušti, duch, který se Mojžíšovi pravděpodobně zjevil jako hořící keř na svazích sopky během erupce. Pokud jsi někdy v dětství chodil do nedělní  školy,  tak  mi  teď  možná  řekneš,  co  se  stalo  potom,  co  hořící  keř  promluvil k Mojžíšovi.“
„No, myslím, že s Jehovou uzavřeli nějakou dohodu, díky které se stali vyvolenými,“ zněla Oscarova odpověď.
„Zase správně! Hochu, ty jsi úplný teolog. Můžeš o té dohodě říct něco víc?“
„Je mi líto, ale detaily si nepamatuji. Myslím, že tomu říkají smlouva.“

„Ano, smlouva. Toto slovo se v Bibli ve skutečnosti často používá ve smyslu dohody nebo domluvy mezi různými stranami. Ale smlouva, která je vyryta do kamene a uzavřena ve speciální schránce neboli arše, je dohoda pravděpodobně uzavřená mezi Mojžíšem jménem celého kmenu a Jehovou na Sinaji. To je nepopiratelný základ judaismu. To je ten důvod, proč se Židé považují za ,vyvolený národ‘. Věřící Židé si připomínají svou smlouvu s Bohem mnoha způsoby. Jedním z nich je připevňování malé schránky, která obsahuje pergamen s několika detaily oné smlouvy z Mojžíšovy knihy Deuteronomium, na pravou stranu dveří. Říkají tomu mezuza. Další schránky s podobnými svitky pergamenu si připínají k hlavám a pažím během modliteb. Tomu říkají tfilin.
„O tom jsem už slyšel,“ komentoval to Oscar.

„Každopádně myslím, že se mnou budeš souhlasit, že tato dohoda, tato smlouva, je stěžejní. Co  bychom  mohli  říct  o  mentalitě  lidí,  kteří  si  po  3  000  let  uchovávají  svou  paměť sledováním jejích nařízení, jejích detailů? Napadá tě něco?“
„No, všechny rasy si obvykle vytváří náboženství podle svých představ,“ začal Oscar opatrně. „V případě náboženství, které je skutečně domorodé – které vychází z duše národa a není mu vnuceno dobyvatelem –, myslím, že studium takového náboženství dává alespoň nějaký náhled do povahy lidí.“
„Já si to myslím také. Teď si poslechni detaily staré dohody Jehovy s jeho vyvoleným národem.  Zase  budu  muset  přeskakovat,  protože  smlouvu  trochu  nafukují  další  věci  a v několika kapitolách Deuteronomia se, řečeny trochu jinými slovy, opakují.
Harry  otevřel  knihu  kousek  od  začátku  a  opět  začal číst:  „A  tato  slova,  která  ti  dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“
Harry vzhlédl a vysvětlil mu: „To jsou příkazy používat mezuzu a tfilin. Teď si poslechněte, co Židé od Jehovy dostanou, když dodrží smlouvu. Začal znovu číst: „Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, o které přísahal tvým otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ti ji dá, a dá ti veliká a dobrá města, která jsi nestavěl, domy plné všeho dobrého, které jsi nenaplnil, vykopané studny, které jsi nevykopal, vinice a olivoví, které jsi nevysadil...“
Pak opět na chvíli přestal číst a přelistoval o pár stránek dál. „Tady jsou různé věci, co se po Židech požadují, aby dělali pro získání všeho majetku Nežidů. Následující část, kterou přečtu, stanoví, že se musí obávat Jehovy, zaklínat se jeho jménem, sloužit mu a neuctívat bohy ostatních národů – ,neboť Pán tvůj je Bůh žárlivý‘.
Á, tady to je. Kapitola dvě. Opakuje se tu spousta těch keců z kapitoly šest, co jsem četl, včetně přikázání používat tfilin a tak dál. Pak přijde odměna.
Opět začal číst. „Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna. Proto budeš dbát na přikázání Hospodina, svého Boha, chodit po jeho cestách a jeho se bát. Budeš požehnaný nad každý jiný lid; nevyskytne se neplodný nebo neplodná u tebe ani tvého dobytka. Hospodin, tvůj Bůh, zažene ty pronárody před tebou poznenáhlu. Nemůžeš s nimi rychle skoncovat, aby se proti tobě nerozmohla polní zvěř. Hospodin,  tvůj  Bůh,  ti  je  však  předá  ochromené  velikým  zděšením,  dokud  nebudou vyhlazeni.“

„Vadilo by, kdybych si to přečetl sám?“ zeptal se Oscar.
„Jasně, že ne. Je v tom spousta slovní vaty, ale v pasážích, co čtu – které jdou až k podstatě smlouvy mezi Židy a Jehovou –, jsou jasné. Srovnej si, co chtěli Židé od svého boha s tím, co by v podobné situaci chtěli naši pohanští předci. Možná bychom žádali o odvahu na bojišti, možná o vítězství nad nepřáteli a bohatou úrodu – ale dokážeš si představit, jak žebráme, abychom dostali plody práce ostatních národů, aniž bychom je museli získat vlastní prací?“ Harry podal Bibli Oscarovi.
Zatímco  si  Oscar  několik  minut  četl,  Adelaide se  bavila s Colleen,  a  Harry  odešel  do kuchyně pro konvici kávy a pár šálků.
Oscar nakonec prohlásil: „Koukám, že aby Židé dostali velká a krásná města, požaduje se po  nich  provedení  genocidy.  V kapitole  sedm  se  píše:  ,Pohltíš  každý  lid,  který  ti  vydá Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš ho litovat...‘ A o několik kapitol dál se toto přikázání opakuje:
,Ale v městech těchto národů, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho...‘ Pak následuje výčet kmenů, jež mají být vyhubeny do poslední ženy a dítěte, zřejmě jen proto, že mají tu smůlu být obyvateli měst, která chce Jehova dát svému vyvolenému národu. Zajímalo by mě, jestli jim dnes tyto výzvy nepřipadají trapné vzhledem k jejich nekonečným nářkům, co jim udělali Němci za druhé světové války. Samozřejmě, tohle bylo pravděpodobně napsáno před víc než 3 000 lety. Předpokládám, že to už neberou vážně a bylo by nefér to proti nim vytahovat.“


