Žoldnieri

Je tu akásik uhorková sezóna. Tak mi dovoľte, bratia a sestry, podeliť sa s Vami o moju dnešnú nekorektnú a poburujúcu nedeľnú kázeň na tému žoldnieri.

 

...

 

Vojna je zlá. Vojna, popri živelných pohromách a chorobách je jednou z najhorších vecí, ktoré môžu človeka postihnúť. Vo vojne zbytočne a nespravodlivo zahynú desaťtisíce alebo aj milióny ľudí. Príde mi teda celkom logický záver, že každý, kto nejakým spôsobom pomáha vojne vzniknúť a realizovať ju, by mal byť podľa možnosti „neutralizovaný“ skôr, než sa mu jeho ohavné dielo podarí.

 

Áno, samozrejme, ryba smrdí od hlavy a schody treba umývať zvrchu: prvých by bolo treba obesiť všetkých tých wolfovitzov a mccainov. Lenže k nim sa nedá dostať a okrem toho, veď oni osobne predsa nebojujú. V ich vojnách bojuje niekto úplne iný.

 

Vo vojnách bojujú občania za svoju zem. Tým, pochopiteľne, neostáva nič iné, len brániť svoje životy, rodiny, vlasť. Potom bojujú úbohí odvedenci, viď napríklad sotva dospelí ukrajinskí chlapci, ktorých po stovkách ženú na smrť, aby bolo na trhu dosť čerstvých orgánov.

 

A potom sú tu žoldnieri. Niekto, kto za peniaze ide zabíjať ľudí do cudziny. Dôstojníci, odstreľovači, „klasickí“ legionári a tak podobne.

 

Áno, niekto povie, tiež sú to hlúpi chlapci, ktorí chcú založiť rodinu, splatiť hypotéku, veď je to zamestnanie ako každé iné, služba štátu, a čo ich úbohé matky, bleble... Tak tu v tomto mieste, milí bratia a sestry, je čas zliezť z hrušky. A jasne povedať: títo, a nikto iný, sú tí, ktorí robia vojnu.

 

A naviac, a o to odpornejšie je, že dnes sa už ani nevedú normálne vojny, ale tzv. hybridné, keď žoldnieri bujujú už ani nie pod vlajkou nejakej krajiny (a teda žiadnu nemožno ako agresora obviniť zo zločinov), ale anonymne. Mimochodom, povolenie žoldnierskych armád nie je ničím iným než legalizáciou zločinnosti najhrubšieho zrna, čo si medzinárodné organizácie pod dozorom tej najdemokratickejšej zo všetkých demokratických krajín akosi zabudli povšimnúť.

 

Bernard Lewis, zakladateľ teórie vedenia vojny 4. generácie povedal, že USA už nepotrebujú transkontinentálne armády, ktoré vzbudia národné povedomie a vrátia sa domov ako mŕtvoly, ako to bolo v Afghanistane a Vietname, ale treba nájsť agentov v cieľových krajinách, ktorí vykonajú úlohu vojakov, na to treba mediálne nástroje, ktoré skreslia pravdu, a peniaze, ktoré to umožnia. To je vedenie vojny 4. generácie, agenti namiesto vojakov. Alternatívna armáda, zastupiteľská vojna.

 

V civilizovanej spoločnosti vraha popravia alebo posadia na doživotie do väzenia, aby nemohol zabiť druhýkrát (ba dokonca aj u nás v SR ho načas zavrieme, aby sme ho za dobré správanie po troch rokoch pustili). V prípade ľudí, ktorí perspektívne majú/budú mať na svedomí veľa ľudských životov, by sme mali na prevenciu a odstrašujúci efekt dbať obzvlášť dôkladne.

 

Namiesto toho je praxou, že sa dôstojníci a žoldnieri zvyknú často vykúpiť zo zajatia a keď sa vrátia domov, najlepší synovia národa (ako napríklad prezident Obama alebo pán gubernátor Kiska) im za rezkých a falošných zvukov dychovky pripnú na hruď kovové pliešky.

 

Tak milí bratia a sestry, chcel som Vám len toľko povedať, že keď bude vojna, treba šetriť každý jeden nevinný život civila (my talmudisti sa riadime heslom, že kto zachráni jeden život, akoby zachránil celý svet) a pokiaľ to pôjde, vyhýbať sa ubližovaniu nevinnému kanónenfutru, zato treba venovať zvýšenú a cieľavedomú pozornosť žoldnierom.

 

A ak sa boj odohráva v cudzine, potom sa treba zaujímať nie o domorodých žoldnierov, dôstojníkov a iných podstatných realizátorov vojny, ale zásadne o tých, ktorí sú cezpoľní. Teda áno, v cudzine logicky tým z vlastného oddielu, tessék parancsolni. (Nehovorím o medzinárodných mierových oddieloch akceptovaných oboma stranami, ktorých úlohou by malo byť oddelenie bojujúcich strán a zabránenie vraždeniu.)

 

Mocní zloduchovia vždy stáli na vrchole pyramídy poslušných, ktorí vykonávali ich rozkazy. Vojna je vždy zločin. A preto treba urobiť všetko preto, aby sa pyramídy moci zločincov zrútili.