Harry Oscarovi dolil šálek kávy a pak odpověděl: „Ve skutečnosti to berou velice vážně. Židé jsou nábožensky nejkonzervativnější národ ze všech. Dnes jsou stejně tak rozhodnutí nás rozdupat, jako byli v případě národů Jebuzea, Amorea a Kananea. Uvědom si, že to, co jsi tam četl, je součást smlouvy mezi Židy a jejich bohem. On jim slíbil svět a my jim stojíme v cestě. Samozřejmě je pravda, že se dnes výrazně nadpoloviční většina Židů považuje za ateisty. Ale kdybys veřejně prohlásil, že se tyto pasáže smlouvy s Jehovou všem slušným lidem příčí a měly by být zrušeny, ateističtí Židé by volali po tvé krvi stejně jako věřící, co chodí do synagog.
Když o tom budeš jen minutku přemýšlet, hned ti dojde, že to je pravda. To je reakce, jakou můžeš od Židů čekat. Když se jen na jednoho z nich křivě podíváš, začnou všichni naříkat a řvát o antisemitismu. Pokud jde o jejich vlastní zájmy, jsou naprosto neschopní objektivity. Takže nejenže nevidí nic protikladného v požadování pomsty vůči Němcům a zároveň v ochraně vlastní genocidní smlouvy, ale ještě mají tu drzost tvrdit, že křesťanská změna tohoto dogmatu v Novém zákoně je vůči Židům nepřátelská.“

Harry si vzal Bibli od Oscara zpět a rychle nalistoval další stránky. „Tady to je, Matouš, kapitola 27. Pilát, římský místodržící Judeje, se snaží dohodnout se židovskou lůzou, která chce zabít Ježíše kvůli porušení židovského práva. Pilát ho chce propustit, ale lůza, pobízená židovskými rabíny a kněží, požaduje jeho smrt. ,Pilát jim řekl: ,Co tedy mám učinit s Ježíšem, zvaným Mesiáš?‘ Všichni volali: ,Ukřižovat!‘ Namítl jim: ,Čeho se vlastně dopustil?‘ Ale oni ještě víc křičeli: ,Ukřižovat!‘ Když Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: ,Já nejsem vinen krví toho člověka, je to vaše věc.‘ A všechen lid mu odpověděl: ,Krev jeho na nás a na naše děti!‘
To je řečeno naprosto jasně, ale Židi si na to před pár lety začali stěžovat, protože malá menšina hostitelské populace u nás i v Evropě ještě bere křesťanství vážně – a ti mají souhlas Židů s kolektivní vinou za Ježíšovu smrt za bernou minci. To má za následek antisemitismus, řekli Židé. Takže požadovali, aby křesťanské církve v této věci změnily své učení. A církve to udělaly! Teď říkají, že se Matouš zmýlil, že to byla vlastně celá lidská rasa, kdo byl zodpovědný za Ježíšovu smrt, ne jen ubozí, nevinní a láskyplní Židé. Ale představ si ty výkřiky bolesti, kdyby nějaký křesťanský teolog řekl, že už je na čase, aby se Židi vzdali některých nesnášenlivých a krvežíznivých prohlášení starého Jehovy!“

Oscar se zasmál: „Jsem si jistý, že máš pravdu. Toho jsem si na nich všiml: vždycky si na něco stěžují. Kdykoliv dojde na nějaký problém, je to vždycky naše vina, nikdy jejich. Bez ohledu na to, jak hluboko se před nimi sehneš, nikdy to není dost. Vždycky chtějí víc a chovají se, jako bys jim to dlužil. Myslím, že většina lidí je nemá ráda právě pro tu jejich drzost a ublíženost.
Ale jen proto, že je lehké je nenávidět, to ještě neznamená, že jsou paraziti. Tvrdě pracují, jsou chytří a kreativní, a zdá se mi, že naší civilizaci přispívají přinejmenším dost na to, aby nahradili škody, které jí způsobují pomocí médií.“„Oscare, uvažuj o tom, co říkáš. Ty máš omezenou představu parazita jako tlusté negryně obklopené houfem nemanželských dětí, všech na přídavcích. Ale to je skoro neškodný typ parazita,  možná  podobný  tasemnici.  V přírodě  jsou  i  další  druhy  cizopasníků,  ne  tak neškodné: druhy, které lze přirovnat k netopýrům roznášejícím vzteklinu. Paraziti nemusí být hloupí a pasivní, jako tasemnice nebo negerská máma na podpoře. Také mohou být docela chytří a agresivní dost na to, aby si svou existenci zajistili vlastním snažením. Ale pokud je pro ně vrozené ,sát mléko Nežidů‘ – pokud tuto snahu dokonce posvěcují a udržují jako základ svého duchovního bytí, jejich smlouvy s domorodým božstvem – a pokud za sebou mají historii dlouhou tisíce let, během které infiltrovali a ničili jednu společnost za druhou a zároveň mezi svými potenciálními oběťmi žili jako privilegovaná menšina, pak je naprosto správné označovat je za parazity.
Nikdo nepopírá, že Židi tvrdě pracují, pokud mají vyhlídku zisku – ve skutečnosti mnohem tvrději než spousta Nežidů, kteří si na ně stěžují –, nebo že jsou chytří. Ale pokud si sečteš jejich přínos a jejich destruktivní vliv – a uděláš to pečlivě –, myslím, že ohledně jejich přínosu pro naší civilizaci změníš názor. Jedna z věcí, proč je tento úkol tak ožehavý, je fakt, že ovládají spoustu dat, která se tohoto součtu týkají – a nestydí se přihřívat si vlastní polívčičku.

To jejich vychloubání je opravdu bezmezné. Nikdy je neunaví nám připomínat, že jsou tvůrci západního náboženství, ani připomínat své disproporční zastoupení v literatuře, umění, hudbě a vědě. Své tvrzení, že čtyři největší myslitelé a novátoři za posledních 2 000 let byli Ježíš, Marx, Freud a Einstein – všichni Židé – opakují tak často, že tomu uvěřila většina
Nežidů, dokonce i ti, kteří by to měli vědět lépe. Jsem si jistý, že jsi sám toto vychloubání slyšel už stokrát. Přijal jsi to prostě jako daný fakt, nebo jsi o tom přemýšlel?“
Oscar zčervenal a začal blekotat: „No, po pravdě řečeno...“

Harry  mu  skočil  do  řeči  a  pokračoval  v monologu:  „Tak  je  to  skoro  s každým.  Za skutečnost, že Židé dokázali takový nesmyslný humbuk prosadit prakticky bez problémů, vděčí své neskutečné schopnosti podvádět. Jen si to vezmi. Není pochyb, že Ježíš byl náboženský reformátor s mimořádnými schopnostmi a charismatem, pokud ho posuzujeme podle popisu jeho života a učení v Novém zákonu, ale náboženství založené jeho stoupenci rozhodně nebylo západní náboženství. To si získalo podporu mezi otroky a dalšími cizími elementy ve slábnoucí Římské říši a pak bylo našim anglosaským předkům vnuceno ohněm a mečem. To, co se stalo během tisíciletí poté, bylo samozřejmě zabarveno naším vlastním rasových charakterem a tak se to v minulosti dost změnilo od podvratné víry, využívané Šavelem z Tarsu a jeho následovníky k podkopávání moci Říma.
Zhruba během posledních 50 let však znovu přichází ke slovu její podvratné, protizápadní tendence  a  dnes  se  řadí  vedle  masmédií  a  federální  vlády  mezi  hlavní  činitele  rasové destrukce. Je to náboženství rovnosti, slabosti, úpadku a rozkladu, poddanství a poslušnosti, zapomnění. Pokud naše rasa přežije příští století, bude to jen proto, že to stupidní křesťanství necháme za sebou a opět najdeme cestu k naší skutečné západní duchovnosti. Židé můžou prohlašovat Ježíše za vlastního, pokud chtějí, ale nakonec si nemyslím, že se kvůli tomu budeme považovat za jejich dlužníky.

Pokud jde o Marxe, zahrnovat ho do slavné čtyřky je z jejich strany skutečná drzost. O jeho židovství v tomto případě není pochyb: pocházel z rodiny rabínů. Ani není pochyb, že ovlivnil západní svět: jeho následovníci zavraždili víc našich lidí než kdokoliv jiný v historii – jen v Rusku  30  milionů.  A  co  je  nejhorší,  obvykle  si  své  oběti  cíleně  vybírali  a  úmyslně vyvražďovali  ty  nejlepší  z naší  rasy,  protože  ti  byli  proti  šíleným  Marxovým  teoriím nejodolnější. Čeká se snad, že za to budeme Židům vděční?
Marxova  doktrína  je  stejně  protizápadní  jako  Ježíš.  Rovněž  byla  postavena  tak,  aby apelovala na spodinu západní společnosti, na ty nejhorší elementy mezi námi, a stržení těch nejsilnějších a nejlepších na jejich úroveň. Pro Židy to může být velký muž, ale jako tvůrce systému, politický teoretik, byl nula. Ve všech bílých národech, kde byl nainstalován, komunismus zkrachoval. Je prostě nefunkční a to jeho tvůrce odhaluje jako užvaněného podvodníka.

Freud naštěstí neměl šanci napáchat na nás tolik škody jako Marx a Ježíš, ale nebylo to z nedostatku  snahy.  Některé  z bizarních  představ  o  motivacích  lidského  chování,  které podstrčil  nežidovskému  světu,  jeho  stoupenci  stále  propagují.  Představ  si,  kolik  milionů dolarů zaplatily neurotické ženy freudovským šarlatánům, vystupujícím jako lékaři nebo terapeuti!
Vidíš společný prvek v působení těchto tří Židů na naší rasu? Byli to tvůrci iluzí. Ve všech případech Žid vytvořil iluzi a další Židi ji pak prodávali našim lidem. Ve všech případech následovala katastrofa. A mnohem víc šlo o talent k prodání těchto iluzí než o iluze samotné. Když si je banda talentovaných hokynářů vzala na starost a rozšířila je, tak potom jednoduše zmizely.
V případě křesťanství byl hlavní takový hokynář Šavel z Tarsu alias Pavel. Ten jím nakazil římskou spodinu. V případě marxismu přišel Bronštejn alias Trocký do New Yorku, tam rekrutoval bandu dalších Židů, vrátil se s nimi do Ruska a pomáhali tam rozšířit tento virus. K jejich štěstí jim pomáhal Lenin, skutečně nadaný částečný Žid, který byl organizátor a stratég, stejně jako obchodník.
Nemusím ti říkat, že většina těch, kdo prodávali Freudův podvod, stejně jako většina těch, kdo ho rozšiřují dodnes, jsou Židé. Židé ve všech případech ve světě Nežidů spatřili slabou stránku, kterou lze využít. Ve všech případech vzali iluzi vymyšlenou Židem a použili ji pro sebe jako páčidlo k otevření oné slabé stránky.“