 

Keby sa toto odporúčanie stalo zásadou každého vojaka a vôbec každého uvedomelého a slušného človeka, keby sa po prekročení hraníc nejakou armádou vždy akosi stalo, že táto by veľmi rýchlo ostala bez samotných šíriteľov militarizmu a zla (a bez velenia), svet by bol lepším miestom. Bolo by po dobyvačnej vojne, tisíce životov by boli zachránené a ďalšie desaťtisíce ľudí by ostali šťastne žiť vo svojich domovoch. Odvedení nevinní vojačkovia by sa mohli veľmi rýchlo zdraví, šťastní a usmiati vrátiť domov k mamám. A najlepší synovia národa (ako prezident Obama alebo pán gubernátor Kiska) by mohli za clivých a falošných tónov dychovky klásť tie pliešky aj so stuhami a karafiátmi na pár desiatok elegantných výrobkov z lešteného dreva.

 

No vidíte, a teraz som zistil, že toto isté, na čo som ja potreboval celú stranu, niekto povedal už predo mnou jednou vetou:

 

„Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“ Ernest Hemingway

 
Buheh

že som toho sem dnes dal málo, pridávam aj jednu poviedku z mojej obľúbenej knihy od môjho obľúbeného autora na veľmi podobnú tému (pointa príde na koniec):