Oscar ho přerušil: „A co Einstein? To byl taky jen hokynář?“ V jeho hlase byl patrný sarkasmus.
„Ne, ale řada těch, kdo propagují jeho obraz jako největšího génia všech dob. Einstein byl nadaný vědec. I kdyby se jmenoval Smith nebo Jones, byl by dnes ostatními vědci značně uznáván, ačkoliv by jeho jméno nebylo všeobecně známé. Ale protože to byl Žid, když začal ve vědeckém světě zanechávat stopy, Židi nahodili svůj propagandistický stroj. A to je jediný důvod,  proč  Einsteina  zařadit  k ostatním  třem:  to,  co  měli  všichni  společné,  byla  banda židovských obchodníků přesvědčujících nežidovský svět, že jsou víc, než dokáže rozpoznat.
Nejsem fyzik, ale jeden člen naší Ligy, který je, mi řekl, že Einsteinovi, ačkoliv si zaslouží velké  uznání,  se  připisuje  spousta  zásluh,  které  ve  skutečnosti  patří  jiným.  Například masmédia – a dokonce i středoškolské a vysokoškolské učebnice – ho označují za jediného autora teorie relativity, za muže, který naučil svět, že E = mc2  a tak nás dovedl k jaderné energii. A to zkrátka není pravda. Před Einsteinem pracovala s relativistickými koncepty řada jiných fyziků a matematiků. Základní rovnice relativity pocházela od Holanďana Lorenze a ještě před Einsteinem ji do funkční podoby dotáhl Angličan Fitzgerald. Dokonce ani E = mc2 není  Einsteinova  rovnice  –  Němec  Hasenöhrl  publikoval  tento  výsledek  již  roku  1904 v souvislosti se svým teoretickým výpočtem rovnosti mezi energií a hmotou.
Einstein vzal práci tohoto a dalších lidí jako svůj základ, ke kterému si něco přidal. Nabídl nová vysvětlení. Za to získal uznání. Je pochopitelné, že se jím Židé chtěli chlubit, ale šli ještě dál. Židovští obchodníci v něm viděli možnost vyrobit další kultovní postavu, kterou by mohli prodat Nežidům, a udělali to. Přeháněli. Překrucovali. Propagovali. A nakonec vytvořili celou iluzi tak chytře, že dokonce i vědci – kteří znají fakta nejlépe – se nechali unést tímto podvodem.   Lidé   obeznámení   s   pracemi   Lorenze,   Fitzgeralda,   Hasenöhrla   a   dalších průkopníků teorie relativity si zřejmě mysleli, že se nehodí, aby otevřeně vystupovali proti zveličování Einsteinovy role.

Kromě Einsteina samozřejmě byli i další Židé, kteří měli skutečný přínos – i když člověk musí tvrzení o řadě z nich přijímat obezřetně, stejně jako v případě Einsteina. Ale člověk musí proti těmto pozitivním postavám postavit obrovské množství židovských prznitelů kultury a ničitelů civilizace. Jen se podívej na spoušť v našem umění, hudbě a literatuře od doby, co se do nich nacpali Židé. A oni se ve skutečnosti chlubí svými úspěchy i v těchto oblastech! Říkají: ,Podívejte, kolik vyznamenání a cen dostávají naši židovští spisovatelé.‘ Četl jsi někdy něco z těch sraček splácaných židovskými nositeli Nobelovy a Pullitzerovy ceny?“
„Hmm, na vysoké jsem jako téma zpracoval Správkaře od Malamuda. Dobře napsané, řekl bych, ale je to kniha, na kterou se snadno zapomene. Myslím, že totéž by se dalo říct o Pasternakově Doktoru Živago. Nikdy jsem nechápal, co na těch dvou lidi vidí. Také jsem přečetl dva romány od Normana Mailera a dostal jsem se do poloviny Vzpoury od Rotha. Ti byli mnohem horší než Malamud a Pasternak – opravdový brak. Ve skutečnosti to bylo horší než brak – bylo to odporné. Napsali to zvrácení lidé se zvráceným pohledem na svět.
V době, kdy jsem ty věci četl, jsem si je nevybíral, protože autoři byli Židé, ale proto, že je chválila média – i profesoři a někteří mí vrstevníci – a označovala je za významná díla. Asi u pátého nebo šestého židovského románu jsem však musel uznat, že díla od Židů mají nádech, který mě neoslovuje.

„Šlo  o  to,“  Oscar  se  předklonil  a  mluvil  horlivěji,  jelikož  mu  toto  téma  evidentně rozproudilo  myšlenky,  „že  jsem  se  nemohl  ztotožnit  s žádnou  postavou.  V židovských románech byly celkem zábavné nebo i poutavé epizody. Často měly dobrý styl, i když ne vždy. Nic mě v nich ale neoslovilo. A vždy jsem je odkládal s pocitem mírné deprese.
A není to tím, že jsem analfabet nebo nevnímavý k dobré literatuře. Nestydím se říct, že jsem plakal, když jsem četl Shakespeara. A ačkoliv jsem ho četl před 20 lety, pořád si ho pamatuji. Dokázal bych ocitovat velkou část Julia Caesara a půl tuctu dalších Shakespearových her zpaměti. Sakra, totéž platí i pro Iliadu.“ Oscar se zasmál. „Myslím, že není fér očekávat, že se nějací spisovatelé dostanou na úroveň Homéra a Shakespeara. Ale existuje řada méně slavných autorů, kteří mě dokázali oslovit.“
„Četl jsi někdy nějakou židovskou poezii?“
„Nějakou bohužel ano. Řekl jsem, že Mailer a Roth byli zvrácení? Bože, tak to nevím, jaké slovo použít k popsání židovských básníků, od nichž jsem něco četl. Potřeboval bych silnější slovo než zvrácenost. Když jsem byl vysokoškolák, měli jsme jako povinnou četbu Allena Ginsberga. Nevím, jak mohl profesor s vážnou tváří říct, že ten odpad, co Ginsberg napsal, je poezie. Bylo tam i pár jiných jmen, co si už nepamatuji: nějaké básně o holocaustu, nějaký opravdu  šílený  materiál,  všechno  bezcenné.  Vzhledem  k tomu,  na  kolik  židovských romanopisců jsem narazil, se divím, že nebylo víc židovských básníků.“
„Za poezii se moc dobře neplatí.“

„Pokud tvrdíš, že židovská díla jsou z větší části cizí a bezvýznamný materiál, tak s tebou souhlasím. Ale existuje i spousta braku napsaného Nežidy, některé opravdu hrozné žvásty, které  chválí  v recenzích  New  York  Times  stejně  jako  židovské  žvásty.  Takže  nemůžu souhlasit, pokud chceš svalit úpadek anglické literatury na Židy.“
„Ale to je přesně to, co chci. Podívej se na tu šablonu, Oscare. To není jen literatura, to je celá naše kultura. V 19. století naši lidé vytvořili tu nejúžasnější hudbu, jaká kdy byla složena: Wagner, Čajkovský, Schubert, Brahms, Chopin, Dvořák, Bizet, Liszt, Schumann a desítky dalších. Bylo to také velké století literatury a poezie – a malířství. Proč se to všechno ve 20. století tak najednou zastavilo?“
„Zastavilo? Řekl bych, že i po roce 1900 byla napsána dobrá hudba. Co třeba Sibelius? A byli v něm i někteří opravdu dobří spisovatelé. Třeba Steinbeck. Nebo Shaw. Kdybych se tak na minutu zamyslel, určitě bych přišel nejméně na půltucet spisovatelů tohoto století, kteří napsali skvělá díla.“
„Měl bys jmenovat Richarda Strausse,“ připojila se k němu Adelaide. „Ten je na mě trochu příliš moderní, ale některá jeho hudba je docela dobrá.“
„Dobře, dobře. To jsem trochu přehnal,“ pokračoval Harry. „Faktem zůstává, že i přes Sibelia, Shawa, Steinbecka a Strausse úroveň umělecké tvořivosti v tomto století dramaticky poklesla. To opravdu zpochybňuješ?“
„Myslím, že s tebou budu souhlasit, pokud jde o poezii,“ snažil se o smířlivost Oscar. Některá Eliotova poezie je dobrá, a dvě nebo tři věci od Ponda, ale všiml jsem si, že mě většina poezie vydaná zhruba za posledních 60 let ani sebenepatrněji neoslovuje a to je obrovský kontrast oproti anglické poezii z 19. století, z níž se mi většina líbí. Možná bych s tebou souhlasil i ohledně umění. V Německu byli před válkou někteří dobří sochaři – hlavně Breker –, ale většina dnešních obrazů a soch je vyložený šmejd. Samozřejmě, že to je čistě subjektivní. A než budu moci říct, jestli s tebou souhlasím ohledně prózy a hudby, musím si to na chvíli promyslet.“
„Pro Krista, o tom vůbec nemusíš přemýšlet. Muziku 19. století představují Beethoven a Wagner, dva velikáni. Sibelius a Strauss možná byli dobří skladatelé, ale nebyli to velikáni. Krom toho nereprezentují hudbu 20. století. Jsou to vzácné výjimky, ne standard 20. století. Jsou to pozůstatky předchozího století. Literaturu 19. století reprezentují Dostojevský a Dickens. Kdo se jim v tomto století přiblížil?“
„Když o tom tak přemýšlím, nezdá se mi, že by ve 20. století nebyli žádní dobří romanopisci,“ odpověděl Oscar. Zatímco jsi mluvil, napadlo mě pár jmen. Hamsunův román Matka země dosahoval standardu 19. století. Maughamův O údělu člověka byl prvotřídní a některé Conradovy příběhy nebyly vůbec špatné, i když by je člověk nenazval ,velké‘. Jedna kniha napsaná po druhé světové válce, která mě silně ovlivnila, byl Orwellův 1984. A jsem si jistý, že bylo i několik dalších. Ne, myslím, že problém není nedostatek dobrých děl, ale to, že dobré věci jsou utopené v záplavě braku.“
„Ty jsi těžký případ, Oscare. Nepopírám, že po první světové válce byly napsány nějaké dobré knihy – a zřejmě několik i po druhé světové válce –, ale standardy pro literaturu upadají, stejně jako v případě hudby, malířství a ostatního umění. Právě že to není tak, že tu je záplava braku – je to tak, že z braku se stal standard. Ceny dostává odpad. Mladí spisovatelé se snaží napodobovat odpad. To uznáváš?“
„No dobře. O detaily bych se mohl hádat, ale řekl bych, že všeobecně máš pravdu. Standard upadl.“
„Správně. A proč upadl?“
„Kdybych musel uvést jen jeden důvod, řekl bych, že to je stoupající úroveň ekonomické demokracie. V 19. století určovaly standard elity. Nebyla žádná rádia, jukeboxy, gramofony nebo  kazeťáky.  Skladatelé  psali  hudbu  pro  hraní  v koncertních  síních.  Pepa  Novák s manželkou nechodili na koncerty. Lidé, kteří na ně chodili, byli mnohem náročnější než ti, kteří si dnes kupují gramofonové desky a kazety.
Knihy si kupovala tatáž elita. Kritici a recenzenti psali pro tuto elitu, ne pro masy. Dnešní životní standard Pepy Nováka je hodně vysoko. Jeho pracovní týden je mnohem kratší. Má čas na víc zábavy. Kupuje si noviny. Poslouchá rádio. Dokonce si čas od času přečte knihu. Jeho děti mají kazeťáky. Jeho kupní síla je mnohem větší než kupní síla kulturu vytvářející elity.  Proto  se  hudba  a  knihy  zaměřují  víc  na  něj  než  na  elitu.  Jak  se  díváš  na  tohle vysvětlení?“
„Částečně máš pravdu. I kdyby neexistoval žádný další důvod k úpadku standardů, stejně by asi  upadly  kvůli  většímu  finančnímu  příjmu  a  volnému  času  populace.  Ale  ty  efekt ekonomické demokracie přeceňuješ a jsou i další důvody toho, co se stalo.
Opravdu si myslíš, že umění, vystavované dnes v muzeích, je tak ošklivé jen proto, že Pepa Novák je křupan? Nese Pepova manželka vinu za to, že dnes dostávají ceny za poezii tak příšerné  bláboly?  Jsem si  jistý,  že  kdybys  udělal  anketu,  zjistil  bys,  že  by  Pepa  Novák s manželkou upřednostnili sochu Brekera před Picassem nebo Henry Moorem. A ani Pepa ani jeho manželka nekupují tolik židovských románů, aby to pro vydavatele hrálo roli.
Ne, standardy neupadly spolu s průměrnou intelektuální úrovní konzumentů kultury. Byly sníženy úmyslně.“
„Harry má svým způsobem pravdu,“ vstoupila do rozhovoru opět Adelaide. „Dnes by elity