Stanislav Lem
Kyberiáda

Sedm výprav Trurla a Klapaciuse
Výprava první čili Gargantuova lest

Když vesmír ještě nebyl v takovém nepořádku, v jakém se nachází dnes, a všechny hvězdy byly náležitě rozloženy, takže se snadno daly spočítat odleva doprava či seshora dolů, když veliké, modře zářící hvězdy byly seskupeny zvlášť, zatímco ty menší, oranžové jako objekty druhé kategorie byly odstrčeny do kouta, když se v tomto prostoru bez konce nevyskytoval ještě žádný rozptýlený mezihvězdný prach ani mlhovinové smetí - tehdy za těch starých zlatých časů bývalo zvykem, že ti, kteří s vyznamenáním získali diplom Perpetuální omnipotence, se někdy vypravili na cesty do vzdálenějších zemí, aby jim prokázali dobrodiní své učenosti a radou a skutkem jim přispěli na pomoc. Aby tuto tradici zachovali, Trurl a Klapacius, kteří dovedli hvězdu rozsvítit nebo zhasit stejně snadno jako vyloupnout hrách z lusku, se také na jednu takovou výpravu vydali. Nedozírnou vesmírnou dálavou putovali už tak dlouho, že na svou rodnou oblohu docela zapomněli, když zahlédli před sebou planetu, ani malou, ani velikou, ale právě tak akorát. Jedna jediná pevnina byla uprostřed rozdělena červenou linkou - z jedné strany všechno bylo žluté, na druhé straně všechno zase růžové. Okamžitě pochopili, že před sebou vidí dvě sousedící království, a proto se rozhodli, že ještě dříve, než přistanou, si udělají krátkou poradu.
„Jsou to dvě království,“ pravil Trurl, „takže bude dobré, aby sis vybral ty jedno a já druhé. Pak se aspoň nikdo nebude dotčeně mračit.“
„Dobrá,“ řekl Klapacius, „jenomže co si počneme, když nás požádají o vojenskou pomoc? S tím musíme počítat.“
„Máš pravdu,“ pravil Trurl, „budou snad chtít zbraně, dokonce ba i zázračné zbraně. V tom případě jejich žádost prostě odmítneme.“
„A když budou na svém požadavku trvat, vyhrožovat nám násilím? Musíme počítat i s takovou eventualitou,“ oponoval mu Klapacius.
„Hned si to zjistím,“ odpověděl Trurl a otevřel rádio, z kterého vzápětí zazněl ryčný vojenský pochod.
„Mám nápad,“ řekl Klapacius a vypnul rádio. „Uplatníme Gargantuův efekt. Co tomu říkáš?“
„Gargantuův efekt, no ovšem!“ vykřikl Trurl. „Zatím jsem ovšem neslyšel, že by jej někdo uplatnil v praxi. Jenže někdo přece musí udělat první experiment. Proč ne my?“
„Musíme se oba připravit na to, že jej uvedeme v život,“ vysvětloval Klapacius, „ale je také nutné, abychom oba začali naráz, jinak nám polezou tenké do úzkých.“
„Žádné strachy,“ řekl Trurl. Vyndal z kapsy zlaté pouzdro, které otevřel. Na sametové podložce ležely dvě bílé kuličky. „Vezmi si jednu, já si nechám druhou. Každý večer se na kuličku podívej - když zrůžoví, znamená to, že jsem rozběhl akci. A ty pak učiníš totéž.“
„Čili jsme domluveni,“ pravil Klapacius a kuličku uschoval. Potom přistáli, potřásli si rukama, načež se rozešli, každý opačným směrem.
Trurl přišel do země, kde vládl král Potvorník. Byl militaristou až do morku kosti a v celé nekonečné dimenzi vesmíru větší skrblík než on se sotva našel. Aby omezil vydání královské pokladnice, všechny tresty kromě absolutního zrušil. Likvidovat zbytečné úřady mu činilo obzvláštní potěšení, a protože také zrušil funkci kata, musel si každý odsouzenec srazit hlavu sám, anebo - s milostivým královským dovolením - směl ji useknout někdo z jeho blízkých. Monarcha podporoval jenom takovou uměleckou tvorbu, která nevyžadovala žádné dotace, jako kupříkladu sborová recitace, šachy či vojenská tělovýchova. Vysoce si cenil vojenského umění, protože z vyhrané války mu plynul značný příjem; na druhé straně uznával, že mírové údobí je také potřebné k důkladné přípravě na válku. Největší Potvorníkovou reformou bylo zestátnění velezrady. Protože ze sousedního království stále přicházeli vyzvědači, monarcha zřídil úřad Korunního prodavače potažmo Prozrazovače, který prostřednictvím svých podřízených odprodával státní tajemství za stanovený poplatek nepřátelským agentům. Špehové zpravidla raději sáhli po zastaralých tajemstvích, která byla levnější - sami totiž museli vyúčtovat každý halíř výdajů svým chlebodárcům.
Potvorníkovi poddaní vstávali časně, oblíkali se prostě a uléhali ke spánku pozdě večer, protože dlouho pracovali. Pletli hradební koše, vyráběli hatě, zbraně a udání. Aby přemíra těch posledně jmenovaných nevyvolala rozvrat v království (k němuž před něklika sty lety za vlády Radivila Stookého opravdu došlo), každý, kdo poslal neúměrně mnoho udání, musel platit zvláštní daň z přepychu. Tímto způsobem se je podařilo udržet v rozumných mezích. Když Trurl dorazil na královský dvůr, nabídl panovníkovi své služby. Snadno se dovtípéme, že Potvorník požadoval účinné bojové zbraně. Trurl žádal tři dny na rozmyšlenou, a jakmile osaměl v skromném pokojíku, který mu byl přidělen, rozevřel zlaté pouzdro a podíval se na kuličku. Byla bílá, ale právě v této chvíli začínala zvolna rudnout. „Aha,“ řekl si v duchu, „Gargantus se rozjíždí!“ Načež neprodleně vyndal své tajné poznámky a pustil se do práce.