– ti, koho za ně považujeme – daly přednost braku mnohem pravděpodobněji než masy. Jenže elity si myslí, že tím udržují standardy vysoko. To je posun směrem k moderně, v níž byly všechny staré hodnoty převráceny. Aspoň v případě literatury, malířství a sochařství. V hudbě je asi blíž pravdě Oscar. Masy nechtějí uspořádanou hudbu, ale rytmus. Primitivní hudba, černá hudba má velký vliv na to, co se hraje v rádiu, protože obecenstvo u rádia má mnohem primitivnější vkus než to, které chodilo na koncerty.“
Harry i Oscar se na ní podívali. „Dobře. To je další částečné vysvětlení,“ řekl Harry. „Je pravda, že lidé, kteří dnes kupují umění a sponzorují muzea spolu s těmi, kteří si běží koupit vázané vydání každého nového hnusu od Rotha nebo Mailera, jakmile vyjde, jsou módní pošetilci. Je to nová kulturní elita, která se otrocky drží modernistických trendů, stanovených kritiky a recenzenty. Umělec, který je kritikou uznán za dobrého, může na výstavě odhalit hrnec plný čerstvých kravinců a kritika to bude vychvalovat až do nebes jako významné nové umělecké dílo, a všichni příslušníci nové elity budou dělat ,óóóóóch‘ a ,áááááách‘, chytře pokyvovat hlavami a bavit se mezi sebou o tom, kolik ,citlivosti‘ umělce asi odhalují lejna přepadající přes okraj hrnce.
Pepa Novák by se tomu vysmál. Ten neudržuje žádné kulturní standardy, takže ani nevěnuje žádnou  pozornost  kritikům.  Jenže  nová  elita  se  nerozhodla  sama  od  sebe,  že  brak, produkovaný dnes ve jménu umění, je umění. Blbové, kteří považují veškeré zpodobňující umění za ,fašistické‘, si takový názor nevytvořili sami. Neuctívají ošklivost jen proto, že by byli duševně nemocní. Uctívají ji, protože jejich rozlišovací schopnosti skutečně nejsou o nic lepší než Pepovy – a protože je kritici přesvědčili, že je vkusné ji uctívat, že je to moderní a že to ukazuje, o kolik jsou chytřejší než Pepa s manželkou.
Modernistické hnutí vytvořili kritici – což je totéž co masmédia. A to je jen další způsob, jak říct, že ho vytvořili Židé.“

„Počkej na chvíli,“ odpověděl Oscar. „Židé modernistické hnutí nevymysleli. Tento směr existoval  dokonce  už  v minulém  století.  Někteří  lidé,  kteří  v něm  byly  zapojeni,  byli samozřejmě nemocní nebo duševně narušení a jejich umění takovou chorobu odráželo. Jiní spíš vypadali jako neschopní, bez talentu nebo sebekázně k vyprodukování skutečného umění, tak ignorovali všechna pravidla a produkovali cokoliv, co snadno dokázali. Ale modernisté většinou nebyli Židé. Picasso nebyl Žid. Henry Moore nebyl Žid. Většina lidí, co dnes chrlí zmatené, bezvýznamné bláboly a nazývají to ,poezie‘, nebo napatlají pár fleků na plátno a nazývají to ,umění‘, jsou Nežidé.“
„Hej, neřekl jsem, že všichni aktivní modernisté byli Židé – ačkoliv víc, než by odpovídalo jejich procentuálnímu zastoupení v populaci. Jistě, takové tendence existovaly vždy. Vždycky existoval  určitý  počet  líných  a  neschopných  –  a  emocionálně  narušených  lidí  –  v každé profesi. V minulosti je lidé s dobrým vkusem prostě ignorovali. Co se stalo v tomto století je to, že Židé ovládli naše masmédia. To se stalo zároveň se zvýšením významu masmédií, vyplývajícím  z ekonomické  demokracie.  V předchozím  století  neexistovali  žádní  židovští kritici nebo recenzenti. Teď je většina z nich židovská. A ti, co nejsou, se drží židovské linie, protože je zaměstnávají Židi.
A nejen to, kulturní trh je ovládán Židy i jinak. Dnes můžeš napsat jakýkoliv román nebo poezii. Můžeš to dokonce i vydat – pokud jsi ochoten náklady na vydání sám zaplatit. Ale pokud  chceš,  aby  ti  to  vydal  někdo  jiný  –  velký  vydavatel  s přístupem  do  řetězců knihkupectví –, pak musíš svou literární tvořivost přizpůsobit tomu, co chce vydavatel. Totéž platí o grafickém a výtvarném umění. Pokud se tvá práce majitelům galerie nelíbí, nikdo ji neuvidí a ty umřeš hlady.
Židé vytáhli z nežidovského uměleckého světa nemocné a nestandardní elementy, předtím vždy  přirozenými  silami  držené  pod  kontrolou,  a  propagovali  a  podporovali  je.  K těmto elementům přidali své vlastní modernisty. Zdravé elementy v maximální možné míře odřízli od kontaktu s veřejností. A odvedli dobrou práci v přesvědčování povrchně vzdělané třídy konzumentů umění a literatury, že je všechny staré kulturní standardy třeba postavit na hlavu: že je třeba ošklivost chválit a kráse se vysmívat, že chaos je nádherný a řád zavrženíhodný, že umění odrážející pravdivý niterný život svého národa je ,rasistické‘ a nic není víc hodno obdivu než ukazovat kdejaký odpad vytvořený negry, rákosníky nebo křováky.“