Klapacius se mezitm ocitl v druhém království, kde vládl mocný král Megerik. Vypadalo to tu jinak než v panství krále Potvorníka. Zdejší monarcha sice rovněž miloval vojenské pochody a vojenská tažení a vynakládal také nemalé prostředky na zbrojení - jenže činil to osvíceným způsobem; vynikal neobyčejnou štědrostí a svrchovaně podporoval umění. Miloval uniformy, zlaté lemování, lampasy, portepé a epolety, portiéry s rolničkami, ostruhy a obrněnce. Vpravdě byl velmi emotnivní, neboť kdykoli křtil novou válečnou loď, chvěl se při tom dojetím. Štědře odměňoval malíře pláten zobrazujících bitevní výjevy - posuzoval je z vlasteneckého hlediska a za díla vyplácel honoráře podle počtu padlých nepřátel, takže na nespočetných panoramaticky rozlehlých obrazech, jimiž bylo království zaplaveno, se hory mrtvých nepřátel vršily k nebesům. Stát spravoval autokraticky, ovšem s jistou svobodomyslností: byl vládcem přísným, ale také dovedl být velkodušný. Při každém výročí své korunovace zavedl nějakou reformku. Jednou nařídil gilotiny vyzdobit květinami, jindy je zase dal promazat, aby neskřípaly, nebo dal katovské meče pozlatit a přikázal je všechny naostřit - z humánních důvodů. Nebyl úzkoprsý, ale nesnášel žádné extravagance, proto zvláštním dekretem znormalizoval všechna kola, skřipce, šrouby, okovy a řetězy. Exekuce neloajálně smýšejících poddaných - to nebývalo často - se konaly s okázalou nádherou, s duchovní útěchou a posledním pomazáním odsouzence, za doprovodu břeskně vyhrávající dechovky a vojenského čtyřhranu nastoupeného v plné parádě. Tento moudrý panovník měl teorii, kterou uvedl v život - teorii obecného blaha. Je dobře známo, že člověk se nesměje proto, že je veselý, ale je veselý z toho důvodu, že se směje. Když každý bude říkat, že všechno je v dokonalém pořádku, pozvedne se tím také nálada. Poddaní krále Megerika měli proto za povinnost, ovšem v zájmu svého vlastního blaha, provolávat, že se jim daří báječně. Starou, mlhavou formuli pozdravu „Dobrý den“ nahradil král výraznější „To se máme!“, děti do 14 let směly říkat „Hejsa!“ a pamětníci „Župy, žup!“
Megerika těšilo, když viděl, jak vnesl mezi lid nového ducha. Když v kočáře, který měl tvar trupu válečné lodi, projížděl ulicem, shromážděné zástupy mu provolávaly slávu, a jakmile milostivě pokynul svou královskou rukou, ti, kdo stáli nejblíže, zvolali: „Hejsa“, „To se máme!“, „Župy, žup!“ Král byl v hloubi srdce demokrat. Velmi rád hovořil se starými válečnými vysloužilci, kteří se dostali daleko do světa, leccos viděli a zažili a dychtivě naslouchal, když se vyprávělo v polních táborech o různých husarských kouscích. Často, když nějakého cizího hodnostáře přijal v audienci, zčistajasna se žezlem klepl do kolena a zvolal: „Hrr na ně!“ anebo: „Plavidlo na pravoboku!“ či zas: „Tisíc kulí a granátů!“, nic totiž nezbožňoval tolik, nic neměl ve větší oblibě než právě nápaditost, hrdinskou mysl a zmužilost, lodní suchary s grogem a bedny s municí. A proto pokaždé, když mu bylo smutno, musely nastoupit k defilé vojenské jednotky, které zpívaly: „Trouba-li zazní válečná, meč vytasíme udatně,“ nebo „Smělá mysl, správná zbroj“, „Musím se již domu bráti, aby mne neprala máti“, anebo starou korunní hymnu: „Ruce bratné, spojme statné, nepřítele smeteme.“ Nařídil, aby mu nad hrobem stará garda zapěla jeho oblíbenou: „Starý robot také jednou zrezaví.“
Klapacius nepřibil na dvůr velikého monarchy bez obtíží. Když došel do první vesnice, klepal marně na několikery dveře, ale nikde mu neotevřeli. Posléze uviděl na opuštěné ulici pachole, které běželo k němu a tenkým hláskem zvolalo:
„Kupte si, pane. Jsou za facku.“
„Co to vůbec prodáváš?“ optal se Klapacius udiveně.
„Státní tajemství,“ odvětilo díte a poodhrnulo cíp košile, takže zahlédl kousek mobilizačního plánu. Klapacius nevycházel z úžasu a nakonec pravil:
„Nemám zájem, milý chlapče. Nevíš, kde tu najdu rychtáře?“
„Co mu chcete?“ otázalo se dítě šišlavě.
„Musím s ním mluvit.“
„Tajně?“
„To je jedno, třeba i soukromě.“
„Hledáte tajného agenta? Můj tatík je agent. Splehlivý a levný.“
„Dobrá, zaveď mě tedy k tatíkovi,“ pravil Klapacius, neboť pochopil, že s chlapcem se nedohovoří. Dítě ho dovedlo k jednomu domu: třebaže byl ještě bílý den, uvnitř seděla rodina při rozsvícené lampě - šedivý dědeček v houpací židli, na lavici pletla babička punčochu a několik dospělých potomků se zabývalo různými domácími pracemi. Jakmile Klapacuis vešel do místnosti, všichni se na něj sesypali - ukázalo se, že pletací jehly jsou ve skutečnosti pouta, lampa je mikrofon a babička zas místním policejním komisařem.
To jistě bude nějaké nedorozumění, pomyslel si Klapacius, když se po patřičné nakládačce octl ve vězení. Trpělivě přečkal noc, neboť neměl stejně na vybranou. Když se rozednilo, uviděl kamenné zdi pokryté pavučinami a v koutě na podlaze zrezivělé pozůstatky dřívějších vězňů. Zanedlouho byl odveden k výslechu. Vyšlo najevo, že nedospělé pachole a všechny domy v celé vesnici jsou lstivě nastrojenou léčkou na zahraniční agenty. Klapacius se nemusel obávat útrap dlouhého přelíčení, neboť s ním soud udělal opravdu krátký proces. Protože se snažil navázat kontakt s tatíkem-prozrazovačem, čekala ho poprava gilotinou třetí třídy, neboť místní správa vyčerpala rozpočtovou položku na vykupování cizích špehů pro běžný rok a Klapacius, i když k tomu byl neustále přemlouván, tvrdošíjně odmítal koupit od místní policie nějaké státní tajemství. Navíc ani neměl dostatečné finanční fondy, aby vymohl zmírnění trestu. Obžalovaný přesto trval na své nevině - vyšetřující orgán nepřikládal víru jeho slovům, ale beztak by vězně nemohl propustit, protože nebyl k tomu kompetentní. Jeho případ byl proto postoupen vyšší instanci a Klapaciusovi byla uložena tortura, spíš z důvodů formálních než z nezbytí. Za týden nastal obrat k lepšímu, Klapacius byl propuštěn na svobodu a mohl pokračovat v cestě do sídelního města, kde byl podrobně poučen o předpisech dvorské etikety a bylo mu dopřáno cti, že mu král poskytne soukromé slyšení. Přidělili mu za tím účelem polnici, neboť každý občan musel slavnostní fanfárou na oficiálních místech ohlásit svůj příchod a odchod; v království vládla v tomto ohledu opravdu železná kázeň, takže východ slunce v celé zemi nastal teprve pak, když jej ohlásilo zatroubení budíčku.
Samosebou, Megerik požadoval nové zbraně; Klapacius slíbil monarchovu přání vyhovět: jeho návrh, ujistil krále, představuje radikální odklon od dosavadních zásad válečného umění. Která armáda nemůže být poražena? zeptal se nejdřív. Taková armáda, která má lepší velitele a dokonale ukázněné vojáky. Velitel vydává rozkazy - voják je plní; první musí být tudíž moudrý a ten druhý zase poslušný. Moudrost a vojenské znalosti a zkušenosti mají ovšem své meze dané přírodou. A je také pravda, že geniální vojevůdce se může střetnout s protivníkem neméně geniálním. Anebo na poli cti a slávy může padnout, takže jeho vojáci zůstanou bez velitele, či může se stát také ještě něco horšího, že totiž své profesionální znalosti zaměří na jiný objekt - získat moc. Copak není nebezpečné být obklopen spoustou starých generálů, ostřílených v aktivní službě, s hlavou přecpanou taktikou a strategií - co když si pojednou umanou, že se zmocní trůnu? Historie nás učí, že nejedno království na to doplatilo. Z toho plyne, že velitelé přestavují nutné zlo, a nyní jde o to, jak se toho zla zbýt. Nuže, pokud je armáda disciplinovaná, přesně plní příkazy. Ideálem je taková armáda, kde tisíce srdcí bije jako jedno srdce, kde tisíce myslí ovládá jediná myšlenka. A k tomu má napomáhat utužování kázně, vojenský výcvik a vojenské manévry. Kýženým cílem by byla armáda, která si počíná doslovně jako jeden muž, která si své strategické plány sama vytváří a sama je i uskutečňuje. Kdo je tady ztělesněním takové dokonalosti? Pouze jedinec, protože nikoho tak ochotně neposlechne jako sebe sama a nikdo nesplní příkazy tak rád jako ten, kdo si je vydá sám. Jednotlivec se nemůže rozprchnout, nemůže se dopustit insubordinace anebo se vzbouřit proti sobě samému. Jde nyní o to, využít tohoto podřizování se vlastní vůli, té sebeúcty, kterou se takovým způsobem vyznačuje jedinec, aby se tento poznatek stal majetkem praporů, pluků, sborů. jak se to dá udělat? Klapacius se jal vysvětlovat pozorně naslouchajícímu králi geniální, ale v podstatě jednoduché myšlenky velikého Gargantua.
„Každému odvedenci,“ vysvětloval, „se namontuje zástrčka vpředu a zásuvka vzadu. Na povel „Sevřete řady!“ zástrčky se zasunou do zásuvek a tam, kde ještě před chvílí stál neuspořádaný zástup civilistů, uzříme prapor vzorných vojínů. Mozky jednotlivců mudrující o různých zbytečnostech splynou v jedno vědomí naplněné vojenským duchem a podřízené dobrovolné kázni. A tento válečný stroj složený z četných součástí projevuje kolektivní moudrost, která je přímo úměrná počtu propojených jednotlivců. Četa má znalosti a zkušenosti četaře, setina má rozhled kapitána, prapor je na úrovni podplukovníka a divize, byť i byla sestavena z rezervistů, je chytřejší než všichni stratégové dohromady. Takto lze utvořit vojenské formace s prozíravostí vpravdě ohromující, které samozřejmě všechny rozkazy splní beze zbytku, protože si je dávají samy. Tím způsobem se definitivně udělá přítrž všem těm rozmanitým kapricům, náladám a výstřelkům u jednotek, které nebudou více závislé na schopnostech svých velitelů, neude je ani ovlivňovat hašteření a rivalita mezi generály. A útvary jednou propojeé není radno rozpojovat, neboť to by vedlo k velkému zmatku. Armáda bez velitelů, armáda, která si sama dává rozkazy - to je moje představa!“ ukončil Klapacius svůj výklad, který na krále mohutně zapůsobil. Po chvíli řekl monarcha:
„Vrať se do svých komnat. Já se půjdu poradit se svým generálním štábem...“
„Och, to nečiňte, Vaše královská Milosti!“ zvolal chytrý Klapacius a zatvářil se vyděšeně. „Císař Turboleon udělal právě toto a jeho štáb, aby si udržel své teplé bydlo, s jeho návrhem nesouhlasil. Zanedlouho poté vtrhl do země král Emanuel se svou zreformovanou armádou, a třebaže stál proti osminásobné přesile, obrátil císařství v prach a popel!“
Řka tato slova, odebral se do ložumentu, který mu byl přikázán, a podíval se na kuličku. Byla červená jako malina, z čehož bylo zřejmo, že Trurl už učinil potřebné kroky u krále Potvorníka. Záhy král Megerik povolal Klapaciuse k sobě a přikázal mu ztechnizovat jednu pěchotní rotu: tato drobná jednotka, kterou nyní spojovala jedna mysl a jeden duch, zaútočila s výkřikem: „Nikoho neživte!“ na tři švadrony po zuby ozbrojených dragounů, kterým velelo šest nejvyhlášenějších docentů akademie generálního štábu, a rozbila je na cimprcampr. Maršálové, generálové a admirálové byli zahořklí, neboť král je všechny okamžitě poslal na odpočinek; pevně přesvědčen o účinnosti Klapaciusova vynálezu, nařídil zreformovat celou armádu.
Ve dne i v noci pracovali elektrotechnici v zbrojních továrnách, odkud vyjížděly vagóny s nákladem zástrček a zásuvek, které byly potom přesně podle předpisu montovány v kasárnách. Klapacius objížděl všechny vojenské posádky a kontroloval, zda práce byla řádně provedena. Prsa mu zdobila řada medailí a vyznamenání, které mu král udělil: zatímco Trurl, který prováděl obdobnou inspekci v sousedním vladařství, se dík pověstnému skrblictví krále Potvorníka musel spokojit doživotním titulem Velezrádce vlasti. Oba státy se zatím připravovaly k válečným akcím. V horečce mobilizace byly uváděny do bojové pohotovosti nejen konvenční, ale také jaderné zbraně, děla a atomy se leštily od svítání do soumraku, aby se blyštěly jako sko, jak to nařizovaly předpisy. Oba konstruktoři, kteřé nyní neměli vlastně už nic na práci, si tajně sbalili svá zavazadla, aby se mohli zase v dané chvíli sejít u svého hvězdoletu ukrytého v lese.