„Ale proč, sakra? Co z toho Židé mají? Proč by se měli snažit potlačit kulturu lidí, mezi kterými žijí, a podporovat úpadek a chaos? To nedává smysl. To by přece přinášelo jen problémy. Byli by na tom lépe, kdyby podporovali ty nejlepší elementy naší kultury, ne ty nejhorší.“ V Oscarově hlase byla znát nelibost.
„Proč? Řeknu ti proč.“ Harry opět sáhl po Bibli, otevřel ji podle papírové záložky a začal číst: „Popudím Egypťany proti Egypťanům a bude bojovat bratr proti bratru a přítel proti příteli, město proti městu, království proti království. Egypt bude na duchu zlomen, jeho záměry zmatu, budou se dotazovat model a zaklínačů i duchů zemřelých a jasnovidců.“
Harry vzhlédl a zeptal se: „Nepřipomíná ti to dnešní dění? Tohle byl Izajášův recept na zničení národa před 2 700 lety, ale zdá se mi, že jde stejně tak použít na to, co dělají posledních 50 let v této zemi. Když se na to podíváš ze širší perspektivy, tak ten recept docela dobře sedí na to, jak Židé zachází s bílým světem – s námi a Evropu, včetně Ruska – už víc než sto let.“
„Dobře, určitě je pravda, že lidé ovládající masmédia odvedli při ničení amerického národa pořádnou práci,“ odpověděl Oscar, „ale nesouhlasím s tím, co chápeš jako důkaz, že to bylo úmyslné a nechápu, co to má společného s jejich zálibou v modernismu.“
Harry opáčil: „Izajášova slova jsou trochu zvláštní, ale na naší současnou situaci tam toho sedí víc než jen zničení naší schopnosti uvažovat a řešit, jak se zachránit jako národ. ,Bude bojovat bratr proti bratru a přítel proti příteli.‘ Není to dobrý popis sociální atomizace, probíhající  v bílé  společnosti,  a  úpadku  vědomí  naší  vzájemné  rasové  a  společenské solidarity? A bylo někdy v Americe víc jasnovidců a zaklínačů, prodávajících různé značky duchovního hadího jedu než dnes?

A pokud jde o modernismus, co jiného to je, než popření naší kultury, kterou sdílíme s ostatními bílými národy po celou naší historii? To, co Řekové psali a tvořili před 2 500 lety, nás dnes oslovuje z týchž důvodů jako tehdy je. Na krásu a řád reagujeme stejně. Cítění vyjádřené Homérem a Sofoklésem je naše cítění. Díla Dostojevského oslovují Angličany a Němce stejně jako Rusy, přesně jako Dickens oslovuje Rusy i Němce a Goethe Rusy i Angličany. Malby Rembrandta, Turnera nebo Friedricha říkají totéž všem Evropanům, stejně jako symfonie Beethovena. Ale nereagujeme stejně na čínskou muziku nebo negerské řezby – nebo židovské romány. Naše kultura nás svazuje dohromady, uvědomujeme si díky ní své společné dědictví – a naší odlišnost od těch, kteří ho s námi nesdílí. A Žid, ten věčný outsider, snažící  se  prosadit  svoje,  to  nemohl  tolerovat.  Musel  nás  rozdělit,  zničit  naší  solidaritu, donutit nás věřit, že nás vzájemně nespojuje nic víc než s negrem nebo Číňanem – nebo Židem. Modernismus je základní strategie parazita.“
Oskar vyskočil na nohy, bouchl pěstí do dlaně a viditelně rozrušený spustil: „Pořád jsi nic z toho  nedokázal.  Jenom  čteš  sugestivní  pasáže  z Bible,  které  ukazují  nepřátelství  a parazitizmus Židů. Ale důkazy založené na Bibli jsou jen pro blázny. S Biblí můžeš ,dokázat‘ cokoliv  chceš.  Jediná  věc,  kterou  mi  tahle  debata  dala,  je  vědomí,  že  musím  znovu přezkoumat, promyslet a přešetřit spoustu věcí, které jsem předtím bral jako danou pravdu. Obávám se, že v některých případech zjistím, že jsem se nechal podvést Židy, médii pod jejich  kontrolou  nebo  vlivem.  Ale  rozhodně  se  nenechám  přemluvit  k přijetí  teorie  o celosvětovém spiknutí a parazitizmu Židů na základě pár věcí napsaných před tisíci let.“

„Bravo, Oscare! Pokud náš rozhovor opravdu povede k tomu, že se zamyslíš nad pár věcmi, pak jsem byl naprosto úspěšný. A věřím, že to tak bude, protože je evidentní, že bereš věci, o nichž jsme se bavili, s vážností, kterou si zaslouží. Bereš to vážně. Dokonce i sebenepatrnější podezření, že bych mohl mít pravdu, tě silně znepokojuje. Tak to má být. Já jsem až příliš často ztrácel čas debatami s lidmi, kteří na naší diskusi pohlíželi jen jako na intelektuální rozcvičku, jako na podnětnou zábavu. Mnohdy to byli inteligentní lidé, ale neměli žádnou duši, žádný smysl pro zodpovědnost. Nebylo pro ně důležité, jestli ohledně Židů či jiných otázek,  o  nichž  jsme  mluvili,  mám  nebo  nemám  pravdu.  To  nebylo  podstatné.  Jediná podstatná věc pro ně byla vlastní pohodlí, vlastní bezpečí a prospěch. Necítili žádnou zodpovědnost za svět kolem sebe ani zodpovědnost vůči vlastní rase. Byli to jen pozorovatelé života – diváci –, ne jeho účastníci. Ale ty, myslím, jsi účastník. Přesvědčení těchto přátel pravdy nakonec neznamenalo žádný rozdíl, protože dál zůstali jen diváky. Ale až ti nakonec pomůžu přesvědčit tě o pravdě, tak to bude rozdíl. Ty s tím něco budeš dělat.“
Oscar se trochu uvolnil a přinutil se k úsměvu: „Vážím si tvé důvěry. Vážně jsem se dnes dozvěděl některé věci a donutil jsi mě začít přemýšlet i o jiných věcech, o kterých hodlám uvažovat i nadále. Dokonce i věci, co jsi mi ukázal v Bibli, jsou pro mě téma k přemýšlení. Vždycky jsem je měl přímo před nosem, ale nikdy jsem se na ně nepodíval – nebo jsem je aspoň neviděl ve světle, v jakém jsi mi je ukázal ty. Jak jsi se toho o Mojžíšovi a Izajášovi tolik dozvěděl? Nepůsobíš na mě jako student Bible.“
Harry se zasmál: „No, za to ti děkuji. Jeden člen Ligy, Saul Rogers, studoval Bibli a přesvědčil mě, že to je zlatý důl informací o Židech, bez ohledu na to, před jakou dobou byla napsána a jestli tomu většina z nich ještě pořád věří. Pokud s Adelaide přijdete příští neděli, tak vás Saulovi představím.
Ale neodcházejte dnes s názorem, že zakládám své přesvědčení o roli Židů ve světovém dění na Bibli. Jak jsi řekl, je to jen sugestivní. Nic to nedokazuje. Ale myslel jsem si, že potřebuješ právě jen pár podnětů. Dojít k důkazům je těžší. Neexistuje žádná jednotlivá věc, dokazující, co Židé ve skutečnosti jsou a co mají za lubem. Jednou z takových věcí, kterou by člověk rád považoval za kompaktní, celistvý, všeobsahující důkaz, jsou Protokoly sionských mudrců. Bohužel, toto dílo pravděpodobně není tím, čím se zdá být. Je příliš uspořádané na to,  aby  bylo  pravé.  Pravda  zpravidla  není  tak  logicky  uspořádaná.  Věřím,  že  u  tak komplexního a složitého tématu, jako jsou Židé, může pravda jedině postupně vykrystalizovat v mysli tím, jak člověk shromažďuje stále víc a víc důkazů z mnoha zdrojů. Jedním z těch zdrojů je Starý zákon. Teď jsi asi připraven ještě na pár dalších.