Zatím se u řadového vojska, zejména u pěchoty, děly podivuhodné věci. Setiny už nepotřebovaly pořadovou přípravu, necvičily pochody, ani se nemusely odpočítávat, aby se zjistil početní stav, právě tak jako ten, kdo má obě nohy, si levou nohu nesplete s pravou a nepovažuje za potřebné je počítat. Srdce se smálo při pohledu na tyto nové jednotky, jak pochodovaly nebo vykonávaly povely „vlevo vbok! čelem vzad!“ či „zastavit stát!“; po rozchodu se bavily družně s jinými útvary a později otevřenými okny kasárenských světnic bylo slyšet, jak sborově diskutují o takových otázkách, jako je pojem absolutní pravdy, analytická či syntetická metoda zkoumání, apriorní či aposteriorní soud nebo věc o sobě - jejich společná mysl totiž už dospěla do tohoto statida poznání. Dobrali se i k různým filozofickým učením, jeden prapor ženijního vojska dokonce přijal za své zásady krajního solipsismu a prohlásil, že ve skutečnosti vlastně nic kromě něj neexistuje. Vyplýval z toho jednoznačný závěr, že neexistuje ani král, ani nepřítel, takže prapor byl bez dlouhých cavyků rozpojen a vojáci přemístěni k jednotkám, které stály pevně na pozicích epistemiologického realismu. Obdobně v Potvorníkově království asi ve stejné době, místo aby nacvičovala vyloďování, oddala se šestá výsadková divize kontemplaci a pohroužená v mystické extázi se málem utopila ve vlnách. Nelze to říci určitě, ale patrně v důsledku tohoto incidentu byla vypovězena válka. Vojska obou stran s řinčením a skřípotem se jala postupovat k státním hranicím.
Gragantuův zákon se v praxi dokonale osvědčoval. Jak se vojenské formace postupně spojovaly ve vyšších celcích, úměrně vzrůstal i jejich smysl pro estetično, jenž dosahoval maxima na úrovni divize - takové vojenské svazky se snadno daly svést na scestí kdejakým poletujícím motýlem, kterého se pokušely chytit. Když mechanizovaný sbor generála Zefyrína dorazil k nepřátelské pevnosti, kterou měl dobýt útokem, ukázalo se, že během noci připravený plán bojové akce je nádherným vyobrazením hradních cimbuří vytvořeným v duchu abstraktního umění. Bylo to něco vpravdě ojedinělého a příčilo se to všem vojenským tradicím. U dělostřeleckých sborů se zase teoretizovalo o nejzávažnějších metafyzických problémech; v roztržitosti, vlastní všem velkým géniům, tyto svazky jednou ztratily zbraně, jindy zase bojová vozidla a úplně zapomněly na to, že táhnou do války. Skupiny armád byly postiženy mnoha psychickými komplexy, jak tomu často bývá u osobností s mimořádným nadáním. Proto ke každé skupině musela být odvelena zvláštní psychiatrická brigáda, aby za pochodu prováděla potřebné léčebné zákroky.
Obě válečná seskupení zaujala za nepřetržitého víření bubnů svá výchozí postavení. Šest elitních pluků pěchoty spolu s baterií samohybných děl, záložním praporem a popravčí četou během nočního pochodu na stanoviště složilo „Sonet o tajemství bytí“. Na obou stranách se šířil zmatek - kupříkladu osmdesátý sbor marlabardníků prohlásil, že pojem nepřítele není definován dostatečně pesně a obsahuje logické kontradikce, takže postrádá vůbec smysl.
Vzdušné výsadky hledaly algoritmy terénu, pozemní jednotky opouštěly přikázané pozice a střetaly se s jinými, takže oba králové byli nuceni vyslat k nim zvláštní kurýry, s nimiž letěli i křídelní pobočníci, aby ve vojsku zjednali pořádek. Jedva pověřenci sestoupili či přistáli, nestačili se poptat po příčinách zmatku, neboť vzápětí ztratili svou totožnost, která se integrovala do skupiny. A oba králové zůstali zakrátko bez adjutantů. Pospolité vědomí se ukázalo nebezpečnou pastí, do níž se jednotlivec snadno dostal, ale nemohl z ní uniknout. Král Potvorník viděl na vlastní oči svého bratrance velkoknížete Derbuliona odkvačit k jednomu vojenskému svazku, aby vlil do něho víc bojového ducha, ale dříve než stačil vylít své srdce, splynul s kolektivem.
Když král Megerik vycítil, že tu něco nehraje - nevěděl sice, co je toho příčinou - pokynul rukou dvanácti trubačům po svém boku. Totéž učinil král Potvorník na svém velitelském pahorku a břeskné zvuky polnic na obou stranách daly signál k útoku. Vzápětí se jedna i druhá armáda spojily navzájem. Ohlušující cvakot kovových zástrček zapadajících do zásuvek se šířil ozvěnou nad příštím vláčištěm a místo tisícovek kanonýrů a granátníků, gardistů a ženistů, pěšáků a ostřelovačů, hulánů a polních četníků - pojednou tu stály dvě gigantické bytosti, které přes širokou pláň, nad níž bloudily cáry mraků, hleděly na sebe milióny očí. Na chvíli zavládlo naprosté ticho. Stav uvědomění u obou stran dosáhl pak onoho slavného kulminačního bodu, který s matematickou přesností předpověděl veliký Gargantus. Jakmile totiž militarismus překročí určité meze, tento jev vyloženě lokální se změní v civilní chování, protože i sám vesmír je veskrze střízlivý a věcný - a duch obou armád nyní dosáhl vůčihledně kosmických dimenzí! Ocelové hlavně děl a jiných smrtonostných zbraní navenek se sice bylštěly, leč uvnitř se vlnil oceán blahovůle, snášenlivosti, přejícnosti a všepojímajícího bystrého rozumu. A tak obě vojska nastoupená proti sobě na návrších se zbraněmi třpytícími se na slunci se usmála na sebe, zatímco bubny nepřestávaly vířit.
Trurl a Klapacius zrovna nasedali do svého hvězdoletu, když se stalo to, co tak důvtipně připravili: před očima rozezlených vladařů, bledých vztekem a hanbou, obě armády si vykročily v ústrety, chopily se za ruce, a zatímco bělavé obláčky nad nimi pluly oblohou, začaly trhat květiny na poli neuskutečněné bitvy.

Ľubov

Ďakujeme za nedeľné slová,brat Buheh.

Posielam k zamysleniu aj k poviedke niečo,čo by sa mohlo páčiť aj iným

https://www.flickr.com/photos/oldphoto-info/page1/ mne sa to páči. Sú ich tam stovky,tvárí-príbehov,väčšinou v čase prvej svetovej. Sú unikátne.

Mrzí ma,že zmizol Norman.Je to už 5 dní,nevieš niečo ?

Buheh

orba, sejba...?

Ema

Okopávanie vinohradu.

Buheh

ale mám zodraté špice na kanadách.

peto

ze toto rozhodne nie je od veci... brilantny, ocelovy, mrazivy text...
http://actualcomment.ru/chego-khochet-putin.html

pre rusky nehovoriacich nechal prelozit saker (a pridal kratky vorwort)
http://russia-insider.com/en/what-does-putin-want-major-analysis-rostisl...

baloo

Členovia komanda Azov v akcii: donbaského milicistu zajatého okolo Širokina najprv ukrižujú a na konci videa kríž podpália...
https://www.youtube.com/watch?v=BAoThaFc9LE&bpctr=1430060729

Vieme, kto sú v Azove a kto ich platí. Hej, tí samovyvolení, lebo žiaden Boh, ktorý stvoril svet, takýchto nemohol vyvoliť - iní bohovia samozrejme áno. Tento spôsob popravy mňa preto ani neprekvapuje. Zdá sa to byť iba zverstvo, ale je to viac: rituálna obeť. A bohvie koľkokrát to už urobili, bez videa. Praktický dôvod na to, že teraz sa toto video dostalo von, môže byť to, že DNR - Basurin aj Zaharčenko - obratom zareagovala, že sa na členov Azovu začína poľovačka. Ďalšia správa je, že 7 doráňaných vojakov ukrajinskej armády sa vzdalo DNR, po tom, ako Azov udrel na ich 80 člennú jednotku pre podozrenie z plánovania prejdenia k nepriateľovi a okrem nich všetkých vyvraždili.

A keďže od "Minsk-2" kijevské demokratické vojská prvýkrát ostreľovali obývané oblasti Grad-mi, oznámili, že po celej dĺžke frontu začnú sťahovať ťažké zbrane ku hraniciam. Koniec aj tak jednostranného prímeria.

Ema

To zverstvo sa stalo s plnou podporou Európskej únie.
Snáď niekto pošle linku kreténovi Kiskovi, nech sa pokochá výsledkami svojej slabomyseľnosti.

UPOZORNENIE!

ZVÁŽTE prosím, či ten videozáznam holokaustu spáchaného členmi židovského bataliónu chcete naozaj vidieť.

Norman

príliš prvoplánové.