Podívej:  zkoumal  jsi  jejich  roli  ve  zpravodajských  a  zábavních  médiích,  což  je  určitě zásadní. A co třeba trochu moderní historie – řekněme druhá světová válka?“
„Ano, o to se zajímám a hodlám to brzo prozkoumat.“
„Dobře. Mám pár knih, co by sis s sebou měl pro začátek vzít. Pojď sem.“ Harry ho odvedl do pracovny. Pak sundal z police jednu knihu a podal mu ji. „Pokud uznáváš Brekerovo umění, z tohohle se ti bude vařit krev. Popisuje se v ní pár věcí, co naše vláda po válce udělala pro  ,převýchovu‘  Němců.  Jednou  z nich  bylo  vyslání  vojenských  týmů  rozbíjejících Brekerovy skulptury. Výtvarné práce, obrazy, buď spálili nebo zabavili. Polovina obrazů z německých    muzeí    a    dalších    veřejných    budov    byla    vyrabována    zvláštními, převychovávacími‘ týmy a zamčena ve vládních sklepeních. Říkali tomu ,nacistické umění‘. A nemluvím o věcech s hákovými kříži. Ukradli nebo zničili veškeré umění z 20. století, které se jim nehodilo do jejich modernismu, všechno, co bylo zdravé a přirozené, všechno, co odráželo německý pohled na život. Celý ten program vedli Židé. Všude tady jsou jejich jména.“
Harry vybral další čtyři knihy a dal je Oscarovi. „To bude dobré pro začátek. Půl roku můžeš strávit jen zkoumáním původců války, politických faktorů ovlivňujících její vedení a její následky, o kterých se v knihách recenzovaných v New York Times nikdy nepíše.“

 
Andrew Mcdonald: Hunter   16. kapitola
prekladateľ neznámy,  český názov: Lovec  
 
Plný text knihy
 
Autor: 
micha

Samo jsem si stáhl plný text knihy. Zatím to nechám bez komentáře(jsem ve třetině), ale už mi to zavání rasismem, supermacismem a (nedejbože) i antisemitismem.:-)

Norman

ale stále je to lepšie, ako jeho prvá kniha, Turnerove denníky - a tá sa predáva aj u nás, normálne som ju objavil v kníhkupectve, český preklad, normálne sa to teda predáva nielen v USA, ale aj u nás. Tie denníky som si ani nekúpil, nielen preto, že som si bol istý, že sú v angličtine na webe, ale nech si aj iní prečítajú.
Ale hovorím - to sú americké predstavy spred 20 rokov. To násilie na začiatku - úplne scestné - veď to ale aj tá postava prestala robiť. Vlastne je to mravoučné dielko brojace proti (nepatričnému) násiliu (a brojiť sa dá len proti nepatričnému násiliu, nedá sa zavrhovať násilie ako také, pretože vo svete sú zlí ľudia a proti tým možno použiť násilie - to nás poučí každý prokonformný politik).

Takže som rád, že som tu mohol takto spropagovať knihu s vrcholne etickým prístupom k (nevyhnutnému) násiliu a knihu výsostne americkú (aby sme tu Ameriku len nekritizovali - sme multikulti).

micha

Ti děkuji Normane.

Ľubov

http://www.nadhlad.com/content/zmiesajte-vsetko-aby-ste-nerozoznali-usla...

Keď rozmýšlame nad Hunterom,celkom samozrejme sa vrátime k tomuto textu,k recenzii Koreňov indoeurópskej duchovnej tradície od J.Kozáka.

Norman

Na Nove práve dobehol film z roku 2013, teda súčasný, s názvom Príbeh kmotra

Zaujímavý je tým, že tento príbeh o posametovej dobe, zločinnosti a mafii končí tým, že policajný inšpektor musí rezignovať z funkcie a svoju vôľu po spravodlivosti rieši tým, že hlavu mafie odstrelí osobne(je to tam len "naznačené", prirodzene, ale je to jednoznačné, ak divák nie je blb).

Český áčkový film - takáto je výpoveď o skutočnosti a povedzme "riešenie". A to ešte skončil mierne optimisticky, aby sa nepovedalo. A to ešte hovoril o tej slabšej, čisto kriminálnej českej mafii.

Ergo - dnes už naozaj nik nemôže niekoho obviniť, že propaguje násilie. Skôr naopak - reálne násilie je mnohými trestuhodne zamlčované.

 

micha

Možná jsem se špatně vyjádřil, ale mě jde o spravedlnost. Pokud si to žádá, budu zabíjet. Ona si to ovšem zatím nežádá.:-)

Norman

ale tak všeobecne, doplnenie k článku.

Ja nepochybujem o tom, že ľudia dokážu veci, o ktorých ani oni sami ešte včera nevedeli. Moralizovanie o "zabíjaní" je témou literatúry, pretože je to také dramatické a zaujímavé. V skutočnosti to nie je téma, že či áno alebo nie - na našich uliciach zomierajú denne ľudia a to je v časoch oficiálneho kľudu a pokoja, že. A o tom, aké jatky sa dejú DENNODENNE na obrazovkách masmédií - to už ani nemá zmysel milionty krát opakovať. Ako keby homo sapiens aj bez toho nebol v princípe hyenovitý bastard (smajl)