Určite sa tam dejú svinstvá, podobné svinstvá, ale toto vyzerá príliš prvoplánovo.
A príliš to napodobuje ukrižovanie. Je to hnus, lebo podobné popravy sa tam dejú, možno na oboch stranách, takže sa na to video nedá divať ľahostahne ... ale racio káže schladiť hlavu. Konieckoncov, video je len náznakové.

Ľudia sú ľahostajní a podceňujú svinstvo, ktoré sa rozrastá naokolo ... ale vieme, čo bol študent Šmíd, kojenci v Kuvajte ... niektorí povstalci v Donbase majú asi svoje predstavy o propagande.

Náhodný okoloidúci

Čítal som pred chvíľou názor, že video by mohol byť podvrh, zrejme si aj Ty takto myslel svoju poslednú vetu.
Ak je to podvrh, tak si tým povstalci viac uškodili ako pomohli. Ich najsilnejšou zbraňou by totiž mala byť pravda.
Ale ak je to video pravé a banderovský Azov takto popravuje povstalcov, ani najmenej by ma to neprekvapilo.

Norman

aj oni sú deti moderných čias - propagnda a propaganda.
Nemyslím si, že by si tým (neznámi) tvorcovia až tak uškodili - mohli to natočiť aj ľudia ceľkom mimo Donbas - ak je to hrané, tak je to rovnaké ako tie "dokumentárne" ale hrané filmy, ktoré zobrazujú to, "čo sa stalo" a sú denne dávané v TV.
Uškodilo by to, ak by sa to stalo moc známe a potom sa to prevalilo ako falzum.
I keď - viď študent Šmíd - aj keď sa ukáže rýchlo pravda, podobné veci fungujú. A toto by bola len provokácia, pri ktorej nik naozaj nezomrel, na rozdiel od takého WTC či zámerného zostrelenia malajzského lietadla. Morálka je stále výrazne na proruskej strane.

Tá vojna tam je špinavá a tamtie bandy sú bez velenia a disciplíny - ako toto video samo o sebe nie je isté, tak na druhej strane je isté, že podobné svinstvá sa tam dejú dennodenne.

nonula

Pozrel som si to bohuzial hned zarana a to som teda nemal...triasol som sa gulasom pocitov strachu, nenavisti, lutosti a uuuuplneho vytriezvenia. Prvoplanovane ci nie- mrtvi opozicni politikovia, novinari - spinavo nechutne zavrazdeni su objektivnou predohrou...nezabralo?- pritlacime na pilu. Toto pre mna zu nie je ziadny nahrany scenar. Toto je ukrajinska realita.
Spirala smrti sa roztaca- cas ziskany dohodami Minsk 1 a 2 posluzil len na doladenie vysielaciek, dobruseniu zbrani a na posledne mozne pretahovanie na svoju stranu este nerozhodnutych relevantnych spolocenstiev.

Norman

a nebolo to o nič lepšie.

Toto video je výstižné a keď som ho pozeral, tiež som veril v jeho autentičnosť. A konieckoncov, tá ľudská beštialita, tá je skutočná - videli sme ju aj pri odrezávaní hláv a podobne. Z takých videi si tvorcovia, či už reálni alebo herci, knieckoncov vzali príklad.

To, že konkrétne toto je falzum, indikujú - nedokazujú, ale indikujú - tieto body:
1. Úvodné deklarovanie svojej identity konajúcich popravujúcich. Má to byť teda výhražné video, ale nejde do konca. Je niekde aj celá verzia? Podobné výstražné videá, z ktorých si berie inšpiráciu, sa predsa dávajú na youtube celé.
2. Ukrižovanie je veľmi symbolické a vizuálne výrazne pôsobiace - ale prečo by to robili ukrajinci, aj keď pod vedením sionistov? Rituálny element - ak by taká čo len podvedomá motivácia bola, nebolo by to oficiálne video.
3. Popravovaného ešte aj "pichnú" do boku presne ako krista - malý detail, ktorý bol príliš navyše. To nie je v súlade so psychologickou motiváciou toho, kto sa ukrižovaniu vysmieva, ale naopak presne v súlade s tým, kto ho napodobňuje aby vyvolal súcit (ako na pašiových predstaveniach a podobne).

Ja myslím, že je lepšie zostať pri Odese a stovkách nepochybných záberov doslovne roztrhaných civilistov v donbaských mestách a dedinách.

Ľubov

spomínate ? Je to pár týždňov a akoby to bolo pred 50 timi rokmi. Zabudnuté.Aj toto video chvíľu bude ešte rezonovať a zhasne. Dokonca si myslím,že keby hneď zajtra médiá oznámili,že pristáli mimozemšťania niekde,tri dni trvajúce vzrušenie by opadlo a zas by nás zaújmali akcie v Lídli viac. Dostali nás,tam,kde chceli. Sme nechutní.

A predsa verím,že nádej ešte máme.Toto video sa volá "Splnené Váňovo želanie ",to je o tom malom chlapcovi zo Šachťorska,ktorý prišiel o ruky a nohy,ale žije.

http://russian.rt.com/article/85314